Největší brzda meditativního stavu

Dnes udělám výjimku a namísto sdílení nějaké zajímavosti z vědeckého světa přidám menší "doplněk" k článku o meditaci. V jeho závěru jsem vám nabídla námět na cvičení, jak to asi vypadá v praxi. No a bavila jsem se o tom s jedním člověkem, který ten koncept dokonale pochopil, jenomže mi řekl, že jaksi nic "necítil". A je to v pořádku, že nic necítil, to je běžná součást počáteční praxe nebo cesty. Proto se pokusím vysvětlit, proč má někdo problém nic "necítit" nebo "neprožít".

První bariéra je, že člověk něco očekává - nějaký konkrétní prožitek klidu nebo osvícení nebo sjednocení. Když k tomu nedojde, cítíme, že jsme selhali. Ale paradoxně to "nic jsem necítil" je tím autentickým prožitkem. Právě ten pocit nudy, obyčejnosti, neklidu nebo frustrace je to, s čím je potřeba začít pracovat.

Meditace není jen o tom sedět v tureckém sedu se zády rovnými jako pravítko a s nevůlí se soustředit na dýchání. To je často ta frustrace a nuda. Meditace je o prožívání, přičemž ten prožitek by měl být co nejvíc samovolný a nekontrolovaný. Takže si můžete klidně lehnout i někam do trávy. Každý člověk má totiž schopnost prociťovat intenzivněji něco jiného. Někoho do prožitku více vtáhne hudba, někoho zase vizualizace nebo vůně, ale mohou to být třeba i povzbudivá slova (proto jsou meditace často někým "vedeny").

Když už vypozorujete takový okamžik, který vás vtahuje do pouhého bytí, následuje překonání druhé bariéry - začít prožívat to, co už chápete. Tak jsem tomu člověku, který prý "nic necítil", řekla:

"Chápeš jednotu, ale pořád prožíváš oddělenost. 
Chápeš, že nejsi svou myslí, ale ztotožňuješ se s ní na sto procent.
Chceš klid. Ale ve skutečnosti se ho bojíš, protože klid znamená ztrátu kontroly, a tedy pocit ohrožení."

Meditativní stav je vlastně něco jako "zázračný lék" na klid lidské duše, ale člověk je extrémně alergický na jeho hlavní složku - přestat kontrolovat. Člověk dnes dokonale chápe, ale není schopen procítit, protože pořád něco hodnotí, kontroluje nebo si vysvětluje.

Meditace je cesta oddání se, není to cesta výkonu. Pokud se budete snažit "něco" dosáhnout, selžete. Ale to selhání je možná tím nejdůležitějším krokem na této cestě - ukazuje vám, kde se držíte kontroly. Držte se naopak takového prožitku (ať už je to cokoliv), který vás vtahuje do jeho čistého prožívání, kdy vnímáte jenom tohle. A oddejte se tomu, i kdyby měl nastat konec světa. A teprve v tomto okamžiku se naučíte jít i mnohem hlouběji, protože jste se již všeho vzdali a nic nekontrolujete. Prožijete to, čemu se říká moksa - osvobození od ega v přítomném okamžiku a může jím být i obyčejná maličkost všedního dne...