Jsou laureáti Nobelových cen nevděční?

Stefano Sandrone z londýnské Imperial College publikoval docela zajímavý článek, ve kterém se zaměřil na analýzu 208 přednášek od laureátů Nobelových cen za fyziologii a medicínu přednesených mezi lety 1901 až 2023. Záměr jeho analýzy byl poněkud zvláštní - chtěl zjistit, jak moc ocenění vědci při slavnostní ceremonii zmiňují nějaké své mentory nebo děkují lidem, kteří měli na jejich práci dopad nebo je třeba inspirovali z profesionálního hlediska. Jedná se tedy o různé mentory - profesory, vlivné kolegy a tak podobně.
A dospěl k docela překvapivému výsledku - pouze dvacet laureátů ve své přednášce zmínilo jiné osoby, kterým vzdávalo uznání, vděk nebo inspiraci. To je necelých 10 %... docela bída! Všechny přednášky jsou veřejně dostupné a můžete je nalézt třeba zde.

Každý rok jsou laureáti Nobelových cen pozváni do Stockholmu, kde při slavnostním odevzdávání cen přednesou svou vlastní přednášku, která trvá 30 - 40 minut. Takže délka přednášky rozhodně není tím faktorem, který by jim v krátké zmínce o své kariérní dráze poněkud bránil. Navíc, těch nejvíce inspirujících osob nebývá mnoho.
Dále je nutno brát v úvahu i to, že laureáti o své výhře vědí zhruba dva měsíce předem, takže mají i dostatečný čas na pečlivou přípravu celé své přednášky. Zajímavé tedy je, že ani za takto dlouhou dobu si na osoby, které měly vliv na jejich úspěch, nějak "nevzpomenou". Zvlášť když vědí, že jejich přednes budou sledovat nejspíše i statisíce lidí online.

Stefano Sandrone srovnal tyto proslovy třeba i s udělováním Oscarů, a pak se celá situace stala ještě zajímavější! Herci totiž mnohem častěji děkují někomu, kdo měl na jejich úspěch vliv... jednoduše, jsou v proslovech "vděčnější". Navíc, při Oscarech se výherci dozvědí o svém vítězství přímo při udělovaní cen, takže jejich proslov je ve většině případů spontánní a improvizovaný. Taky jejich proslov obvykle trvá jenom chvilku, a ne 30 - 40 minut.
Srovnat to můžeme třeba i se sportovci. Určitě jste si všimli, že když nějaký sportovec vyhraje něco hodně velkého, tak v závěrečném proslovu prakticky vždy zmíní svého trenéra nebo i celý tým, který za ním stojí.

Publikace přinesla ještě i další zajímavost. Když už náhodou nějaký z laureátů zmiňoval inspirativní vliv nějakého svého mentora, byly to častěji ženy. Ty navíc tvoří pouze necelých sedm procent veškerých laureátů Nobelových cen! Já tohle ale docela chápu, protože ženy jsou empatičtější a většina z nich velkou část života obětuje i dětem, kdy je vděčnost, obdiv nebo pochvala jaksi "přirozenější". Jednoduše, ženy nemají až tak velkou potřebu být "rivalem" a dávají přednost spíše spolupráci.

K takovému "sobeckému" přístupu ve vědě se hodně kdysi vyjadřoval třeba i ruský matematik Grigorij Perelman. Tenhle člověk v roce 2002 vyřešil Poincarého domněnku, která představovala jeden ze sedmi matematických problémů tisíciletí. Perelman byl za její vyřešení odměněn Fieldsovou medailí, což je největší možné ocenění, které lze získat za matematiku. Navíc, za jeho práci mu ty největší matematické instituty darovaly jako "výhru" i jeden milion dolarů.
Perelman však odmítl jak Fieldsovou medaili, tak těch jeden milion dolarů. Proč? Protože se mu nelíbilo, jak se dnes vědci oceňují - ono to totiž nikdy není práce pouze jednoho člověka. Třeba u té Poincarého domněnky se vyjádřil, že k jejímu vyřešení stejnou mírou (i když s poněkud trochu jiným přístupem) přispěl také americký matematik Richard Hamilton, a tudíž ocenění pouze jeho osoby se mu zdálo poněkud "nefér". Tomu se říká charakter!

Charakter si ale zachoval i významný Clayův matematický institut, který si ten jeden milion dolarů nevzal "zpět", ale navrhl je využít pro nadané mladé matematiky, kterým ty peníze budou postupně vypláceny za nějaké významnější úspěchy. A to je taky docela fér.

Mimochodem, Perelman na otázku "Proč nepřijal ty peníze?", kterou mu často pokládali i novináři, odpovídal: "Vím, jak ovládat vesmír. Tak mi řekněte, proč bych se měl hnát za milionem?!"
Hmm... kdo ví, na co všechno tenhle chlap ještě přišel... To ale zjistíme asi těžko. V současnosti totiž žije v naprostém ústraní a odmítá mluvit s kýmkoliv...