Jste pouze přesvědčeni, nebo skutečně věříte?

Způsoby, jakými se slovo "víra" v jazyce používá, nejsou ani zdaleka něco jednotného. Je rozdíl, jestli řekneme "Věřím, že…" nebo "Věřím v…". To první je spíš o přesvědčení, a to druhé o důvěře a oddanosti. Když vám někdo řekne "Věřím, že na počátku všeho byl Velký třesk." nebo "Věřím, že běhání je prospěšné pro zdraví.", je to něco, co je podloženo nějakou zkušeností, racionalitou, důkazy nebo názorem. O takových věcech se dá bez problémů diskutovat a dokážeme k nim vymyslet i spoustu argumentů, protože se obvykle jedná o skutečnosti, které jsou dobře obhajitelné. Naopak, pokud někdo řekne "Věřím v posmrtný život." nebo "Věřím v lásku.", už je v tom něco hlubšího. Něco, co v sobě obsahuje jakousi důvěru a oddanost, které jsou hluboce zakořeněné a často je nelze obhájit žádnými argumenty.
Dále bychom též mohli říct, že přesvědčení se dá i celkem snadno změnit, pokud získáme nějaké nové informace, nové zkušenosti nebo nové důkazy. Třeba časem zjistíme, že nadměrné běhání docela ničí kolenní klouby, tak možná to až tak moc prospěšné pro naše zdraví není. Změníme tak své přesvědčení a začneme věřit, že lepší je například plavání nebo kolo – upneme se tedy na přesvědčení nové. No důvěru v něco a oddanost něčemu tak lehko nezměníme, protože je to něco existenciálního a obvykle nás to provádí velkou částí našeho života.

V tomto článku se podíváme detailněji na to, jak si víru interpretujeme, protože hodně lidí je o věcech pouze přesvědčených nebo má bezcílné záměry, ale nic hlubšího v tom vůbec není. Takoví lidé pak často ztrácejí smysl svého života, přežívají ze dne na den, fungují automaticky a rutinně, reagují reflexivně nebo postrádají takový ten vnitřní klid. Může ale nastat i případ takový, že dané přesvědčení přeroste do obludných rozměrů, a dokonce hrozí riziko nebezpečí jak pro dotyčného jedince, tak pro druhé lidi (jedná se o fanatismus, ke kterému se dostaneme později). Důležité je totiž pochopit, že na základě přesvědčení nějak konáme. A právě v konání lze pozorovat rozdíl, jestli je někdo o něčem pouze přesvědčen, nebo je v tom i něco hlubšího.
Lidé svůj čas na této planetě prožívají většinou tak, že vycházejí z pouhých přesvědčení. Pak se v jejich životech najde i pár věcí, kterým jsou hluboce oddaní nebo jim důvěřují. Ale tu pravou víru za svůj život pochopí jen velmi malá hrstka lidí. Pojďme se tedy podívat na to, z čeho pramení podstata, jestli skutečně věříme, nebo důvěřujeme, nebo jsme jen povrchně přesvědčeni. Tento poznatek je zásadní, protože pokud odhalíme mylná přesvědčení, můžeme si docela změnit kvalitu našeho života.


Za vším hledej záměr

Říká se, že za vším hledej peníze nebo ženu. Já říkám, že za vším hledej záměr, protože každý náš myšlenkový akt je zaměřený na nějaký předmět. Ten předmět nemusí být nutně skutečný nebo hmatatelný. Můžeme přemýšlet o trpaslíkovi ze Sněhurky, o časoprostoru, o transcendentních bytostech nebo o radosti. Ale všechny naše myšlenky nebo představy se vždycky upínají k něčemu. A to "upínání se na něco" nazýváme záměr. Záměr je aktivní vědomá činnost, která věcem připisuje určitý význam a umožňuje nám v životě prožít nějakou zkušenost. Můžeme tedy říct, že jde o jakousi "myšlenkovou syntézu", která se skládá z předvídání, prožitku a domýšlení.

Představte si například situaci, že sledujete nějaký film, na který je upnuta vaše mysl. Jednak ten film prožíváte, ale taky se snažíte děj předvídat a domýšlíte si jeho pokračování. Nebo začnete přemýšlet o tom, že zítra půjdete na výlet někam do hor. Taky si ve své mysli představujete ty hory a vnitřně je prožíváte, ale zároveň i předvídáte a domýšlíte si všechny věci kolem toho – jaké bude počasí, kolik si toho vzít k jídlu a pití, kdy musíte ráno vyrazit a tak dále. Jenomže taková syntéza z myšlenek probíhá i tehdy, když se jenom na něco krátce zadíváte, třeba na hrnek s kávou. Vy sice máte pocit, že o ničem nepřemýšlíte, ale vaše mysl automaticky hodnotí jak ten hrnek, tak to kafé. Hledáte v tom známé tvary, vzory nebo procesy. Proto se například často stává, že při pohledu na kafé někdo řekne: "Hele, na té pěně je obličej!". Naše mysl má jednoduše tendenci přiřazovat nějakou strukturu naprosto čemukoliv a kdykoliv prostřednictvím rychlé a podvědomé sekvence myšlenkových kroků.

Jak ale probíhá takové tvoření záměru? Překvapivě tak, jak probíhá i naše vnímání, tj. neúplně a často zkresleně. Představte si, že se díváte na auto zepředu. Vidíte kapotu, čelní sklo, sedadla, volant a dvě přední kola. Jenomže vaše mysl si automaticky doplní i zbylou strukturu auta bez toho, abyste se vůbec podívali. Domyslíte si dveře, kufr, zadní dvě kola, výfuk a tak dále. Mozek si totiž podvědomě vždycky domýšlí a předvídá celek, aby co nejvíce porozuměl tomuto světu. Automaticky vyplňuje "prázdná místa" na základě své paměti a předchozích zkušeností. Proto vás pak může překvapit, když to auto obejdete a zjistíte, že třeba ty zadní kola nemá. Jejich absence v podstatě "nabourá" vaše předvídání a naučené myšlenkové kroky.
Tady si musíme uvědomit, že všechny naše informace o tomhle světě jsou tvořeny souvislostmi a vztahy, které jsme do něj vložili my sami na základě smyslového vnímání a rozumových schopností. Ale ty vztahy se promítají i do našich přání, představ nebo úsudků, a taky do záměrů a úvah o budoucnosti. Z minulého článku již víme, že všechny tyto informace jsou neúplné a často dochází k různým zkreslením či iluzím. A tohle platí i pro naše záměry. Záměry vlastně poskytují naši mysli jakousi "jistotu", že v tomhle světě zakoušíme něco naprosto jasného a koherentního. Jenomže ta jistota je neúplná a celý náš záměr může být výrazně zkreslený a třeba i narazíme na takovou skutečnost, která nás vyvede z míry. Jako to překvapení u auta bez zadních kol.

Lidé v běžném životě fungují především na předpokladech a domýšlení vycházejících ze zkušeností a paměti než na pečlivém pozorování. Ono je to samozřejmě v pořádku, protože ve všední den potřebujeme jednat rychle, a ne si komplikovat život zjišťováním každého pidi detailu. Jistým způsobem se jedná o evoluční výhodu, která nám umožňuje přežívat. No na druhé straně, takový přístup nás pravidelně vystavuje různým omylům a překvapením (proto vlastně vznikla statistika a všechny ty pravděpodobnosti - abychom se vyhnuli omylům a překvapením; jenomže zároveň s tím se vyhýbáme i pravdivé podstatě světa). Například, jste na výletě se svým kamarádem a řeknete mu, ať jde koupit párek v rohlíku za vaše peníze a podáte mu svou peněženku. Vy jste ale předtím mince vyměnili za kamínky. Vašeho kamaráda ani nenapadne se do peněženky nejdříve podívat, protože jeho zaměření na peněženku je jasné – v peněžence jsou přece peníze, kterými párek v rohlíku zaplatí. U kasy ho tak bude čekat překvapivé zjištění a nová zkušenost. Nikdo totiž nepředpokládá, že zažitá zkušenost se může najednou změnit. Omyly a chyby nám tedy pomáhají zažívat nové věci, takže neúplnost záměrů má jistým způsobem i pozitivní význam. Jenomže ty chyby a omyly nemusí být nutně moc "velké".

Příčinou zkreslených záměrů je tedy neúplný vztah mezi pozorováním a porozuměním. Nepřesné pozorování nebo porozumění nějakého jevu automaticky způsobí i nepřesný záměr. A ono se to děje poměrně často, protože naše myšlenkové kroky jsou obvykle mnohem rychlejší, než vůbec stihneme daný jev nebo předmět detailněji prozkoumat. Je to něco podobného, jako když v rychlosti promluvíme nějakou blbost a až pak myslíme a uvědomíme si, co jsme vůbec řekli. No a v případě nesprávného záměru jsou obvykle rychlejší myšlenky než pozorování.
Výše zmíněné příklady jsou ovšem poměrně jednoduché, ale jakýkoliv náš myšlenkový krok nebo záměr může být dost zkreslený, což má následně vliv na to, čemu vlastně uvěříme. Člověk, který líp racionalizuje nebo je skvělý pozorovatel, má větší tendenci si o věcech zjišťovat daleko víc informací a nejdříve hledá větší "ujištění" a až pak se rozhodne, co z toho by mohla být pravda a čemu vlastně bude věřit. Na druhé straně, existují i takoví lidé, kteří vidí obludný záměr téměř ve všem a mohou se pak chovat i přehnaně iracionálně (k tomu se ještě dostaneme). Je tedy žádoucí, aby syntéza našeho záměru byla optimální a vycházela z jakési harmonie mezi pozorováním a racionalizací.


Co ovlivňuje naše záměry?

Bylo již zmíněno, že v porozumění záměrů hraje velkou roli pozorování. Je to z toho důvodu, že při jakékoliv akci vnímáme, jaká akce se provádí a jak se provádí. Pozorování nám umožňuje jednak učit se nové věci od nejranějšího dětství, ale také nás učí vnímat činy a záměry ostatních, případně je i imitovat. Několik zajímavých neurovědeckých studií pomohlo v našem mozku odhalit takzvané "zrcadlové neurony", které se aktivují v jeho konkrétní oblasti při vykonávání odpovídající činnosti. Tyto neurony se ale zároveň aktivují i tehdy, pokud tuto činnost vykonává někdo jiný a my ho jenom pozorujeme. Díky takovému mechanismu "zrcadlení" můžeme velmi rychle vyhodnotit, co dělají jiní lidé a jaký je jejich záměr. Nebo dokonce i to, jestli je jejich záměr úmyslný. Na rozdíl od zvířat se tyto neurony aktivují i tehdy, pokud někdo o něčem pouze mluví (nebo něco čteme), takže záměry můžeme vypozorovat i v abstraktnějších rovinách či představách. A to nejen u sebe, ale taky u ostatních lidí. Právě proto nás dokáže rozplakat, rozčílit či potěšit i pouhé povídání o něčem, kdežto zvířata musí jednotlivé akce vidět nebo přímo cítit.

Když už jsme načrtli, že na záměrnost má vliv mluvení, je nutné zmínit i další poznatek týkající se řeči. A to takový, že hodně záleží i na gramatice a syntaxi daného jazyka neboli na tom, jak mluvíme. Ne nadarmo se říká, že slova bodají stejně silně jako meč. Lidé totiž úplně jinak vnímají věty podle toho, které slovo vystupuje jako podmět. Například, věta "Morava byla zasažena povodněmi." v nás zanechá poněkud jiný dojem, než když řekneme "Povodně zasáhly Moravu.". V první větě nám více rezonuje slovo "Morava" a v té druhé slovo "povodně", přičemž u té druhé věty máme pocit, jakoby se povodně "rozhodly" zasáhnout Moravu a je v ní cítit jakýsi záměr těch povodní. Nebo pravděpodobně taky vnímáte jemné nuance ve větách "Viděla jsem UFO!" a "Zjevilo se mi UFO!". V tom prvním případě je důraz kladen na mou osobu, v tom druhém na UFO. To, jak mluvíme, tedy výrazně ovlivňuje naše chápání příčinnosti daného jevu a následně i to, čemu budeme věřit. Tohle všechno moc dobře ví i psychologie masmédií nebo marketingu a zneužívají to! Správně formulovaný nadpis nějakého článku vás může donutit ho rozkliknout a jeho obsah si přečíst. A pak mu třeba i uvěříte nebo vás přesvědčí bez toho, abyste si fakta ověřili. No a následně si třeba bezhlavě koupíte nějaký potravinový doplněk a zbytečně se ním přecpáváte nebo se začleníte do pofidérní sekty nebo vložíte velké peníze do nesprávných akcií a proděláte. Slova jsou skutečně mocná zbraň!

Když se zjistilo, že na naše záměry má obrovský vliv mluvená řeč, neuro- a kognitivní vědci se o tyto jevy začali zajímat mnohem podrobněji. No a zjistili, že často dochází k narušení mezi tím, co přímo pozorujeme my a co vnímáme "zrcadlově" z mluvení. Dokonce se zdá, že je naprosto přirozené do svých myšlenek a záměrů vkládat myšlenky a záměry ostatních bez naší přímé percepce. A to je hodně zásadní, protože takhle můžeme do své hlavy vložit něco, co vůbec neodpovídá skutečnosti a uvěřit tomu! Dále pak bylo zjištěno, že s těmito zrcadlovými neurony souvisí i naše mentální cestování časem, představivost nebo plánování. Taky se ukázalo, že lidé vnímají činy druhých automaticky jako úmyslně záměrné. Tento proces je obvykle způsoben podvědomě nižšími kognitivními procesy, které se objevují již v raném dětství a pravděpodobně souvisí s cílem přežití. Například, když jdeme po ulici a narazíme na partu lidí, kteří na nás koukají, a navíc se i hlasitě smějí, automaticky si myslíme, že jejich posměch je zaměřen na nás. Když ale kolem nich projdeme a nic se nestane, až potom začneme uvažovat, že se smáli nejspíš něčemu jinému. Dokonce byla provedena studie na expertních vědcích fyziky, kde se zjistilo, že pokud byly úkoly časově omezené, účastníci měli velkou tendenci zadavatelům testu připisovat úmyslný záměr. Takže pocit, že všechno kolem nás je záměrné a cílené vůbec nezávisí na intelektu a věku, ale jedná se o vrozenou a podvědomou reakci.

I ze situací z běžného života lze usoudit, že v připisování záměru různým věcem a jevům hraje velkou roli časová restrikce. Jednoduše, na správné vyhodnocení pozorované situace potřebujeme čas! Pokud máme času dostatek, zapojíme do toho i vyšší kognitivní schopnosti a vhodnou racionalizací se snažíme posoudit, jestli nějaký záměr přítomný vůbec je a jestli je i úmyslný nebo ne. Tento fakt jsme mohli pozorovat například v době vypuknutí kovidu, kdy všichni po sobě vzájemně ječeli a obviňovali se, kdo komu víc škodí – jestli očkovaní nebo neočkovaní nebo vláda nebo bůhví kdo. V té době byly informace chrleny z různých stran a v kombinaci s časovou restrikcí, tedy s nemožností fakta detailně prozkoumat (a mnoho jich také chybělo), lidé připisovali záměr čemukoliv nebo komukoliv. Když jsem se tehdy dívala na Schrödingerovou Zemi zpovzdálí, bylo až neuvěřitelné, jak všichni chtěli co nejdřív všechno vysvětlit sobě i ostatním a nalézt viníka! Většina lidí si zahltila hlavu myšlenkami jiných lidí a jak mainstream, tak alternativa chtěly honem do týdne vyřešit všechny otázky. Málokdo si dal načas a pouze pozoroval bez unáhleného vyhodnocení situace. Je až fascinující, jak jsou si lidé světem tak jistí! Já třeba kovid nemám stoprocentně vyhodnocen ani dnes. Je to spíš naopak – mám víc otázek než na začátku.

To ale ještě stále není vše. Podvědomou záměrnost vnímáme i všude tam, kde je přítomen jakýkoliv pohyb. Opět to souvisí s cílem přežití a tuto vrozenou reakci má i mnoho zvířat. Je totiž naprosto samozřejmé, že kdyby proti nám běžel medvěd a my bychom mu nepřipisovali žádný záměr, je docela velká šance, že ten medvěd na nás zaútočí. Nebo stačí, že na ulici narazíte na potulného psa a taky začnete řešit, jestli vás náhodou nekousne. Vždyť spousta lidí vidí obludný záměr i u obyčejného pavouka lezoucího po stěně! Jenomže taková podvědomá reakce je pak zodpovědná i za to, že jakýkoliv pohyb nám může zkreslovat záměry. Tohle hrálo velkou roli třeba v minulosti, kdy lidé čemukoliv, co souviselo s pohybem a nedokázali si to vysvětlit, připisovali záměrný čin nějakého božství, které lidstvo za něco "trestalo". Jednalo se především o různé přírodní procesy jako jsou bouřky, blesky, povodně, sněhové vánice a tak podobně. Jednoduše, pokud lidé vnímají v jakémkoliv procesu pohyb (i myšlenkově nebo v mluvené řeči), automaticky si to interpretují jako něco záměrného. A navíc, často s úmyslem nám ublížit. Kdyby kolem vás teď začaly poletovat třeba i křehounké sněženky, taky byste se lekli a vnímali je jako záměrnou hrozbu. Nebo když se v masmédiích opakovaně propírají létající bomby, šířící se nemoci, pohromy a kdejaké katastrofy, taky za vším vidíte záměr a že vám všechno a všichni chtějí ublížit. Dnes je totiž docela módním trendem "donášková služba strachu až k vám domů". Jenomže věci mohou být docela zkreslené, pokud vy sami tyto události nepozorujete a neracionalizujete, jestli to v danou chvíli skutečně ohrožuje i přímo vás.

Těch faktorů, které ovlivňují naše záměry a následně i naše přesvědčení, je poměrně hodně. Záměr také podvědomě připisujeme čemukoliv, nad čím nemáme kontrolu (a.k.a. máme strach). Lze sem zařadit přírodní procesy, nemoci, různé náhody či nehody, nepředvídatelné situace nebo i mezilidskou rivalitu a mocenské hrátky. Tyhle věci nemáme plně pod kontrolou, takže lehce sklouzneme k myšlence, že je v tom nějaký cílený záměr. Člověk to dělá z jednoho prostého důvodu – zkoumané věci totiž potřebuje uzavřít, což mu následně poskytne jakousi explanační útěchu, aby se vyhnul nevědomosti, nejednoznačnosti a zmatenosti. Jinými slovy, člověk nesnáší, když si neumí pozorované jevy vysvětlit. Začne jim tedy připisovat záměr, který v nich ale vůbec být nemusí. A je úplně jedno, jestli je vysvětlení fyzické nebo nadpřirozené. Nalezené vysvětlení totiž snižuje úroveň mentálního stresu a člověk sice získá odpověď "proč" se tak daný jev stal, ale nezíská odpověď "jak" se stal. Jednoduše, potřeba vnímané informace kognitivně uzavřít představuje efektivní vyrovnání se se situacemi, které nemají jasnou a logickou strukturu. Člověku tedy nezbývá nic jiného než něčemu prostě "věřit".

Takovým nejtypičtějším příkladem potřeby nevědomost uzavřít je víra v Boha. Bůh je konečné, ultimátní řešení, které všechno kontroluje a zná i všechny důvody, proč se věci dějí. Tečka. Smysl existence je uzavřen. Jenomže vrozená lidská touha světu skutečně rozumět nutí člověka neustále hledat, aby přišel na to, "jak" se věci dějí. A tady může hrozit i riziko nebezpečí. Pokud totiž ve svém životě delší dobu nenarazíme na nějaké nové vysvětlení, které nás víc přiblíží k uzavření, můžeme lehce propadnout mentální úzkosti. Proto se pak často stává, že si člověk vybere jiné přesvědčení nebo jinou víru, přičemž proces hledání začíná odznova a zmírní se tak mentální stres. Někdy je ale mentální úzkost tak silná, že člověk začne věřit i kdejakým konspiracím, fikcím nebo pofidérním náboženstvím. Je tedy nutné vždy zapojit i vlastní pozorování, racionalizaci, intuici a přiměřené množství důkazů.

Další problém, který způsobuje zkreslování našich záměrů, je takzvaná antropomorfizace. Naše porovnávání čehokoliv je založeno na tom, jak vnímáme sami sebe. To, jak vypadáme nebo co děláme, podvědomě vidíme i ve všem ostatním, v živém či neživém. Máme tedy tendenci připisovat lidské rysy jakémukoliv objektu nebo jevu. Proto se třeba různí bohové zobrazují jako lidské bytosti nebo běžně říkáme věci jako kamera "vidí", televize "běží", počasí "zlobí", počítač se "vzpamatoval" a tak podobně. V podstatě přesně z tohoto důvodu zvířata nebo rostliny v pohádkách pro děti mluví. Tohle všechno se promítá i do nevysvětlitelných a nadpřirozených jevů, což je typické pro různá náboženství, kterým pak nemáme problém důvěřovat, protože všechno je více méně "lidské".
To, jak vnímáme sami sebe, má vliv i na to, že přednostně vyhledáváme takové informace nebo takové situace nebo takové lidi, kteří jsou podobní právě nám samotným, což nás jen víc utvrzuje ve svém vlastním přesvědčení. Vytvářejí se tak rozmanité sociální skupiny, které jsou často uzavřeny a jiný pohled na svět k sobě vůbec nepustí. Je až neuvěřitelné, kolik takových skupin existuje! Zarytí materialisti vs. zarytí spiritualisti, Ukrajina vs. Rusko, vakcíny chceme vs. vakcíny nechceme, milujeme vědu vs. věda je falešná, vegetariáni vs. masožravci a mnoho dalších. Za vším ale vždy stojí naše záměry a to, jak moc jsme o něčem přesvědčeni.

Dalším silným faktorem ovlivňujícím naše myšlení jsou i takzvané vzorové modely. Jedná se o klasické vzory – rodiče, učitelé, známí vědci, slavné osobnosti a podobně. Aby člověk zvýšil svou kontrolu nad přijímanými informacemi, snaží se je hledat z co nejrelevantnějších zdrojů. Jedná se o přirozený rys, který se formuje již v dětství – děti se spoléhají nejdříve na to, co jim řeknou rodiče, pak na to, co jim řeknou učitelé a kamarádi, následně v dospělosti poslouchají intelektuály a tak dále. Mozek se totiž snaží dostat k informacím za co nejnižší náklady, což je naprosto v pořádku. Problémem ale je, že lidé se na "třetí osoby" spoléhají až moc často. A to především tehdy, pokud je daná osoba velmi charismatická, projevuje o lidi zájem, udržuje oční kontakt, vtipkuje, do konverzace zavádí entuziasmus a podobně.

Dnešní doba charismatickými "vůdci' doslova překypuje (zčásti i díky internetu) a člověk má potom problém si mezi vzory vybrat. Kdo má větší pravdu? Kdo nabízí relevantní informace? U koho lze nalézt lepší kontext? Z důvodu velké nabídky všemožných informací si pak člověk obvykle vybere právě ty vzory a modely, které ho nejvíce zrcadlí. Jak se říká – vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá… Nebo jak říká jeden můj blízký přítel: "Kamarádi jsou ti, co mají stejnou mentální poruchu, nebo ti, co na sebe mají tolik inkriminujícího materiálu, že to jinak ani nejde." 🙂
Lidé si vybírají sobě podobné lidi z toho důvodu, že jenom tehdy je výměna informací co "nejhladší". Ale takový přístup není optimální – upínání svých záměrů jenom jedním směrem a jenom na jednu vránu nás totiž může na hodně dlouho ukotvit v mylném přesvědčení. Typickým příkladem je tábor evidencionalistů a tábor fideistů. Není ale dobré být jenom jedním, nebo druhým, protože ten, kdo se spoléhá jenom na důkazy, riskuje ztrátu důkazu a ten, kdo připouští cokoliv, riskuje omyl. Nebo stoprocentní materialisti za vším vidí jenom matérii a stoprocentní spiritualisti jenom nadpřirozené bytosti. Když se ale od Schrödingerovy Země trochu oddálíme, zjistíme, že tohle všechno vytvářejí lidé a mnohokrát se jedná o pouhé "mambo jambo". Kolik věcí na této planetě jsou pouhé iluze vytvořené iluzionisty, kteří chtějí uniknout svým vlastním iluzím! Zkuste být víc jenom pozorovatelem zpovzdálí než furt něco přehnaně hodnotit. Ono se pak vysvětlení často zjeví naprosto samo a přirozeně…


Přesvědčení

Na začátku článku jsem zmínila, že většina lidí svým životem proplouvá na základě spousty přesvědčení. A je to úplně v pořádku! Potřebujeme jíst, chodit do práce, dělat něco ve volném čase, mít zájmy, starat se o děti, věnovat se blízkým a tak dále. Většina našeho dne je zaměřena na něco a nějak si vybrat musíme. Opíráme se především o zkušenosti, rychlé postřehy, o jiné lidi, naši paměť nebo o nabízené informace. Na nás pak záleží, co z toho naši mysl upoutá a stane se naším záměrem. Na základě výše zmíněných skutečností je jasné, že pokud chceme mít život co nejméně komplikovaný, je nutné sladit pozorovaní s racionalizací. Ovšem, do života nám může vkročit nepředvídatelná nebo nepříjemná událost, ale je to stále o pozorování a racionalizaci, takže argumenty tohoto typu já osobně moc neberu. Vždyť se také říká, že všechno zlé je na něco dobré…

Ačkoliv je naše pozorování i myšlení založené na neúplnosti, svět různými fakty a skutečnostmi přímo hýří. Ty jasnější obvykle představují to, co nazýváme důkazem a je naprosto přirozené se na něj spoléhat. Spoléhat se, to ano, ale vždy s jistou mírou pochybnosti a neulpívat na něm za každou cenu! Není nutné ze záměrů dělat dogmata! Zvlášť pokud se objeví skutečnosti nové. Třeba co a jak jíme, typicky vychází z našich přesvědčení. Někdo jí více maso, někdo zeleninu, někdo ovoce, někdo preferuje pravidelný půst a někdo jídlo neřeší vůbec a jí cokoliv nebo kdykoliv. Existuje milión studií zaměřených na to, které složky různých potravin jsou spíš pro naše zdraví přínosné a které naopak téměř jednoznačně škodí. Jednoduše, naše znalosti, postoje a názory nás o nějaké variantě "co jíst" určitě přesvědčí. Nedělejte ale z jídla zbytečný povyk… já taky někdy sním celou čokoládu na posezení a je mi to úplně jedno!
Podobným způsobem nás jiná fakta nebo skutečnosti přesvědčí také o tom, jak se oblékat, kam jít na výlet, jaké auto si koupit nebo jakou knížku si přečíst. Tohle všechno je přirozenou součástí našeho každodenního života a zhruba potud jsou přesvědčení i více méně "neškodná".

Problém nastává, pokud náš záměr překročí pomyslnou hranici a začneme ho vnucovat ostatním. Téměř veškeré konflikty a neshody na této planetě jsou způsobeny tím, že se snažíme prosadit naše přesvědčení. Stačí si na netu otevřít třeba nějakou diskusi o nábytku a zjistíte, jak se každý snaží protlačit svůj názor a svůj záměr: "Masív je jednoznačně nejlepší!" ... "Venkovní nábytek se musí natírat na jaře!" ... "Nejoptimálnější výška sedáku židle je 45 centimetrů!". Zkušenosti ostatních lidí mohou být jistě přínosné, ale všimněte si, že v jakékoliv internetové diskusi je cítit prosazení vlastního názoru. Jenomže odtud potud. Někdy se diskuse zvrtnou tak moc, že si lidé začnou i nadávat. Je to proto, že nikdo si neuvědomuje, že i jeho samotný názor vychází z neúplné skutečnosti a může se tak lehce mýlit. Ovšem, na internetové diskuse se můžeme v klidu vykašlat, stejně notebook za chvíli zaklapneme a jdeme dělat něco jiného. Horší je, pokud se do slovního konfliktu dostaneme v přímém kontaktu. Tam obvykle vyhrává ten, kdo si své přesvědčení (nebo svou "pravdu") lépe obhájí. Ale pozor, ono to nemusí být nutně vnímáno pouze negativně! I ve slovním konfliktu můžeme narazit na takovou informaci, která nějaké naše přesvědčení vyvede z omylu a třeba se pak nějaká skutečnost pro nás stane i mnohem jasnější. Výměna názorů a záměrů je tedy úplně normální součástí konverzací a umožňuje nám operovat v rámci společnosti. Problém ale nastává tehdy, pokud je jakékoliv přesvědčení považováno za svatou pravdu a pokud nepřipouštíme neúplnost našeho vlastního vnímání a myšlení. Lidé se prostě bojí říkat slovo "nevím".

Slovní sdělování našich přesvědčení může být tedy neutrální, přínosné nebo může skončit i nějakou rvačkou. V úvodu článku však bylo zmíněno, že na základě našich přesvědčení i konáme. A lidé bez dostatečné sebereflexe a kritického myšlení pak mohou konat i něco, co může mít výrazně negativní dopady jak pro ně samotné, tak pro ostatní. Nejextrémnější formou takového chování nebo konání je fanatismus. Pro fanatismus je charakteristická hlavně ta obrovská síla vlastního přesvědčení, takže příčina pravděpodobně spočívá v narušeném myšlení, porozumění daného jevu a vnímání samého sebe. Fanatismus můžeme pozorovat naprosto kdekoliv – v náboženství, v politice, v jakékoliv ideologii, kultuře nebo třeba i ve sportu. Konání na základě takového myšlení může mít na svědomí klidně i smrt mnoha lidí. Pro fanatiky je totiž typické to, že oni jsou přesvědčeni, že takhle to má být a často si ani neuvědomují, že někomu vlastně ubližují. Fanatismu snadněji podlehne někdo, kdo má problém s vlastní identitou a neumí se jaksi rozhodnout, "kam" se vlastně zařadit, takže roli v tom hraje i určitý pocit existenciální nejistoty. Pokud se tedy takovému člověku nabídne nějaké extrémní vysvětlení poskytující explanační útěchu, lehce tomu začne věřit a podle toho se i chovat. Zajímavé také je, že fanatici často nezvládají své emoce (zvlášť hněv) a postrádají větší schopnost empatie.

Zvláštní skupinu lidí spojenou s přesvědčením představují i takzvaní hledači záměrů (intention seekers). Ti, na rozdíl od fanatiků, většinou nebezpeční nejsou (i když ve srovnání s "normálními" lidmi hrozí větší riziko, že se jimi stanou). Jejich problém spočívá v nespecifické, resp. generalizované nejistotě. Jednoduše, ať dělají, co dělají, vždy jsou s nějakým vysvětlením nespokojeni a furt něco "hledají" a opakovaně vystavují svou percepci různým extrémním podnětům. Typickým příkladem takového hledače je "lovec duchů" neboli člověk, který se za každou cenu snaží vysvětlit to, co zatím vysvětlit nedokážeme. Jedná se tedy převážně o různé nevysvětlitelné a nadpřirozené jevy. Do jisté míry je takové chování normální, protože každý člověk má nutkání "vejít do domu duchů" nebo otevřít Pandořinu skříňku.
Problém ale nastává tehdy, pokud se to projeví i na chování takového člověka, které je docela podobné fanatismu, jen v menší míře – nadměrně vyhledává jenom takové informace, situace či lidi, které mu jeho momentální záměr podporují a nepustí k sobě nic jiného, čímž vzniká jakási smyčka, která ho stále víc a víc utvrzuje v daném přesvědčení. U těchto lidí pak mnohem častěji dochází k mentální úzkosti. Je totiž jasné, že nevysvětlitelným věcem tak lehko na kloub nepřijdou, takže u nich znovu začne narůstat nespecifická nejistota a začnou znovu hledat někde jinde. Takoví lidé za svůj život často vystřídají různá náboženství či sociální skupiny, propagují různé konspirace a za dva měsíce věří něčemu jinému, než věřili před dvěma měsíci. Jenomže vždy zůstávají jaksi "nespokojeni", každou chvíli jsou extrémně přesvědčeni o něčem jiném, ale jen zřídkakdy jim nějaké vysvětlení poskytne i explanační útěchu. Takoví lidé pak i navenek působí velmi roztěkaně a bez vnitřního klidu.

Je naprosto správné být o něčem přesvědčen, ale je nutné brát věci s rezervou, protože zítra může být všechno jinak. A hlavně, nevnucovat svá přesvědčení ostatním! Diskutovat se totiž dá i v klidu, tj. bez většího zapojení svého ega a přehnaných emočních vlivů.
Následující pokračování článku se věnuje čistě mým úvahám a myšlenkám, takže je možné, že ne každý se mnou bude souhlasit. Je to ovšem v pořádku a nebráním se oponujícím argumentům, pokud se vyskytnou. 🙂


Důvěra a oddanost

Důvěra a oddanost už jsou o krok blíž k tomu, co by se dalo nazvat vírou a je v tom i něco hlubšího, co nezávisí až tak moc na tom, o čem jsme přesvědčeni. Právě naopak, často tomu odporují. Asi to nebude znít moc překvapivě, když řeknu, že důvěra a oddanost něčemu nebo někomu souvisí s láskou. Podívejte se třeba na zamilovaný pár v objetí, který nemá oči pro nikoho jiného. Nebo kdo má zkušenosti s miminkem, tak v jeho pohledu doslova vidíte, že jste pro něj v danou chvíli to nejdůležitější na světě. Ale není to jenom o lásce k osobám. Třeba i když pozorujete stařenu, která se oddaně a se spokojeným výrazem na tváři věnuje své zahradě nebo lékaře a sestru pečujících uprostřed noci o pacienta nebo šéfkuchaře, který soustředěně pro vás zarovnává kus masa na talíři… Nebo i vojáka oddaného své jednotce v armádě. Ale netýká se to jenom lidí, oddanost a lásku prokazují i mnohá zvířata. Stačí, když se podíváte na psí oči - vidíte v nich naprostou důvěru a bezpodmínečný spoleh. Ve všech těchto skutečnostech nebo jevech je i něco víc než jen pouhý záměr a nějaké přesvědčení. Je v nich přítomen jakýsi vyšší smysl.

V tomhle světě existují věci, které člověk dělá nebo vnímá rád a s láskou. Nevnímá a nedělá to jenom jako pouhé zaměření, ani o tom takovým způsobem nepřemýšlí. Je to něco, co vychází z vnitra člověka, a ne z mechanické percepce a přemýšlení. Dokonce to není ani o přesvědčeních. Jedná se o vztah člověka k vnějšímu světu. Člověk nedokáže vysvětlit, proč nějaké osobě věří nebo proč někdo celý svůj život obětuje nějaké činnosti, u které také věří, že je to pro něj to nejlepší. Jednoduše, jsou věci, při kterých neumíme vysvětlit, proč zrovna právě tomuhle tak hluboce důvěřujeme nebo tomu oddáváme velkou část našeho bytí. A tahle důvěra častokrát i odporuje našemu rozumu. Kolikrát jste například znovu uvěřili milované osobě, která vás zklamala? Nebo kolikrát jste znovu začali dělat něco, co se vám už tolikrát nepodařilo, ale vy jste stejně měli nějakou naději, že tentokrát se to už povede? Není to náhodou proto, že hluboce věříte, že se jedná o věci, které dávají vašemu životu i jiný smysl než jenom všední bezcílné přežívání? Proto je i těžké důvěru nebo oddanost někomu nebo něčemu změnit. A to častokrát i tehdy, když se vyskytnou různá zklamání, překážky, pády nebo se objeví třeba i nové důkazy. Kdybychom to chtěli říct co nejjednodušeji, tak v našem životě se vyskytují i takové záměry, které jsou pro nás z nějakého důvodu mnohem důležitější a jsou víc propojené s naším vnitřním prožíváním a emocemi než se smysly a rozumem. Zároveň se jedná o větší propojení nás a vnějšího světa.

Důvěra a oddanost mají jednou velmi silnou moc - učí nás odbourávat strach. Prostě se až tak moc "neřešíte". Když trávíte čas se svými nejbližšími, kterým důvěřujete, zároveň víte, že to jsou lidé, na které se můžete i spolehnout. To právě oni vás často podpoří nebo popostrčí v něčem, kde vy sami máte obavy nebo zábrany.
Uvedu jeden takový příklad ze svého života. Jelikož léto je v plném proudu a moje dvě děti milují vodu, chodíme se často koupat. Starší syn si z neznámých důvodů tento rok oblíbil skoky do vody i z větších výšek, tak mě tahle situace donutila před pár dny navštívit bazén, kde jsou takové ty skokanské můstky. Mladšímu synovi je necelých pět let a když sledoval svého staršího bratra, chtěl samozřejmě skákat taky. Jenomže plavat ještě neumí a vstup do takového bazénu byl s nafukovacím kolem zakázán. Takže udělal to, co udělá každé pětileté dítě - rozbrečel se a vznikla z toho obrovská tragédie. Tak jsem honem začala přemýšlet, co s tím, protože plavčík byl neoblomný - s kolem ne. Napadla mě jediná blbost, kterou by asi většina matek neudělala a řekla jsem synovi: "Hele, já pojedu do vody, ty si sundej to kolo, jdi na ten nejmenší můstek, skoč a já tě z té vody vytáhnu!" To dítě vycítilo příležitost, tak aspoň přestalo brečet. Ovšem, pak jsme ještě půl hodiny řešili, jestli ho skutečně vytáhnu a neutopí se, ale najednou ze sebe vypotil: "Tak dobře." a vydal se na můstek. Ověřila jsem si, jaká byla hloubka bazénu - 3,85 metrů. No, snad nepůjde ke dnu jako kámen… pomyslela jsem si. Sakra, když se budu muset navíc i ponořit, voda mi vyplaví kontaktní čočky a já ho pod tou vodou ani neuvidím! A možná se do toho obuje i plavčík, co to jako proboha dělám! Ale cesta zpět už nebyla... Následovalo dalších pár minut váhání na tom můstku, který byl metr nad zemí, ale najednou jsem v jeho tváři zaznamenala takový ten výraz značící "teď nebo nikdy" a to dítě skočilo. Skočilo, protože mi důvěřovalo. A důvěřovalo mi tak moc, že překonalo i strach o svůj život. Průběh byl naštěstí hladký a mně se ulevilo, že moje rodičovská metoda "pokus/omyl" tentokrát vyšla a nebyla nutná resuscitace. Dokonce i intuitivně zadržel dech bez toho, aby si držel nos. Po třetím skoku už sám vyplouval na hladinu a na konci dne dával skoky s rozběhem nebo i s různými kreacemi ve vzduchu. Vyžadoval sice mou neustálou přítomnost ve vodě, ale ani si neuvědomil, že už nepotřebuje nafukovací kolo a nebojí se. Ovšem, nebylo to ještě plavání v pravém smyslu, ale přišel na princip, jak se udržet aspoň nějakou dobu na hladině. A to se mu v následujícím životě určitě bude hodit.

To ale není celá pointa tohoto vyprávění. Jediný důvod, proč jsem ho nechala skočit, byl ten, že já jsem mu důvěřovala taky! Je to mé dítě a znám ho jako své boty, takže dokážu celkem slušně odhadnout jeho schopnosti. A kdybych věděla, že nezadrží dech pod vodou ani na sekundu nebo je naprosté nemehlo, nedovolila bych mu to. Třeba starší syn když byl v jeho věku, by tohle nedokázal, protože byl tehdy s vodním světem trochu méně "propojen". Navíc, já jsem se taky naučila plavat podobným způsobem - když mi bylo šest, můj otec mě hodil do proudu tekoucí řeky. Ať si poradím... Ale věřil mi a v případě nutnosti by mi jistě pomohl. Víte, můj otec je zvláštní člověk. Devadesát procent času mlčí a nikdy nevíte, co se mu zrovna honí hlavou. Jednou, když mi bylo zhruba dvacet a mé ego ještě pořád vystrkovalo růžky, tak mi řekl: "Život je tvůj, ale věz, že ať uděláš cokoliv, máš se vždycky kam vrátit." Ovšem, hloubka tohoto sdělení mi došla až po mnoha letech. Můj otec mi v jedné větě ukázal nejen podstatu důvěry a oddanosti, ale taky to, o čem je vlastně rodičovství - nechat ptáčka volně létat, ale hnízdo mu nikdy nesebrat. Musím říct, že tenhle muž výrazně ovlivnil směrování mého života v tom nejlepším smyslu…

Důvěra a zbavení se strachu ale nemusí existovat jenom v souvislosti s druhými osobami. Může se jednat o naprosto cokoliv. Znovu uvedu příklad z mého života.
Jeden můj kamarád je profesionální horolezec, který hory miluje od dětství a má za sebou už hodně zkušeností. Včetně několika himalájských osmitisícovek. Když mu bylo ani ne třicet let, vydal se ještě s dalším člověkem na nějakou výpravu. Zastihla je ale sněhová vánice a ten druhý člověk, který byl s ním, to nezvládl a uklouzl. Padal po skalní stěně zhruba tři sta metrů a zůstal bezvládně ležet v nějaké roklině. Můj kamarád se mu honem vydal na pomoc, ale když k němu došel, bohužel zjistil, že ten člověk byl hodně těžce zraněn. Záchranářská služba jim do vysílačky sdělila, že vrtulník kvůli té vánici teď vzlétnout nemůže, a tak jediné, co můj kamarád mohl udělat, bylo vzít toho člověka do aspoň jaké také skulinky v nějaké skále a doufat, že co nejdříve ten vrtulník přiletí. Celých čtrnáct hodin pozoroval, jak ten druhý člověk umírá. Byla to pro něj nesmírně dojímavá zkušenost, protože ten umírající mu celou dobu vyprávěl ty nejhlubší smysly svého života a co zrovna v daný moment cítil, protože věděl, že nepřežije. Všechno popisoval do detailů, třeba i to, jak pár hodin před smrtí z důvodu přetrvávajícího krvácení oslepl… Ten člověk, který zemřel, v té době patřil k středoevropské horolezecké špičce.
Většina lidí by po takové zkušenosti nejspíš trpěla posttraumatickým stresem a tak skoro by na nějakou horu nevylezla. No můj kamarád už za pár dní lezl po dalších horách kdesi na druhém konci světa… A to proto, že on ty hory miluje tak moc, že jeho důvěra v ně je neoblomná a nezastaví ho ani tragická událost.

Důvěra a oddanost jsou tedy formou vztahu, na který musí být k dispozici alespoň dva subjekty, přičemž není podmínkou, aby ty subjekty byly jenom lidé. Do jisté míry to odráží naše spojení se zevním světem, kdy se zároveň zbavujeme strachu. Nejsem sice velkým fandou Bible, ale jedno tvrzení, už ani nevím ze kterého žalmu, tohle popisuje hodně dobře: "V den, kdy se budu bát, v tebe složím svou důvěru." Čím silnější důvěra a oddanost, tím více se přestáváme bát a tím více vnímáme vnější aspekty světa. Jedná se tedy o jakési prohlubování našeho vědomí a vnímání věcí a jevů kolem nás. Dalo by se říct, že člověk, který nikomu a ničemu nedůvěřuje nebo se neoddává, je ta nejustrašenější bytost! Bohužel, Země v současnosti oplývá i takovými jevy, že hluboce důvěřujeme jenom pár lidem a pár věcem a světu se oddáváme hodně omezeně. Někdo by to mohl nazvat, že svět je "zlý". Proto i vlastně vzniklo rčení "Důvěřuj, ale prověřuj.". Kdyby se ale lidé chovali vzájemně k sobě a k celému světu takovým způsobem, jakým se chovají k tomu nejposvátnějšímu v jejich životě - tedy k sobě samému, důvěra by jistě nabyla nové rozměry a prověřování by nebylo až tak potřebné.

Když už jsem zmínila Bibli, uvedu i svůj pohled na víru v Boha, která taky není tou pravou vírou, ale jedná se o důvěru a oddanost. Bylo již zmíněno, že víra v Boha je typickým příkladem, jak uzavřít nevědomost ohledně smyslu existence. Vymyslíme si "něco", co je všemocné a vševědoucí, a pokud do toho zakomponujeme i nesmrtelnost, zároveň unikneme i tomu největšímu strachu - strachu ze smrti. Je úplně jedno, jestli máme na mysli křesťanského Boha, islámského Alláha, Buddhu nebo věříme v jakéhokoliv jiného Stvořitele. Podstatné je, že si záměrně tvoříme formu explanační útěchy pro veškerou existenci. Zajímavé ale je, že víra v božskou existenci nám také poskytuje vnitřní sílu, jak bojovat se strachem. Stačí se podívat na oddaně věřících a mnoho z nich jsou silné a často i moudré osobnosti. Hluboká důvěra nám totiž umožňuje pochopit i něco dalšího - a to které věci v naši existenci jsou mnohem důležitější, než je třeba pouhé přesvědčení, že dnes se fandí Ukrajině. Když budu v nějaké životní těžkosti, fandění Ukrajině nebo přesvědčení, že jablko je nejzdravější ovoce mi nepomůže. Ale důvěra v něco božského nebo důvěra milované osobě nebo oddanost té nejmilejší činnosti mi pomůže překonat ty nejrůznější strachy a ukázat mi nějaký smysl, proč se znovu zvednout. Důvěra tedy existuje i proto, abychom se naučili vnímat i hlubší podstaty vnějšího světa, které pouhými smysly, přemýšlením nebo třeba i pomocí přístrojů neobjevíme.

Důvěra nebo oddanost ale mají i jednu "temnou" stránku, která je zároveň důvodem, proč si myslím, že se nejedná o tu pravou víru. Ať už důvěřujeme komukoliv, jinému člověku nebo bohu, nebo se celou bytostí oddáváme jakékoliv činnosti nebo jevu, je tam vždycky spoleh na něco a závislost na něčem. Byť je to myšleno v tom nejpozitivnějším smyslu, je v tom stále cítit příměs autority nebo i ultimáta. Proč? Protože jak důvěra, tak oddanost, podobně jako jakékoliv přesvědčení, taky ovlivňují naše myšlení, chování nebo i naše činy. I můj syn skočil do té vody nejen proto, že mi důvěřoval, ale také proto, že byl ovlivněn. Ovšem, ono to ani jinak nejde, protože se jedná o interakci subjektů, takže se vzájemné ovlivňování vyskytuje vždycky. Jaký ten vliv ale bude, záleží na záměrech a úmyslech konkrétního subjektu. Když je váš záměr někomu, kdo vám důvěřuje, pomoct, tak mu i pomůžete a vaše vzájemná důvěra se prohloubí. Když je váš záměr někoho, kdo vám důvěřuje, zklamat, tak ho i zklamete, ale vaše vzájemná důvěra se naruší. Nebo když mi moje oblíbená činnost bude zpětně prokazovat pozitivní výsledky, budu se ji nadále s láskou oddávat. Když mi ale naopak bude činnost zpětně prokazovat pouze neúspěchy nebo pády, přestanu i já do ní vkládat svou lásku a své záměry. Pamatujte, důvěra je vzájemný vztah, který pokud není vyvážený, jedná se o pouhé spoléhání nebo závislost. A kolik lidí je pouze závislých, ale mylně si myslí, že důvěřuje nebo se oddává! To pak ale vírou už ovšem nazvat nelze.


Víra

Jednou jsem na pohřbu pozorovala člověka, který hodně dlouho za zemřelým brečel. Trvalo to hodiny a mně ho bylo moc líto. Věděla jsem ale, že věří v křesťanského Boha a v posmrtný život. Tak jsem mu řekla: "Hele, mrzí mně tvá ztráta, ale proč tolik brečíš, když věříš v posmrtný život?". Dostalo se mi nechápavého pohledu a dotyčný s mírným opovržením zareagoval: "Cože?! Proč brečím?! Vždyť umřel!". Ten člověk vůbec nepojal hloubku mé otázky. Kdyby totiž skutečně věřil v posmrtný život, nebrečel by. Jeho víra byla jenom pouhá explanační útěcha, nic víc v tom nebylo. Tahle situace byla ale důležitá taky pro mně - naučila jsem se, že ne vždy je dobré lidem klást přímé otázky na tělo, protože oni na ně nemusí znát odpovědi.

Tak, jako je reálný hmotný svět nebo naše mysl nebo intuice nebo propojení smyslů, stejně reálná je i víra. Můžeme totiž pozorovat její projevy. Asi nejznámějším skutečným projevem víry je placebo. Nesnažte se to popírat, existuje na to i mnoho oficiálních studií... Co ale víra doopravdy znamená? To slovo přece odněkud přišlo... Současná "odborná definice" víry není jednotná. Existuje několik různých tvrzení, která jsou ale matoucí (někdy si i odporující), protože nedokážou správně popsat, o co tu vlastně jde. Míchají se v nich pojmy jako vztah, důvěra, přesvědčení, nadpřirozeno, pravda i nepravda… No páni! Všechno dohromady! Nejblíž pravdě je podle mě epistemologická definice, která zní: "Víra je přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě, správnosti nebo existenci něčeho, co nelze empiricky ani logicky prokázat." V tomhle výroku jsou podstatná jenom dvě slova - vnitřní jistota. Zbytek věty je bullshit. Pokusím se vysvětlit, co si myslím já, že víra znamená. Absolutní pravda to ovšem být nemusí a ani to nepředpokládám, snažím se to jen přiblížit.

Ta pravá víra nespočívá ve vnějším světě. Ničemu, co je kolem nás, nikdy nebudeme věřit v pravém smyslu. Podstata té pravé víry je totiž ukryta v nás samotných. Je to schopnost nebo síla, kterou může využít pouze jednotlivec sám pro sebe. Předešlou větu si ještě jednou přečtěte… a pořádně. Jaký ale bude záměr toho jednotlivce, je jenom na něm. Věřit jistým způsobem znamená vidět něco ve své mysli velmi jasně. Jelikož to nedokážu pojmenovat nijak "odborně", nazvu to tak, jak mi to přišlo samo na jazyk - víra je vedení duchem, tedy něčím, co nás činí živými neboli vědomými v užším smyslu. Víra je aktivní proces neboli síla, která nás vede a prostřednictvím které naše já ovlivňuje i okolní svět. Není tedy asi ani nijak překvapivé, že víra určitým způsobem souvisí s tím, co nazýváme intuice. Když věříme, vlastně nasloucháme našeptávání našeho vnitřního hlasu místo toho, abychom se podřizovali pravidlům života a myšlenkám ostatních. Je to jakési "nutkání" k tomu, abychom dělali to, co nám našeptává naše já prostřednictvím intuice a inspirace.

Ovšem, může se stát, že díky tomuto nutkání uděláte něco pitomého nebo nemoudrého, ale v danou chvíli jste k tomu byli vedeni a za mnoho let zjistíte, že konečný výsledek je pro vás vlastně pozitivní. Možná mi nevěříte, ale nevěříte mi z jediného důvodu - řídíte se totiž víc pravidly a myšlenkami jiných lidí než sebou samým. Právě proto jste možná i s některými aspekty svého života nespokojeni. Víra nás může provádět i prudkými změnami, ale jenom to duševní nutkání ví nejlíp, co je pro nás dobré. Ten duch, který nás vede, má často podobu tíživého pocitu na hrudníku, zrychleného tepu, tepla v břiše nebo mrazu na zádech... Kdo tohle pochopí, již nikdy nebude pociťovat úzkostné projevy, protože právě všechny ty pocity se nás vlastně snaží vyrvat pryč z té situace, ve které být nechceme! Víra nás vlastně učí žít takovým způsobem, abychom byli v míru sami se sebou. Věřit tedy znamená vydat se po cestičkách, které nejsou vyšlapány nikým jiným, protože jsou jenom naše.

Věřit také znamená vypravit se do své mysli. Málokdo si totiž uvědomuje, že víra má kromě intuice taky hodně blízko i k imaginaci. Tady se pak rodí i originalita nebo kreativita, které nám umožňují tvořit svět. Někdo říká, že realitu tvoří myšlenky. Já doplním, že jenom ty myšlenky nebo představy, kterým se opravdu věří. Jenom ten, kdo je veden duchem a kašle na myšlenky ostatních, může být originální, tedy tvořivý. Odkud si myslíte, že přichází inspirace nebo dosud nepoznané vědomosti? No přece jenom z takové říše, která není ovlivněna myšlenkami jiných! A kde můžeme najít takovou říši, kde nejsou myšlenky jiných? No přece ve své vlastní hlavě! A navíc, je úplně jedno, co se vám v ní honí… důležité je, že je to vaše a tedy jedinečné.

Ta pravá víra tedy podporuje kreativitu a originalitu, což následně i formuje realitu. Stačí se podívat na dnešní svět - je jednoznačně formován lidmi, kteří svým představám věřili nebo věří. Ale duchovní vedení není o inteligenci! Je to spíš druh vědomosti nebo inspirace, které vám říkají, co máte dělat a jakým směrem se ubrat. Z toho ovšem může vylézt i něco takového, jako je třeba teorie relativity nebo umělecké dílo. Vlastně i ti nejúspěšnější lidé současnosti poslouchají víc sebe samých než ostatních - sportovci, herci nebo klidně i youtubeři s miliardou shlédnutí svých videí. Všichni do toho vkládají své já, kterým se řídí. Proto jsou takoví lidé často vnímáni i jako pošuci nebo vedou bohémský život, protože jsou vedeni sami sebou, což často "odporuje" pravidlům nebo zavedeným konceptům. Pokud chcete, pravou vírou můžete získat i peníze a bohatství. Otázkou pak ale je, jestli vám to přinese i skutečné štěstí… Jak řekl Prentice Mulford: "S vírou můžete získat i celý svět, ale taky můžete ztratit svou duši.". Nezapomeňte, že víra je síla. A každá síla může být i ničivá, pokud se s ní nenaučíme pracovat. Je to přírodní jev a tak, jako jsme se museli naučit používat elektřinu nebo jadernou sílu, tak se musíme naučit používat i víru. Přírodní síly "nevidíme", tak jako nevidíme i sílu víry. Ale vnímáme jejich projevy a víme, že není radno se s nimi zahrávat, protože mohou i zabíjet! Z těchto důvodů víra ve své sny není ani sobeckostí, pokud si to někdo myslí. Je to síla, kterou může využívat každý jednotlivec tak, jak je mu libo, ale měla by být využita s rozumem.

Víru se učíme používat prostřednictvím toho, co nazýváme modlitbou. A já si myslím, že většina lidí nechápe pravý význam tohoto slova. Modlitba není pouhé odříkávání nějakých naučených frází, za které nás Bůh odmění. Modlitba je vědomé zahloubání se do našich představ nebo myšlenek. Je to forma meditace. Jistě, někomu v tom skutečně pomáhá odříkávání slov nebo manter, ale to neznamená, že je to vhodné i pro vás. Můžete klidně jenom zavřít oči a hloubavě dumat nebo se v tichosti procházet lesem nebo si zapálit jointa a zahloubit se do svých představ při hudbě. Podstatné je, že když se takhle hluboce ponoříte do svých představ, odhalí se vám mnoho pravd o vašem životě nebo i o světě! Nějak takhle vznikly i tyto řádky, které teď píšu. Jednoduše se jenom soustředím na představy, které mě napadají. Nevím, jestli to je i pravda, ale mě se to takhle vynořuje, když se "modlím". Prostě aspoň chvilku zůstávám tiše ponořena do nějaké myšlenky (no, úplně tiše v pravém smyslu ne; hloubky dosáhnu díky hudbě). Zkuste si i vy někdy jenom tak pustit hudbu, zavřít oči a přemýšlet třeba o své práci. Obvykle jako první na vás zaútočí negativní pocity - co se vám na vaši práci nelíbí, jestli vás tam někdo rozčiluje, nebo vám něco nejde a tak podobně. A to je první krok, kterým vám duch dává najevo, co byste měli změnit. Máte i silné nutkání dát výpověď? Pokud tomuto nutkání uvěříte, začnete i konat a formovat tak svou realitu. A to je projev víry. A pokud se někdo řídí svým duchem na sto procent, formování reality pak má často podobu zázraků. Taky se nesnažte popřít, že neexistují… jistě se ve vašem životě vyskytl aspoň jeden.

Nemá ale cenu se do modlení nebo věření nějak "nutit". Nebo "pokoušet se věřit" dle nějakých instrukcí ve smyslu "Budeme se modlit, meditovat nebo zpívat mantry pětkrát denně!". Svým myšlenkám a představám "se nepokoušíme" věřit, je to spontánní a dobrovolný proces. Pampelišce se taky "nepokoušíte věřit", že je pampeliška. Víte, že je pampeliška. A zahloubání se do naši mysli nás učí vědět. Ale ne vědět v klasickém smyslu. Ale že začneme vnímat tu sílu víry, která nás krůček po krůčku posouvá k nějakému cíli, kterému tak moc věříme. Tohle je účel modlitby - učí nás žádat prostřednictvím vědění.
S tím vlastně souvisí i všechny ty různé spirituální praktiky, o kterých se můžete dočíst ve stovkách knih. Ale ty knihy jsou myšlenky jiných lidí, takže je berte s rezervou. Můžete to brát pouze jako nějaký návod, ale nesmíte se tomu podřídit, protože pak to již není vedení vaším vlastním duchem, ale pouhé kopírování a kýženého výsledku se určitě nedočkáte. Když jsem před mnoha lety poprvé otevřela jednu knížku o józe, tak jsem s prominutím řekla: "No do prdele! To jako vážně?" Některé praktiky mi přišly úplně pitomé a byly mi proti srsti. Jednoduše, můj duch mi říkal, že tohle není pro mě. Ale když jsem prohlížela všechny ty obrázky, měla jsem zároveň nutkání se ty pozice naučit. Pohled na nějakou ženu, která si v pozici tanečníka držela nohu vysoko nad hlavou, ve mně vzbuzoval jakýsi pocit ladnosti, jemnosti, svěžesti a zdraví. Tak jsem si řekla, že tohle chci! Ano, přečetla jsem i spoustu knih a radila se i s jinými cvičícími, ale všechno dělám podle sebe! Ty cviky nebo praktiky, ke kterým cítím odpor, nedělám a ty, které mně přitahují, dělám a vnímám je podle sebe.

Víra je tedy pupeční šňůrou spojena i s tím, co můžeme nazvat dobrovolnost. Když vám někdo říká, aby jste se modlili Otčenáš, deset hodin meditovali v jeskyni, zpívali mantry nebo drželi dvacet dní hladovku a vám se to protiví, dobrovolnost to není. Pak to ale nemá cenu ani dělat. Jak bylo řečeno, víra nespočívá v zevním světě, takže všechno, co jste slyšeli, viděli nebo četli, jsou pouze zkušenosti jiných, které se ale vašemu já mohou docela protivit. Přijde mi třeba vtipné, jak devadesát procent lidí, kteří praktikují meditace, vám říkají, že meditovat musíte někde v přírodě, sami daleko od lidí, ve volných šatech a nevím, co ještě. Jenomže moje myšlenky a představy nemají se zevním světem nic společného! Je úplně jedno, kde, kdy nebo jak se do své mysli zahloubám! Klidně při tom můžu tančit uprostřed noci v pyžamu ve svém bytě velkoměsta! Nejdůležitější je, že se do své mysli vypravím dobrovolně. S dobrovolností pak úzce souvisí i svoboda. Ale svobodu teď do toho míchat nebudeme, protože snažit se popsat co nejpřesněji svobodu, je ještě náročnější než se snažit popsat víru.

Víra je skutečně fascinující! A to proto, že nás učí i další podstatnou věc, která je pro život potřebná. Učí nás, jak být trpělivý. Často se totiž stává, že i když posloucháte svého ducha, nemusí vám nic k dané představě nebo myšlence říkat. Čekejte. Když něco nevíte nebo se neumíte rozhodnout, správného řešení dosáhnete jenom tehdy, když čekáte. Může to trvat den, týden, měsíc nebo i roky, ale pravděpodobně se jedná o takovou situaci, pro kterou ve vašem životě ještě nenastal čas. Možná na to potřebujete víc zkušeností nebo to pro vás možná vůbec není, proto vám taky váš duch nic neříká. Jakékoliv rozhodnutí totiž musí být spontánní, rázné a okamžité. Tehdy vychází z ducha. I malinké váhání znamená, že ještě nepřišel ten správný čas. Trpělivost ale není jenom o čekání. Trpělivost nám taky pomáhá zmírňovat sílu našich tužeb a přání. Víte, takový ten pocit: "Bože, já to tak strašně moc chci a nemůžu vydržet!". Jak ale bylo řečeno - víru používáme prostřednictvím modlitby a účel modlitby je žádat prostřednictvím vědění. Žádat o něco pro své touhy a přání lze jenom tehdy, pokud již víme, jestli něco skutečně potřebujeme. Ale to nám řekne náš duch. A kdy nám to řekne, je čistě na něm. Proto se na některá přání čeká dlouho… musíme totiž nejdřív zjistit ("vědět"), jestli je opravdu potřebujeme.


Závěr

Je v pořádku být o něčem přesvědčen. Ale naučte se diskutovat a nevnucovat své myšlenky ostatním. Nikdo neví, jaká je absolutní pravda. Taky je v pořádku důvěřovat a oddávat se, protože to nás spojuje se zevním světem a zbavuje nás strachu. Ale ať ve svém životě děláte cokoliv nebo na cokoliv myslíte a představujete si, věřte svému nejhlubšímu hlasu. Protože to on vás provádí tímhle životem a jenom on vám nikdy neublíží. Když se nad sebou zamyslíte, tak zjistíte, že ve většině případů si ubližujete sami. Protože se víc řídíte zavedenými koncepty a myšlenkami jiných lidí než vlastním duchem. Nevěříte. Ale vedení vlastním duchem je přirozenost, kterou oplývá každý jedinec. A pokud se každý jedinec naučí vést svým duchem, opadnou i jeho starosti, jeho nepodstatné touhy v moři času odplují pryč a víc se přiblíží k opravdové svobodě, čímž se svět stane mnohem hezčím místem…