Pozemské hry
Když jsem byla dítě, můj otec měl ve zvyku si o nedělích zhlédnout nějaký film. Tehdy už byly k dispozici videokazety, takže výběr žánrů byl poměrně velký. Já jsem často chtěla koukat s ním, ale on vždy rozhodoval, jestli je pro mě daný film vůbec vhodný. Jednou měl v plánu pustit si Predátora se Schwarzeneggerem a jelikož věděl, že jsem na "příšery" zvyklá ze svých snů, dovolil mi tenhle film zkouknout s ním. I přes časté zakrývání svých oči jsem samotný děj hltala jedním dechem!
Když film skončil, otec mi řekl: "Tak. A teď si viděla, jak se chovají lidé."
Já na to zareagovala nějak takhle: "Nooo… zachovali se přece skvěle, ne? Vždyť si viděl, jak si pomáhali, aby ho chytili a zabili! A Arnold byl největší hrdina!"
Otec se jen pousmál a opravil mně: "Ne. Lidé se chovají jako ten Predátor."
Tehdy mi bylo asi jedenáct let a jeho tvrzení mě zmátlo. Nijak dál jsme to neřešili, ale ta věta mi zůstala v hlavě jako nějaké semínko, které mělo vyklíčit mnohem později. Strašně mi to vrtalo hlavou a Predátora jsem pak viděla ještě několikrát (už bez zakrývání očí). Tenhle film se vlastně stal i jedním z mých nejoblíbenějších hororů. 🙂
Teorie her
Když jsem se někdy s někým bavila na téma "chování lidí", ve většině případů to nevedlo nikam. Lidé totiž rádi zacházejí do extrémních příkladů, přeskakují mezi vrstvami a hrají se s emocemi. Rozumná diskuse obvykle ani nemá smysl. Moje atypické zájmy mě nedávno zavedly k teorii her a ukázalo se, že můj otec měl pravdu. Teorie her je oblast aplikované matematiky, která řeší konfliktní nebo rozhodovací situace a lze ji použít téměř v každé oblasti lidského života – v politice, ekonomii, biologii nebo psychologii.
Proto naším dnešním cílem bude snaha popsat chování lidí a společnosti jako celku, ale bez všech balastů. To znamená bez emočních bojů, a taky bez soudícího dělení na "dobro a zlo" nebo na to, co je "správné". K problému tedy přistoupíme čistě inženýrsky, a proto si hned na úvod stanovíme čtyři axiomy neboli "pravidla hry", od kterých se bude dál odvíjet celá úvaha:
1. Princip konečných zdrojů. Jelikož gravitace je síla nekompromisní, všichni jsme uvězněni ve spárech planety zvané Země. Jenomže ona má svůj omezený prostor, suroviny a energii. A lidé se o tohle všechno musejí nějak dělit. Kromě toho, omezený je taky náš čas a naše pozornost. (Tady jedna poznámka – některé zdroje se sice zdají teď "nevyčerpatelné", ale Země nebude obyvatelná donekonečna. A tohle je potřeba mít na paměti.)
2. Princip sebezáchovy. Lidé se extrémně bojí ztráty své existence a jakýkoliv jedinec (včetně zvířat) chce přežít. Ať to stojí, co to stojí. Tohle ale neznamená žádné "sobectví". Nejenom v teorii her, ale taky v teoriích o vědomí se přesně takhle definuje agent – je to někdo/něco, kdo/co maximálně usiluje o své přežití, resp. setrvání v existenci. (Pokud by někdo chtěl oponovat sebevražedným aktem, tak tohle nijak neporušuje samotný princip. Věřte, že u každého, kdo tenhle akt vykonal nebo se o něj pokoušel, samotnému rozhodnutí předcházel těžký vnitřní boj a zvažování "pro a proti". A právě tenhle vnitřní boj je tím maximálním úsilím o setrvání v existenci.)
3. Princip nejistoty. Každý jedinec nikdy nemá úplnou informaci o svém okolí. A taky nikdy nemá úplnou informaci o tom, co dělají nebo si myslí ostatní jedinci. Jednoduše, lidé musejí v některých situacích při rozhodování hádat nebo si přiznat, že něco prostě nevědí.
4. Princip kognitivní úspornosti. Mozek je bohužel orgán s koneční výpočetní kapacitou, takže při rozhodování používá zkratky (heuristiky). A dělá to tak každý – já i vy! V průběhu všedního dne je naše rozhodování založeno spíš na rychlosti a efektivitě než na pečlivém zvažování každého detailu a opravdové snaze porozumět. Je to evoluční výhoda – v minulosti člověk potřeboval rychle vyhodnotit, jestli se v křoví ukrývá lev, a ne obdivovat symetrii a krásu jeho listí. Jenomže hluboké pravdy člověk odhaluje právě tím "obdivováním", neustálým dotazováním a neúprosnou koncentrací. A vývoj k hlubokým pravdám i postupně směřuje, ale aby se to projevilo v plné síle, je potřeba přestat se bát novodobých lvů.
Tohle jsou tedy čtyři základní principy, od kterých se pak odvíjejí všechny lidské interakce. Pokud má některý čtenář problém byť jen s jedním z nich, pro něj pak i další úvahy nejspíš nebudou plně akceptovatelné. Týká se to zejména těch jedinců, kteří už "svoji pravdu" znají a nechtějí si rozšířit obzory. Ale to nevadí, právě takoví jedinci ve skutečnosti jenom potvrzují pravdivost 3. a 4. principu (a nepřímo jdou i proti 2. principu, přičemž se sebezáchova mění na "sebezáhubu").
Struktura a pravidla pozemského hřiště
Život je nesmírně složitá a chaotická hra. Každé naše jednání s jakýmkoliv jiným člověkem je jakýmsi tahem nebo strategií. Vždycky se musíme "nějak" rozhodnout – třeba i když kupujeme chleba nebo když před praním dělíme prádlo na barevné a bílé nebo když vstupujeme do manželství. Tato planeta je plná hráčů, kteří se nějak rozhodují. Ale pozor – pointou je pouze samotné rozhodnutí! Je úplně jedno, jestli je hráčem jedinec, firma nebo stát. A taky je jedno, jestli někdo jedná pod vlivem emocí, intuitivně nebo čistě logicky. Klíčový je pouze samotný výsledek rozhodnutí nebo volby, protože jenom výsledky mění chod procesů. Je to něco podobného jako to kvantové měření – až moment samotného měření vybere jeden konkrétní výsledek, jinak je úplně jedno, co všechno je v superpozici.
Teď si na jednom příkladu ukážeme, proč je důležitý pouze výsledek rozhodnutí a že i naprosto racionální uvažování jedince může vést k iracionálnímu výsledku pro společnost. Jedná se o myšlenkový experiment Vězňova dilematu, který ve výsledku říká, že i "dobří nebo rozumní" lidé mohou způsobit škodu většímu celku. Mějme tedy následující situaci dvou zatčených kompliců, kterých policie vyslýchá odděleně a každému zvlášť nabízí tři možnosti dohody:
1. Pokud ty zradíš sám svého komplice a on bude mlčet, budeš volný (velká výhra) a on dostane 10 let natvrdo (velká prohra).
2. Pokud budete mlčet oba, půjdete sedět na 2 roky (malý trest).
3. Pokud se oba vzájemně zradíte, dostanete každý 5 let (větší trest).
Oba komplicové se snaží uvažovat a znají ty čtyři principy z úvodu. V jejich případě jde o omezení času (výše trestu) a sebezáchovu. Dále jsou si nejistí, co udělá ten druhý a vědí, že se musejí plně soustředit bez jakýchkoliv kognitivních zkratek. Oba tedy budou uvažovat následovně:
"Co když ten druhý mlčí? Pokud ano a já zradím, budu volný. Pokud budu mlčet i já, půjdu sedět na dva roky. Lepší je tedy zradit. Jenomže, co když ten druhý taky zradí? Pokud i já zradím, pak půjdeme sedět oba na 5 let, ale pokud já budu mlčet, dostanu 10 let! Opět je lepší zradit!"
Bez ohledu na to, co udělá ten druhý, je pro každého jednotlivce jedinou rozumnou volbou zradit. I když on sám moc dobře ví, že pokud by mlčeli oba, bylo by to nejlepší možné řešení pro oba jako celek. Ale ta nejistota o tom druhém jim v tomhle rozhodnutí brání. A právě tohle je základní dilema celé dnešní společnosti – můžete být nevím jak "chytří, dobří a láskyplní", ale nikdy nevíte, co udělají druzí! I nejlepší rozhodnutí jednotlivce může způsobit škodu celku. A právě proto je dělení na "dobro a zlo" nebo co je "správné" spíš lidský mentální konstrukt než objektivní pravda.
Můžeme si uvést ještě i jiný příklad, který je více zaměřený na princip konečných zdrojů a který taky říká, že racionální volba jednotlivce nemusí být to "nejsprávnější". Jedná se o Tragédii obecní pastviny. Ta ve výsledku znamená, že i společný zájem jednotlivců nemusí vždy zachránit celek. Mějme situaci, kdy jedna vesnice má společnou pastvinu pro krávy. Pokud by všichni farmáři hnali na pastvinu libovolný počet krav, ta pastvina by se rychle zničila. Je tedy potřeba to nějak regulovat. Farmáři se proto dohodnou, že každý dostane možnost přidat na pastvinu pouze jednu další krávu s tím, že veškeré náklady na chod pastviny zůstanou stejné pro všechny farmáře. Jednoduše, udělá se regulace/pravidlo – pokud chceš, můžeš si přidat krávu, ale pouze jednu. Co tedy udělá jednotlivec? Aby přežil, musí uvažovat mezi náklady a ziskem:
"Pokud přidám jednu svoji krávu, budeme mít více mléka. Jelikož ta kráva navíc je jenom jedna, je výhodné ji na pastvinu přidat, protože "+1" je zanedbatelné."
Stejně ale bude uvažovat většina farmářů, protože si řekne: "Vždyť jde pouze o jednu krávu!". Takto regulovaný systém sice zpočátku bude přinášet zisk jak pro jednotlivce, tak pro společnost, ale časem se pastvina stejně zničí a obyvatelé vesnice začnou chudnout. Proč? Protože kalkul "+1" je falešný. Logika pastviny je ve skutečnosti nelineární, reaguje exponenciálně a se zpožděním. Například, pokud se tu jednu krávu rozhodne přidat půlka farmářů, nastává bod zlomu, kdy se pastvina začíná již trvale poškozovat (tráva již nedorůstá, kořínky jsou slabé, půda udusaná…).
Z Tragédie obecní pastviny v podstatě vyplývá, že konečné zdroje na Zemi nefungují ve stylu "rozdělení koláče" a vše bude v pořádku. Fungují nelineárně, kdy musíme brát do úvahy obnovu systému (pokud je vůbec možná). Třeba systém pastviny začíná být skrytě poškozený již v momentu, kdy krávu přidá pouze 10 % farmářů! Proto se v dnešní době různé regulace zdají nesmyslné, i když byly zavedeny celkem racionálně. V nelineárních systémech i "+1" může vést k nevratnému poškození.
Oba zmíněné příklady (ale i celá teorie her) nám ukazují, proč se nemůžeme jen tak spolehnout na to, že se každý jedinec bude chovat "správně". I racionální volby často vedou k výsledku, který pro společnost není prospěšný nebo dlouhodobě udržitelný. A když si představíte, že takových hráčů máme na světe kolem osmi miliard a ti hráči se často rozhodují nejenom racionálně, ale taky emocionálně, intuitivně nebo pod tlakem, ve výsledku tak vznikne hra, kde je dost těžké udržet jakékoliv pravidlo nebo regulaci.
Zhruba v tomhle stavu se v současnosti nachází i celá naše planeta. Máme nějaká ta pravidla, morálku a nějak se snažíme, ale stejně se všichni chováme jako ti vězni nebo farmáři. Myslíme si, že jsme racionální, ale i tak je celá společnost čím dál, tím víc nejistá ohledně své budoucnosti, zdroje a pozornost se stávají vysokým aktivem a sebezáchova je maskována sebezáhuba.
Mnohým jedincům se tenhle stav nelíbí a vnitřně cítí, že je něco v nepořádku. Jenomže lidé chtějí svět jednoduchý, takže celkový výsledek dnešní společnosti připisují obyčejné dichotomii – chudí a bohatí, mocní a otroky, dobří a zlí. A navíc, oni sami jsou ti "lepší" a za všechno mohou ti druzí! Jenomže svět není obyčejná dichotomie, ale děsivá komplexita! Lidé si totiž neuvědomují jednu zásadní věc – že život neformují pouze vnější podmínky, ale taky těžko uchopitelné vnitřní prožitky a složitá psychologie v pozadí.
Kooperace
V matematice je někdy užitečné některé výpočty "opakovat". A opakování Vězňova dilematu nám ukáže, že spolupracovat je výhodnější (zvlášť pokud se iterace blíží k nekonečnu). Jinými slovy, spolupráce má logický smysl jenom tehdy, pokud bude přetrvávat i v budoucnosti. Pokud bude pouze krátkodobá (nebo anonymní), je výhodnější zradit, protože jinak se naruší ty čtyři úvodní principy (třeba dojdou zdroje, vy zahynete nebo se zvýší nejistota).
Jenomže spolupráce si vyžaduje do hry zapojit něco, s čím má mnoho lidí velký problém – důvěru. Důvěra je v současnosti extrémně vzácná komodita! A jsou si toho moc dobře vědomi i hráči na těch nejvyšších místech. Důvěra je něco, co nám pomáhá překonávat 3. princip, tedy nejistotu a zároveň ovlivňuje i ostatní principy z úvodu. Podívejme se na to trochu podrobněji tím, že si vytvoříme "příběh".
Představte si dva pravěké lidi, které budeme nazývat Aku a Bak. Oba chtějí ulovit antilopu, ale každý vyniká v jiné dovednosti – Aku je rychlejší, ale neumí házet oštěpem, Bak je naopak pomalejší, ale s oštěpem to umí velmi dobře. Lovení antilopy pak vypadá následovně:
- Aku je rychlý a dohoní antilopu, ale oštěpem se netrefí. Antilopa uteče.
- Bak má dobrou mušku, ale je pomalý, takže jeho oštěp antilopu nezasáhne. Antilopa zase uteče.
Oba pravěcí lidé tak hladoví a ztrácejí energii. Pak se ale náhodně potkají a zpovzdálí sledují jeden druhého. Aku si všimne Bakovy dovednosti s oštěpem a Bak vypozoruje, jak Aku umí rychle běhat. Oba začnou kalkulovat a v jejich hlavách se zrodí myšlenka: "Spolu bychom měli větší šanci tu antilopu ulovit!" Aku se tedy rozhodne k Bakovi přiblížit. Aby se ho Bak nebál, Aku složí svůj oštěp na zem jako gesto, že mu nechce ublížit. Ukáže na sebe, na něj a pak i na antilopu, čímž mu naznačí možnost spolupráce při lovu. Bak to pochopí, tak se oba spolčí a následné chytání vypadá takhle:
- Aku začne honit antilopu, protože je rychlý a Bak zatím vyčkává schovaný v křoví. Jakmile kolem něho antilopa proběhne, hodí svůj oštěp a antilopu trefí. Antilopa se následně podává k večeři. Hurá!
Zkusme ale v tomhle pravěkem příběhu pokračovat. O pár set metrů dál žije Idi, který umí skvěle rozdělávat a udržovat oheň. Když pozoruje Akua a Baka, jak spolu loví antilopy a přináší jim to užitek, zrodí se v jeho hlavě myšlenka: "Co kdybych jim nabídnul teplo a oni mně jídlo?". Idi se tedy rozhodne k nim přiblížit a předloží svoji nabídku. Z jiného směru je ale zároveň pozoruje žena jménem Hina, která je dobrá sběračka plodů a může nabídnout další druh potravy. Taky začne ve své hlavě kalkulovat: "Hmm… když jim nabídnu své plody, můžu za to získat trochu tepla a kus masa."
To, co se tady děje, je vznik kmene. Dochází ke spolčení několika lidí, kteří se umějí vzájemně obohatit stylem "něco za něco" nebo "win-win". Každý přispěje nějakou dovedností nebo jídlem, za které je pak zpětně odměněn třeba tím teplem. Rodí se nám tady pojem výplata (ale nepleťte si to s penězi). Zpočátku se zdá, že všechno bude klapat jako hodinky a všichni se budou mít dobře, jenomže situace je komplikovanější. Vždycky, když se do kmene zařadí někdo nový, znovu naroste nejistota – co, když nás ten nový zradí? Tím se zpětně dostáváme k Vězňovu dilematu, protože jediná zrada může zničit vše, i když bude čistě racionální! A do kmene se vždycky zařazuje někdo nový, protože se rodí děti, které se taky jednou stanou aktivními hráči.
Jak tedy tenhle problém vyřešit? Opakováním. Čím více se opakují lidské interakce, při kterých nedochází ke zradě, tím více roste důvěra členů kmene. A pokud takové interakce zahrnují i budoucnost, kooperace se tak stává evolučně mnohem výhodnější strategií. Jenomže udržet důvěru mnoha lidí není snadné, a proto vznikly pravidla a regulace – ty si dnes neulovil antilopu, tak nedostaneš ani bobule; ty si nerozdělal oheň, nedostaneš jídlo vůbec. A čím více členů kmen obsahuje, tím více věcí je třeba regulovat nebo hlídat.
Jenomže obrovský kmen (jako je třeba celý stát) si z logiky nutnosti vyžaduje i takové jedince, které se budou starat pouze o ty regulace a pravidla, a nic jiného dělat nebudou. Je to z jednoho prostého důvodu – aby se perfektní běžec Aku zdokonaloval pouze v honění antilop, nemůže si zatěžovat hlavu tím, jestli je dostatek dřeva na oheň nebo ve kterém ročném období jaké bobule rostou. Jenom tak se kmen stane efektivní a nízkonákladový. A teď zásadní poznatek – efektivní a nízkonákladový systém spontánně vytváří hierarchii.
Hierarchie a moc
Nejdříve ještě jednou zopakuji, co bylo zmíněno před chvíli – pokud má být nějaký kmen efektivní a nízkonákladový, automaticky se zrodí hierarchie a s ní spojená moc. To, že někdo ve velké skupině lidí stojí "výš" a má v rukou pravomoci nebo o něčem rozhoduje, není žádným produktem "zla", ale výsledkem maximální a optimalizované efektivity. A když má kmen milióny nebo miliardy členů, automaticky se začínají více projevovat mezilidské rozdíly a objevují se různé specializace a složitosti. Jenomže lidé si postupně více všímají tyto rozdíly a začnou je napadat otázky typu: "Proč má on tohohle víc a já míň? Proč se se mnou o to nepodělí?". Tyhle otázky ve skutečnosti v sobě ukrývají mnohem hlubší smysl, než se zdá a my se k němu dopracujeme krok za krokem.
Představme si znovu naší pravěkou situaci. Kmen se rozrůstá a u ohně už nesedí jenom deset lidí, ale sto. Jednou si všichni všimnou, že každou noc se odněkud připlíží bobři a rozkoušou jim jejich zásoby dřeva. Všichni se kvůli tomu rozčilují, celý den řeší vzniklou situaci, nikdo neloví, nikdo nesbírá bobule, nikdo se nestará o děti… Celá situace je extrémně neefektivní a ovlivňuje všech sto lidí. V tom někdo najednou navrhne: "Hele, Zulu je výborný stopař! Co kdyby se on postaral o ty bobry? Ať on tuhle celou situaci vyřeší za nás a my mu za to dáme část naší večeře.". Tohle rozhodnutí je v teorii her zásadní okamžik – celý kmen se dobrovolně vzdá části vlastní autonomie, pokud za něj někdo vyřeší problém a on tak ušetří svůj čas.
Takže to, že se dnes na Zemi extrémně šíří pocit, že je spousta věcí "špatně", je výsledkem tisíců let dobrovolného vzdávání se kousků vlastní autonomie. Není v tom žádné "zlo", je to vzdávání se odpovědnosti za řešení problémů, které většina lidí vyřešit neumí nebo je vyřešit nechce. A pokud si vášniví internetoví blogeři a diskutéři myslí, že se vyznají do politiky, technologií, klimatu a zdraví současně a všechno by udělali a řídili mnohem lépe, možná by se měli zamyslet nad tím, jestli se nejedná o jejich vlastní iluzi. Já jsem už dávno na hodinách fyziky pochopila, že člověk myslí "idealizovaně". A to říkám jako někdo, kdo je extrémně naivní!
Ale zatím neodbíhejme od tématu. Zulu je velmi dobrý stopař a bobry nejenom vyhnal, ale taky zjistil, kde mají hnízdo, jak je ulovit a jak používat jejich kůži. Kromě toho, Zulu taky vystopoval trasy pohybu vlků a medvědů. Mezi ním a zbytkem kmene vznikne velká informační asymetrie. Zulu teď ví něco, co ostatní členové kmene nevědí a jeho nově nabyté znalosti jsou velmi cenné! Stane se jakousi "vědmou", která řeší problémy a krizové situace spojené s ochranou kmene. Zuluovo slovo začíná mít větší váhu a kmen se na něm stává závislý. On se vlastně stane prvním mocenským patrem v kmenové hierarchii, přičemž jeho pozice nevznikla "násilím" nebo "z donucení", ale jako čistý následek přirozené autority.
Taková přirozená autorita je naprosto v pořádku a v kmenu zatím všechno probíhá hladce. Každý si dělá to své, všichni se vzájemně odměňují, část břemene jednotlivců je předána Zuluovi, důvěra funguje. Všechno je efektivní a optimální. Téměř ráj na Zemi. Všichni členové si tak nějak zvyknou na to, kdo jakou roli plní. Zulu ale stárne a potřebuje někomu předat své znalosti ohledně ochrany kmene před divokými zvířaty. A udělá to tím nejracionálnějším způsobem – ty znalosti předá někomu, komu důvěřuje nejvíc a ten "někdo" bude jeho syn. Vždyť i dnešní lidé nejvíce důvěřují svým nejbližším.
Celý kmen to předání znalostí synovi přijme zcela pasivně a dobrovolně. Všichni chtějí zlepšovat svoje dovednosti a věnovat čas svým zájmům, a ne se starat o ochranu celého kmene. To byla přece Zuluova povinnost a ostatní to stejně neumějí. Jeho syn tak přirozeně zdědí otcovu pozici. A navíc, všichni předpokládají, že bude stejně dobrý jako Zulu. Z hierarchického nastavění světa se tak spontánně rodí dědičnost pozice. Ale s dědictvím pozice se dědí i respekt, vyplácení odměny a autorita. Proč? Protože lidé žijí v jednom mylném předpokladu – že silní jedinci plodí jenom silné děti nebo slabí jedinci jenom slabé děti. A právě proto se vysoké pozice dědí přes generace i dávno potom, kdy už nejsou pro společnost prospěšné.
Tady si musíme uvědomit ještě jednu velmi důležitou věc, která se týká dědičnosti vysoké pozice – potomek má naprosto jiné vstupní informace, znalosti a zdroje než ostatní členové kmene, kteří jsou hierarchicky jinde. Nebo jinými slovy – dítě, které se narodí do rodiny Rockefellerů nebo Rothschildů není "zlé", ono jenom přišlo na tento svět s naprosto jinými podmínkami než vy. A ty podmínky ovlivňují jeho myšlení a chování stejně, jako vaše okolní podmínky ovlivňují vás. Uvědomuje si konečnost zdrojů, sebezáchovu, nejistotu a svou kapacitu. Vztahově se tedy jedná o to samé – mozek toho dítěte je odmalička ovlivňován stejně jako ten váš. To dítě má sice jiné podmínky prostředí, ale předmět vztahu je stejný – ovlivnění jeho myšlení. A tohle už je pouze čistá psychologie a práce s vědomím.
Informační asymetrie, kumulativní výhoda a vznik "boháčů"
Teď si vysvětlíme, jak vzniklo "bohatství" a ten propastní materiální rozdíl. Ale pozor, rozdíl je pouze ve vstupních podmínkách. V jádru jsou lidé téměř stejní – z většiny věcí mají strach a touží po zachování své existence. (Jo, lidi trápí zejména jejich vlastní existence, a to bez ohledu na to, jestli mají na účtu pár tisíc nebo hromadu miliard.)
Když Zuluův syn zdědil otcovu pozici, zároveň s ní zdědil i veškeré informace o tom, jak využít ty bobry, jak stopovat divokou zvěř a jak ochránit kmen (bez ohledu na jeho skutečné dovednosti). Kmen ale postupně naroste ze sto lidí na dvě stě a on začíná tušit, že to sám nezvládne. Najme si proto dalších pět mužů, kteří mu budou pomáhat – budeme je nazývat "strážcové".
Strážcové hlídají, stopují, chrání… a jejich práce je odměňována jídlem a teplem, které poskytuje zbytek kmene. Na první pohled by se mohlo zdát, že jejich odměna je vyplácená taky formou "něco za něco", ale není to tak. Existuje tady jedna jemná nuance – jejich role je extrémně spjata s existencí pozice Zuluova syna. Nebo jinými slovy, bez jeho pozice by neexistovali ani oni. A to už je něco jiného – oni jsou na něm závislí. A jakákoliv závislost znamená co? Trvalý zájem na tom, aby to takhle zůstalo. Alkoholik se taky nechce vzdát svých flašek nebo kuřák svých cigaret.
A teď klíčový point – ti strážcové nemají zájem jenom na udržení tohoto stavu, ale získají i větší přístup ke zdrojům a informacím Zuluova syna. A z toho se začíná rodit něco, čemu se říká kumulativní výhoda. Jedná se o obyčejnou pozitivní zpětnou vazbu, která je naprosto přirozená a vyskytuje se všude v přírodě – jako když například mikrofon zachytí a zesílí zvuk z reproduktoru nebo se zvyšuje uvolňování kortizolu při stresu nebo jako když narůstá davová hysterie v nebezpečí či zesilují patologické myšlenky při úzkostných stavech.
Ti strážcové tedy budou mít zájem na tom, aby stav zůstal takový, jaký je – aby se Zuluovému synovi nic nestalo (jsou na něm totiž závislí), aby dostávali odměnu z kmene (jídlo, teplo), ale taky informace a zdroje navíc vzhledem k jejich funkci. Tohle všechno jim totiž poskytuje mnohem více informací snižujících nejistotu a umožňujících přežití (zachování 2. a 3. principu). O nic víc se tady nejedná. Všechno je pouze o zachování pozice, která je jak pro ně, tak pro celý kmen existenciální.
Když si teď představíte tu obyčejnou pozitivní zpětnou vazbu mikrofonu a reproduktoru nebo i ty ostatní zmíněné příklady z běžného života, možná vás napadne jedna důležitá věc – že výhoda mít větší jistotu se kumuluje v čase. A tak Zuluův syn a jeho strážcové mají stále více (právo)moci, stále více zdrojů a stále více informací. Tohle není "zlo", je to výsledek takzvaného Matthewova efektu, což je psychologická a sociologická obdoba fyzikální nebo biologické pozitivní zpětné vazby.
Čím více se zdroje a informace kumulují, tím více vzniká propastní rozdíl mezi skupinou strážců a zbytkem kmene. Oni poznají jeho slabiny, pohyb zvěře, způsoby jak využít bobry... Ostatní tuhle znalost nemají a když se objeví problém (například invaze nebo napadení), jenom oni mohou "nabídnout řešení". Strážci se stávají nepostradatelnými. Ale pozor, pamatujte na jednu důležitou věc – zbytek kmene se nesmí stěžovat na jejich bohatství, informovanost nebo nadřazenost. Všichni jeho členové se dobrovolně vzdali části své autonomie, protože sami moc dobře vědí, že oni by ten problém nevyřešili!
A teď uděláme jeden velký myšlenkový skok - posuneme se o pár tisíc let do budoucnosti. V té budoucnosti má kmen již osm miliard hráčů s různými úrovněmi rozhodovacích schopností a zároveň existuje spousta specializací a "kmenových" funkcí. Namísto naturálií se tito hráči odměňují penězi a hierarchické uspořádání má tolik pater, že není šance poznat, kdo přesně stojí na tom desátém nebo padesátém patře, a kdo (jestli vůbec někdo) stojí na vrcholku pyramidy nebo kdo je v pozici dědice nebo se na nějaké patro dostal sám… A navíc, stejně jako strážcové byli závislí na Zuluovém synovi, tak v současnosti je každé patro existenčně závislé na patře jiném.
Dnes se lidské šachy hrají na mnoha úrovních, ale princip hry je v zásadě vždycky stejný – každý se musí nějak rozhodnout. Racionálně, intuitivně, emocionálně… Již víme, že evolučně výhodnější je spolupráce a důvěra. Jenomže taky jsme zjistili, že i racionální nebo společná rozhodnutí nemusí být vždy optimální pro mnohem větší celek. Do toho se kde co dědí, obchoduje se s informacemi a mnoho zdrojů se nerovnoměrně kumuluje. Lidé jsou v celku spíš nespokojeni a pláčou nad "nespravedlivým" rozdělováním koláče. Zoufají si, že těm "nahoře" jde pouze o hromadění zisku, moc a kontrolu.
Tohle je na druhé straně i extrémní paradox, protože průměrný člověk dnes žije v relativním nadbytku a ujídá z koláče více než je zdrávo. Šak se koukněte na celý západní svět (a v mnohých aspektech i na ten východní) – epidemie obezity, každý (až na pár výjimek) má střechu nad hlavou a teplo, vlastní auto, počítač, telefon a další chytré harampádí nebo skříň plnou hader a lednici s pěti druhy jogurtu… Schrödingerova Země si nemůže odpustit zabřednutí do hlubší podstaty tohoto paradoxu. A taky trochu rozpitvat pojmy "moc" a "kontrola". Hierarchie totiž není "nepřátelský model". My jenom špatně "ukládáme" jednotlivá patra – místo toho, aby koexistovala vedle sebe, náš mozek je ukládá nad sebe. Proč? Protože při obrovském počtu hráčů a systému fungujícímu po tisíce let se již dávno vytratila důvěra, přirozená autorita a vrozené vůdcovství.
Moc a kontrola současnosti
V dnešní době existují lidé, které bychom mohli nazvat "pokřivenou verzí" Zulua, jeho syna a strážců. Takzvaná elita. Jejich smyslem je touha po moci, manipulace a všudypřítomná kontrola. Podle mě není tohle konstatování úplné nebo absolutně pravdivé. Proč? Protože se opomíjí (stejně jako ve fyzice) snad ten nejdůležitější aspekt veškeré existence – vědomí.
Já jsem zatím za celý svůj život nepochopila jednu věc – proč lidé soudí ostatních bez toho, aby se opravdu podívali do jejich nitra. Jo, ti bohatí mají peníze, mají spoustu informací, znají větší pravdy… Ale víte, čím opravdu procházejí? Co skutečně cítí? Nebo vás nikdy nenapadlo třeba i to, že ty větší pravdy mohou být docela těžkým břemenem? Kontrola, moc nebo manipulace nejsou příčinou nebo motivací vysokých her, ale důsledkem něčeho, co je ukryto hluboko pod povrchem.
Představte si dítě, které se narodí do velmi bohaté rodiny. Jeho mozek je formován následovně: Odmalička absolutně netuší, co je to "nedostatek". Neví, co je to hladovět, mít málo oblečení, nejezdit nikam na výlety nebo chodit na "obyčejnou základku". Takové dítě žije od svého narození v naprosto jiném prostředí a sociální bublině než zbytek světa. Peníze jsou pro něj "normální", má vysoké nároky na své okolí, protože je zvyklé mít všechno a myslí si, že má právo měnit svět dle svých představ. Tohle není žádné zlo nebo potřeba moci, je to jenom nastavení mozku, který se narodil do podmínek nadbytku.
Extrémně bohatí lidé taky nejsou vždy šťastní. Již v dětství se naučí, že je mohou kamarádi zneužívat pro peníze nebo jejích prestiž (děti totiž prožívají situace velmi hluboce bez ohledu na materiálno). V dospělosti jsou pak extrémně nedůvěřiví, protože i v rámci své elitářské sféry nevědí, jestli je předmětem zájmu spolupráce nebo peníze nebo posílení pozice. Proto z pohledu běžného člověka mezi sebou elity neustále "bojují" – pro ně je důvěřovat mnohem vzácnější než u běžných lidí.
A ačkoliv se to na první pohled nezdá, i v elitních kruzích je extrémní tlak na výkon – pro takové lidi je bohatství nebo vysoká pozice měřítkem hodnoty a musí být schopni tuhle pozici (nebo dědictví) neustále obhajovat. Proto se pak na záchodcích nachází ukrytý koks… Pokud by teď někdo z vás získal možnost rozhodovat nad miliónem lidí, věřte, že by vás ten stres a tlak dostaly minimálně na ten záchod…
A tak, jako každý člověk na Zemi, i elity touží po lásce a spojení. Jenomže v prostředí extrémního bohatství je velmi těžké rozeznat, zda jsou vztahy autentické nebo spíš postavené na materiálních výhodách. Oni mají mnohem větší potíže najít spřízněnou duši než běžní lidé, protože vztahy mezi elitami jsou hodně kontrolované, komplikované a často pouze formální. Věřte tomu nebo ne, ale jejich nitro trpí mnohem víc na nedostatek přátelství a opravdové hloubky, než si dokážete představit. Ono totiž obvykle platí celkem jednoduchá přímá úměra – čím více toho člověk má po materiální nebo "mocenské" stránce, tím více se prohlubuje existenciální prázdnota.
Psychologické nastavení bohatých lidí je velmi komplikované. Důležité je pochopit, že jejich vnímaní reality nižších socioekonomických vrstev je obtížné, protože nikdy nezažili jejich problémy. Je to něco podobného, jako kdybyste se teď náhle přestěhovali na Papua Novou Guineu a snažili se pochopit tamní divoce žijící kmeny. Bylo by to pro vás divné, nové, cizí a možná i v mnohých ohledech odporující vašemu chápání. Dále velmi bohatí lidé často pociťují nízkou sebehodnotu nebo sebeúctu. Celá jejich osobnost a identita je totiž postavená na bohatství nebo dědictví, nikoliv na jejich vlastních činech nebo charakteru. A tohle se nejlépe kompenzuje demonstrací moci nebo kontroly.
Existuje spousta dalších aspektů, proč se ti na vrcholku pyramidy zdají být "zlí". Jedním z nich je i výrazný nedostatek empatie. Ten vzniká tehdy, pokud člověk odmalička žije na "okraji společnosti" v izolovaných kruzích. Ale bacha – tohle neplatí jenom pro ten "bohatý okraj", ale pro jakoukoliv izolaci! Abyste se nějakou dovednost naučili, musíte k tomu mít i vhodné podněty. A pokud vás někdo od narození vystavuje situacím, kde chybí jakýkoliv upřímný soucit, stanete se cyničtí, chladní a lhostejní ke zbytku světa. Takže až příště budete chtít "soudit" elity, zamyslete se nad tím, jak byl formován jejich mozek od momentu narození. A třeba zjistíte, že to, co vypadá na povrchu jako "pozlátko" nebo "moc", je ve skutečnosti hromada osamělosti, stresu, poškozené identity a emocionálních zmatků.
S tím vlastně velmi úzce souvisí i pojem psychopatie, která se často připisuje vysokým manažerským nebo elitářským pozicím. Jaký je ale rozdíl mezi psychopatem z ulice a psychopatem z tajné londýnské kanceláře? V principu žádný. Všichni psychopati mají společné dva rysy – postrádají hloubku prožívání a mají mnohem větší instinktivní ("zvířecí") strach ze ztráty své existence než běžní lidé. Tyhle dva rysy představují startovní čáru, od které se pak rozbíhá potřeba manipulace, kontroly, dominance a přehnané racionalizace. Psychopati jenom používají sofistikovanější strategie, protože na rozdíl od zvířat jsou inteligentní. Manipulace a moc tedy nejsou příčinou problémů, ale důsledkem existenciální prázdnoty, primitivního strachu a plytkého vnitřního prožitku.
Jediný rozdíl mezi psychopaty je pouze v tom, jaké podmínky, zdroje a informace mají k využití. Podle toho pak své strategie přežití optimalizují na vybrané jedince. Ale v každém případě vznikne neutichající smyčka, protože psychopat nedokáže primitivní strach "přetavit" v úzkost nebo poznání, jak prázdný ve skutečnosti je. Psychopatie je vlastně zoufalý a politováníhodný výkřik po nějakém hlubokém smyslu a ne něco k odsouzení. Koneckonců přiznejme si, že i normální člověk tu manipulaci občas strategicky používá.
Mimochodem, ten "zvířecí" strach u tohoto druhu jedinců má i své neurobiologické opodstatnění. Jejich amygdala bývá menší, což je hlavní důvod redukce "úzkostného" strachu na strach čistě pudový. U takových jedinců tedy nemůžete očekávat aktivaci sympatického nervového systému u emočně nabitých situací (tj. zrychlení tepu a dechu, nervozitu nebo pocit "ohrožení"). K tomu se často přidává i zmenšení objemu hippokampu, což ve výsledku znamená, že se v průběhu života nedokážou "správně" naučit, jak reagovat na emoční zkušenosti. Nebo jinými slovy, psychopat si je vědomý toho, že je "jiný" než běžní lidé, ale existenciální krizi neprožívá jako úzkost nebo nervozitu, ale jako trvalý "zvířecí" režim, kdy všechno, co se hýbe, mluví nebo jenom kouká, je automaticky vyhodnocováno jako riziko, kořist nebo lovec.
Teď se můžeme zamyslet i nad další věcí – většina lidí si všímá nebo ví, že bohatí se o svoje zdroje nebo informace nechtějí "dělit". Ale málokdo se zamýšlí i nad tím, proč tomu tak je nebo jaký vnitřní mechanismus za tím "nechtěním" stojí. Hlavním důvodem je pozitivní zpětná vazba, která se psychofyziologicky těžko přerušuje. Náš mozek je evolučně nastaven na odměnu, ať už je jakákoliv. Tím se vytváří určitá forma závislosti nebo systému, kdy přerušení přísunu odměny (uvolňování dopaminu do nucleus accumbens) spouští krizi nebo strach (dle zmíněného nastavení amygdaly, hippokampu nebo i thalamických drah). Všimněte si, že elity často různé charity i podporují, ale jenom do té míry, kdy ještě necítí strach ze ztráty své identity nebo ohrožení svého bezpečí. Tady vůbec nejde o množství peněz na účtu, ale o psychologii! V principu je to to samé, jako když vy darujete charitě jenom tolik, na kolik "se cítíte".
Třeba takový Bill Gates – ten sice daruje miliardy a tváří se jako filantrop, ale stejně udržuje kontrolu (nad vakcínami nebo politikou). Proč? Protože kdyby se vzdal všeho, spustil by se strach z existence "bez jeho systému" a následný kolaps identity. Jenomže tohle všechno se začíná formovat již v raném dětství. Máte děti, které se s nikým o své bonbónky nepodělí a děti, které vám sice pár bonbonků dají, ale stejně si ten poslední nechají. A v dospělosti se prakticky děje to samé. Akorát místo hřiště se hraje v kancelářích a místo bonbónků se operuje s penězi a informacemi. Ale ta psychologie za tím je furt stejná bez ohledu na inteligenci dospělých. A nechci se teď nijak dotknout mužského pohlaví, ale tyhle pitomé hry mají rádi především muži. Ženy jsou méně soutěživé a více preferují kooperaci již ze své podstaty kvůli výchově potomků.
Od teorie k praxi
Dnešní hierarchický systém není zdaleka ani optimální, ani efektivní. Jak již bylo zmíněno, každé patro hráčů je existenciálně závislé na patře jiném. Lidé jsou závislí na obrovském počtu věcí nebo funkcí. Jsou závislí na dodávkách jídla, vzdělání, zdravotní péči, na ekonomice, dodržování bezpečnosti a tak dále. Co je ale podstatné, ani jeden člověk na této planetě není schopný starat se o všechno. A ani nikdy nebude. Takže určitá forma "přidělených funkcí" musí být přítomná pořád. Navíc, každý se narodí s jiným stupněm dovedností a přirozená autorita je naprosto v pořádku.
Celá teorie her je založena na dvou věcech: na výplatní matici (tedy odměně) a důvěře. To znamená, že od doby, kdy vznikly první kmeny před tisíci lety, se až dosud na Zemi hraje stylem "něco za něco" a pokud někdo zradí, čeká ho trest. Nebo jinými slovy, člověk je již tisíce let za své konání motivován odměnou a pokud neudělá to, co se po něm požaduje, nastupuje trest. Když si tedy shrneme lidská rozhodování, vyjde nám z toho následující:
1. Je extrémně těžké udržet důvěru.
Tohle je mimochodem hodně zajímavé. Z Vězňova dilematu totiž plyne, že pokud je hráčů více než pět, začíná být dost těžké uhlídat zradu. Proto vlastně jediný systém, který funguje dobře, je systém rodiny nebo blízkého přátelství – tam je těch hráčů akorát tolik, že důvěra ještě není významně ohrožena. Zrada se dá ještě jakž takž uhlídat do počtu hráčů kolem 150 (takzvaný Dunbarův limit). "Drby" se totiž v takto početné komunitě šíří rychle, takže zrádce svým činům jen tak lehko neunikne. Ale když si představíte miliardy lidí, nějaká "kolektivní" důvěra je v současnosti nemožná!
2. Pozitivní zpětná vazba a univerzální touha "mít víc".
Tohle je čistá neurobiologie a strach z nejistoty. Když už zhruba víme, že psychika lidí je evolučně nastavena na odměňování a uspokojování, kamenem úrazu je právě ta odměna. Protože právě ona potencuje pozitivní zpětnou vazbu a vznik biopsychosociální závislosti. Tohle se ale netýká jenom bohatých. Jedná se o univerzální mindset – bohatý si chrání svůj zisk, chudý si říká "zasloužím si víc". V obou případech se produkuje dopamin, který posiluje "chtění" odměny.
3. Tragické dělení koláče.
Lidé vnímají celosvětový koláč zdrojů dost jednoduše. Vidí jenom to, že se dělí nerovnoměrně a oni by to chtěli rovnoměrně. Ale takové uvažování je naprostý nesmysl. Proč? Protože většina lidí si říká tohle: Ať nám každý boháč z vrcholku pyramidy dá pár miliard (nebo něco ze svých zdrojů) a my si je mezi sebou rozdělíme. Jenomže běžný člověk udělá následující věc – těch par miliard bude automaticky využito pouze krátkodobě (jídlo, ošacení, zážitky). Jednoduše, ty peníze se ztratí a v konečném důsledku z koláče ubyde! Lidé totiž zdroje vnímají jako něco, co se musí nutně "zužitkovat". A když navíc zvážíme Tragédii obecní pastviny, zdroje se stávají extrémně komplikovaným problémem.
4. Problematická hierarchie a netransparentnost.
Jak již bylo zmíněno, lidé se jaksi naučili, že určité funkce znamenají něco "víc". Takže vznikla jakási pyramida a lidé se doslova bojí těch, co stojí výš. Jenomže jak se říká, všichni jsme si rovni a jednotlivé funkce nebo specializace by měly být "naskládány" paralelně vedle sebe. Dnes se s tím často pojí i moderní pojem "transparentnost". Mně osobně se líbí, jak lidé věří tomu, že pokud se implementuje decentralizace nebo systém blockchainu v digitálním světě, vše bude transparentní. Já se ale zeptám – co konkrétně podle vás tohle znamená? Uhlídat zradu (byť racionální!) je v současnosti téměř nereálné již při počtu lidí více než 150! Navíc, zradit může kdokoliv – lékař, řidič tramvaje nebo programátor. Jak chcete uhlídat třeba i jeden jediný stát s miliónem lidí?
5. Trest a negativní zpětná vazba.
Dnes se zrádci za své činy trestají – sebráním odměny, odnětím svobody a někdy i smrtí. Vnímá se to jako ochrana zbytku společnosti. Jenomže trestání má za následek ochranu pouze krátkodobou. Změnilo se něco ve vraždách, znásilňování nebo krádežích za posledních tisíc let? V podstatě vůbec nic! Často slýchávám názory, že stejně nikoho nezajímá, jestli zločinec trpěl v dětství na nedostatek lásky nebo měl málo plyšových medvídků. Ale právě tenhle pohled je neskutečně povrchní! Jak komplexní je pojmout morálku trestu, si můžete přečíst třeba zde, zde nebo zde (včetně hromady odkazů na různé zdroje až po Freuda). Pokud se nebudeme snažit skutečně porozumět lidským činům na té nejhlubší psychologicko-duševní úrovni, z dlouhodobého hlediska se bezpečnost nikdy nevyřeší. Ale to v první řadě znamená odložit nenávist, odpor a po tisíce let budované souzení toho, kdo je "dobrý" a kdo "zlý".
Jak se tedy naučit na Zemi hrát? Především opuštěním hry, která se motivuje odměnou. To ale znamená dát stopku dopaminovému kolotoči a přestat "sbírat body" naprosto za cokoliv – status, peníze, karma, "dobrota", pocit uspokojení. Tohle všechno nutí lidský mozek motivovat k činům, které jsou nějak odměněny. Velmi častou iluzí je i motivace, kdy člověk podvědomě doufá v jakési "vykoupení", pokud bude činit "dobro". Jenomže karma nebo vykoupení jsou vlastně taky formou odměny, protože je to furt podvědomý strach o vlastní ego!
Přetrhnout se musí i negativní zpětná vazba, protože jakýkoliv trest automaticky podmiňuje vznik nedůvěry. Vždyť tohle se formuje již u malého dítěte – pokud ho trestáte, stahuje se. A právě důvěra je absolutně klíčová k tomu, aby došlo ke změně vědomí, které nebere ohled na to, že něco "získává", ale že roste, vyvíjí se. Je to jako když na začátku našeho příběhu přišel Aku za Bakem a složil svůj oštěp na zem jako projev důvěry. Jenom takhle se zmírní strach ze ztráty vlastní existence, čímž se snižuje 2. a 3. princip z úvodu (strach ze smrti a nejistota).
Je tedy vidět, že nejdůležitějším aktem každého jednotlivce by mělo být snížit nejistotu svého bytí. Ale nejde jenom o jistotu materiální, jedná se zejména o jistotu existenciální, která vyjádřuje určitý smysl bytí. A tam pomůže jenom vzájemná důvěra v jakémkoliv aspektu lidského života. Můžete se na to dívat i jako na dokonalý manželský pár – víte, že ten druhý se s vámi podělí o jídlo, podrží vás v nějaké krizi nebo se o vás postará během nemoci. Ale není to o tom, že by ten druhý z toho měl nějaký "zisk". Jednoduše, v takových chvílích vás ani nenapadne, že existuje něco jako karma nebo že to dělat "musíte". Je to proto, že to děláte z lásky a bez touhy, že za to budete "odměněni". A teď si to implementujte na jakýkoliv jiný vztah s jakýmkoliv jiným člověkem.
Ano, hlásají to mnozí. Od Bible, hinduismus či budhismus, přes děti květů až po new age hnutí, ale podstatou je skutečně láska. A zvlášť láska k druhým jedincům. Pro zaryté materialisty se to dá vysvětlit i neurobehaviorálně. Za soucit a empatii je obecně zodpovědná produkce oxytocinu. A u oxytocinu je zajímavé to, že na rozdíl od dopaminu (odměny), nedochází k silné pozitivní smyčce. A to z toho důvodu, že produkce oxytocinu současně snižuje i kortizol, což ve výsledku znamená, že netoužíte po "odměně" jako při dopaminu a navíc se snižuje existenciální strach. Jednoduše, pouze milujete. A třeba u těch zmíněných psychopatů je tenhle koktejl neurotransmiterů docela narušen. Nebo jinými slovy, jiný mozek = jiné vědomí. A pokud se nepochopí a neprozkoumá tohle, nezmění se ani hry, které se na Zemi hrají.
Pokud by všichni lidé měli mozek nastaven na empatii a soucit a všude se důvěřovalo, dokázalo by to výrazně ovlivnit i 1. princip, tedy to, jak nakládat se zdroji. Lidé by netoužili po uznání nebo ohodnocení svého ega. Své dovednosti a schopnosti by využívali či zdokonalovali jenom proto, že by to jednoduše chtěli sami od sebe (jako u toho manželského páru). Kvetla by vzdělanost, rostly by vědomosti nebo se vyvíjely řemeslné zručnosti.
S tím by se lidé zároveň naučili vyhýbat i kognitivním zkratkám (4. princip) a objevovaly se tak nové pravdy. Bylo by dostatek prostoru a času na obdivování krásy listí, protože díky důvěře by neexistovaly žádné "lvy" ve křoví. Celý vývoj lidstva by směřoval dopředu mnohem rychleji a zdravější cestou. A právě tady by se koláč zdrojů i spontánně rozrůstal, protože lidé by přirozeně objevovali nové způsoby, které by byly obnovitelné nebo energeticky extrémně výhodné.
Ovšem, v současnosti je tohle naprostá utopie. Většina lidí sice již podvědomě tuší, že důležitější je celek než jednotlivec, ale objevuje se nám tady jeden docela velký zádrhel – začít se musí od jednotlivce. Jak již bylo řečeno – je nutné dát stopku systému odměňování a přerámovat ho směrem k nitru (vědomí). Lidé jednoduše musí přestat chtít "víc". Ale to "víc" se týká naprosté většiny. Proč potřebujete mít svetr za tisíc korun, a ne za tři sta? Proč si kupujete nový telefon, i když ten starý vám pořád funguje? Proč mají vaše děti tolik hraček, se kterými se ani nehrají? Proč máte lednici přecpanou jídlem až po strop? A pak do ní po večerech opakovaně koukáte a stejně si nic nevyberete?
Hodně lidí na takové situace reaguje klasickým reductio ad absurdum – boháči a ty jejich tryskáče! Já se mám uskromnit a oni si budou nadále žít v luxusu a drancovat zdroje?! Jenomže ti boháči vám momentálně mohou být docela ukradeni, protože se jedná o černobílé myšlení, které myjí nuance. Vždyť jsme říkali, že chápat pozemské hry je komplexní a mnohovrstevné. Zahrnuje to psychologii, systém hodnot, neurofyziologii, sociologii, ekologii... A extrémní (okrajové) případy často brání účelu skutěčného porozumění, protože s nimi se zároveň aktivuje hněv, agrese, neklid a frustrace, což jsou emoce s negativním vlivem při hledání pravdy.
Závěr
Proč můj otec tehdy řekl, že se lidé chovají jako Predátor? Protože většinu z nich zajímá, jak co nejlépe zachovat svou existenci, kdy cílem je odměna nebo trest – buď pro ně, nebo pro druhé. Jenomže hrát hry, kde se něco odměňuje nebo trestá, je past. Mozek se totiž naučí hrát "na body", a ne hledat nitro a vykonávat sebereflexi. Všechno, co nějakým způsobem posiluje predikci odměny nebo nedůvěry, se bude pouze opakovat v nekonečné smyčce. Přestaňte tedy hrát a začněte se více ptát: Kdo jsem vlastně já? Co opravdu potřebuji? Proč potřebuji zrovna tohle? Kdo jsou ostatní kolem mě? A proč oni potřebují to co já nebo něco naprosto jiného?
Pokud člověk bude jenom kritizovat nebo komentovat, co dělají ostatní, ale nezačne se dívat i do sebe, je to jako by neustále čistil zrcadlo, ale neviděl stín za ním. Jakákoliv introspekce totiž ukáže, že hlad není na talíři, ale v nitru. Co tedy se současnou pozemskou situací dělat? Na nějaké obrovské změny je šance téměř nulová. I ten největší světec nic nespací ze dne na den, protože globální vývoj je běh na dlouhou trať, který netrvá pouhých sto let.
Billa Gatese nebo "nespravedlivé" rozdělování zdrojů sami za svůj život nezměníte. Ale můžete změnit sebe a být příkladem pro své nejbližší okolí. Namísto psaní dvaceti článků o hladovění v Africe raději upečte koláč a odneste ho své osamocené sousedce. Když vidíte vyčerpání své kamarádky, nabídněte ji, že ji dnes večer pohlídáte děti. Dohodněte se se svými příbuznými a pěstujte si a vyměňujte zeleninu a ovoce, které jistě bude chutnat mnohem lépe, než co kupujete v obchodě. Jste dobří v matematice? Doučte pár studentů bez toho, abyste za to něco chtěli...
Příkladů, jak žít život bez her, se najde spousta. A když vás uvidí vaše nejbližší okolí, možná ho to inspiruje podívat se i na sebe. Protože když se nehraje, systém her se zhroutí sám a začne se projevovat existence sama.