Přírodní zákony trochu jinak

Zákon bychom mohli obecně definovat jako nějaký princip, který určuje chování věcí nebo jevů ve světě, případně jim připisuje nějakou strukturu. Se zákony se setkáváme kdekoliv – ve fyzice, matematice, právu nebo i ve společnosti ve formě morálních či sociálních pravidel. Odkud se ale všechny zákony berou? Proč vůbec existují? Je za tím i něco víc nebo si je lidé jenom vymysleli? Některé se zdají být neoddělitelně spjaté s přírodou a jsou intuitivní, jiné se naopak jeví spíš jako "konstrukty" vyplývající z racionality lidského rozumu. Někdy bohužel i z neracionality. Ať je to tak, nebo onak, zákony jsou ve skutečnosti mnohem univerzálnější a sahají až k samotné podstatě veškeré existence.

Dnešní článek bude pro někoho možná náročnější nebo abstraktnější, takže se pokusím ke všemu uvádět co nejvíc příkladů, aby bylo jasno, co se pod jednotlivými pojmy myslí. Přemýšlela jsem, ze kterého "konce" by bylo nejlepší tohle téma vůbec začít. A dospěla jsem k závěru, že se do toho pustíme "odspodu" – od jednoduchosti ke složitějším konceptům. Nejdříve si tedy stručně shrneme, jaké typy zákonů vůbec poznáme. Následně si ukážeme, že všechny zákony mají i určité obecné rysy nebo vlastnosti, které dělají zákon zákonem. Taky se pokusíme odhalit i samotnou existenciální podstatu zákonů a najít nějaké univerzální koncepty, které budou schopny pokrýt nejenom fyzický svět, ale také lidskou mysl, chování nebo i samotný život.


Typy zákonů

Na úvod jedna poznámka: Z mého úhlu pohledu jsou veškeré zákony přírodní, protože já pod pojmem "příroda" vnímám vše, co existuje – tedy jednak to, co je dáno, ale taky to, co vytvářejí lidé. Zmiňuji to z toho důvodu, že mnoho lidí si pod pojmem přírodní zákon představuje pouze klasické "fyzikální" principy. Jenomže fyzika popisuje hlavně hmotnou část přírody. Ale příroda oplývá i životem, který pouze pomocí hmoty úplně popsat jaksi nelze.
Různé typy zákonů jsou prezentovány především dle kontextu jejich použití. Podívejme se tedy, které konkrétní typy lidstvo zná.


1. Fyzikální zákony

Fyzikální zákony se týkají všeho, co nese nějakou hmotu nebo energii. Řadíme sem tedy i světlo a veškerá silová pole. Zahrnují nejenom fyziku, ale taky chemii nebo biologii. Jejich nejobecnější vlastností je to, že popisují chování světa a jsou deskriptivní – říkají, jak věci fungují, a ne jak by fungovat měly. To taky znamená, že nejsou nijak stanoveny lidskou vůli. Jednoduše, existují v rámci "architektury" vesmíru.

Pro tyto zákony je dále charakteristické to, že jsou základem empirického neboli vědeckého poznání. Patří sem například zákony pohybu včetně gravitace, různé zákony zachování, Mendelovy zákony dědičnosti, zákon tolerance (přežití organismů jenom v určitém rozmezí podmínek) nebo zákon stálých poměrů v chemii a mnoho dalších. Dalo by se říct, že se jedná o všechny zákony, které jste se naučili ve škole na hodinách fyziky, chemie a biologie, ale třeba i geologie nebo ekologie.


2. Logické a matematické zákony

Jedná se o formálně-racionální pravidla, která popisují naše myšlenkové kroky. Jsou tedy abstraktnější a více spojené s naší myslí než s hmotným světem. Dalo by se říct, že jde o jakousi "nadstavbu" fyzikálních zákonů, protože mnoho z těchto pravidel již našlo uplatnění i v reálném světe, když se empiricky něco nového objevilo a dalo se tak popsat myslí zkonstruovaným pravidlem. Na rozdíl od fyzikálních zákonů mají logické a matematické principy absolutní axiomatickou platnost – to znamená, že jsou poznatelné naším rozumem bez nutnosti jejich "fyzické" existence (například prostor s mnoha rozměry, různé operace s nekonečny nebo existence "záporných" objektů).


3. Mravní a morální zákony

Mravní a morální zákony vyplývají z přirozenosti člověka a světa, které mají filozofický a etický kontext. Mají jednu společnou vlastnost s logickými a matematickými zákony – jsou poznatelné rozumem. No na druhé straně, jsou čistě normativní – říkají, co by mělo být. Obvykle jsou spojeny s určitým řádem nebo lidským chováním a můžeme sem zařadit pravidla jako například: nemělo by se zabíjet, měli bychom si pomáhat, měli bychom říkat pravdu, neměli bychom nikoho k něčemu nutit nebo neměli bychom podvádět. Nejedná se o žádná formální nebo psaná pravidla, ale spíš o to, co je "správné" nebo co je závazné díky našemu svědomí a rozumu.


4. Právní zákony

Tyto zákony v sobě nesou určitý stupeň autority, protože jsou obvykle někým nebo něčím nařízena (například společností nebo státem). Jde o formální a psaná pravidla, která nalezneme v různých zákonících. Ve srovnání s mravními a morálními zákony jsou nejenom normativní (tedy jak by se lidé měli chovat), ale taky závazné – jejich porušení je trestáno, sankciováno nebo se za to může něco vymáhat. Ačkoliv se právo snaží být co nejvíc "objektivní" a hledá řád ve společenském soužití, musíme si uvědomit, že lidé se v různých částech Zeměkoule chovají různě. A to dělá objektivnost celkem subjektivní. Může se dokonce stát i to, že některé právní zákony jsou v rozporu se zákony mravními (jedná se především o různé totalitní a mocenské režimy, kterých stopy lze vidět v celé lidské historii).


5. Sociální, kulturní a náboženské zákony

Jedná se opět především o nepsaná pravidla, která vycházejí z různých tradic, zvyklostí, náboženství nebo komunit. Jsou tedy dána kulturou, ve které žijeme, a proto ovlivňují naše chování. Taky nemusí být nutně univerzální – například zákony šaría v islámu, kastovní pravidla v hinduismu nebo obřízky v židovství se týkají jen určitých kultur, ale ne celého světa. Hodně se tedy vztahují na konkrétní společenství a může se stát, že některé z nich se i formalizují a překrývají se tak s právními zákony.


6. Estetické zákony

Tyto zákony jsou trochu zvláštní skupinou, ale mají své opodstatnění především v umění. Dalo by se říct, že se jedná o pravidla nebo vzorce, které určují, co je krásné nebo harmonické a ovlivňují naše umělecké či vnitřní cítění. Jsou často subjektivní a v čase proměnlivé. Nejedná se o nic, co by bylo formální nebo závazné, ale má to velký dopad na kreativitu a vnímání. A to nejenom v umění, ale taky obecně v tom, co je považováno za "krásné". Patří sem například pravidla kompozice při skládání hudby, geometrie v malířství, pohybových prvků v tanci nebo i výskyt zlatého řezu či jiné symetrie v přírodě.

Když to shrneme, v každé sféře lidského života existují určitá pravidla nebo principy, podle kterých svět funguje. A to buď nezávisle na naši vůli (fyzikální a logicko-matematické zákony) nebo v souvislosti s naším myšlením, chováním a vnitřním prožíváním (všechny ostatní zákony). Když se ale podíváme hlouběji na to, co dělá zákon zákonem, zjistíme, že úplně všechny mají charakteristické rysy nebo vlastnosti, které jsou univerzální. Jakoby celý svět nebo vesmír měl určitý řád, podle kterého se všechny věci a jevy dějí bez ohledu na jakýkoliv kontext. Pojďme to tedy prozkoumat.


Obecné vlastnosti všech zákonů

Zákony jdou ruku v ruce s těmito vlastnostmi nebo rysy a bez nich by ani neexistovaly. Které všechny to jsou? Je jich několik, takže si je postupně rozebereme. Nejdříve si vysvětlíme, co vlastně znamenají a uvedeme si i konkrétní příklady. Pro jednoduchost budu uvádět příklady pouze pro fyzikální, právní a morální zákony. Příklady pro ty zbylé nechávám na čtenáři samotném, aby si je zkusil odvodit sám.🙂


Předmět zákona

Každý zákon se bez ohledu na kontext vždycky vztahuje k něčemu – něco popisuje, reguluje nebo pro něco platí. Takže tím předmětem, objektem nebo fenoménem může být v podstatě cokoliv, co existuje.

Fyzika: V tom nejobecnějším smyslu je celá fyzika postavena na čtyřech pilířích – jedná se o sílu, energii, časoprostor a informaci. Síla je příčinou nějaké změny. Energie je pak míra toho, jak velká tato změna může být. Časoprostor je rámec, ve kterém se ta změna odehrává. No a informace je způsob, jakým se tohle všechno může měnit, předávat nebo zachovávat. Všechny ty desítky zákonů, které znáte, jsou v podstatě specifickými případy odvozenými z těchto čtyř veličin. Je až neuvěřitelné, že celá příroda funguje pouze na základě toho, že existují nějaké síly, které určitým způsobem mění věci! Ty nejvíce uchopitelné síly se týkají především hmotného světa, ale moje intuice mi říká, že ty největší síly na svůj objev teprve čekají…

Právo: Co se týče práva, jeho základním předmětem je člověk – jeho chování nebo jednání, a to zejména s ohledem na důsledky pro společnost. Znovu ale připomenu, že na rozdíl od fyzikálních zákonů, které opravdu popisují, jak se věci dějí, právo popisuje, jak by se věci měly dít. A to může být někdy i problém – lidé se totiž často neshodnou na tom, jak by se věci měly dít…

Morálka: Předmětem morálky je taky člověk a jeho jednání, ale ve smyslu dobra nebo zla. Na rozdíl od práva se v morálce více dbá na to, jaký dopad má dané chování i na samotné svědomí člověka. Kdybychom to chtěli srovnat s právem, tak právo se ptá, co je povoleno, zatímco morálka se ptá, co je opravdu správné. Hledá tedy hlubší podstatu lidského chování a je o něco objektivnější než právo.


Vzájemná nezávislost

Všechny zákony jsou na sobě vzájemně nezávislé, což je jejich další obecná vlastnost. Jakmile je nějaký systém zapojen do nějaké interakce, nezáleží, jestli je zapojen i do interakce jiné. A to i v rámci stejného kontextu.

Fyzika: Vezmeme si třeba gravitaci, která způsobuje přitahování hmotných objektů. Jenomže hmotné objekty nesou i elektrický náboj, jelikož jsou složeny z různých částic, takže jsou ovlivněny i elektrickou sílou. Působení gravitační síly se ale děje nezávisle na působení té elektrické. Každá stojí sama za sebe a nijak na sobě nezávisí.

Právo: V právu se vzájemná nezávislost hledá poměrně snadno. Stačí, když se zamyslíme nad tím, kolik různých zákoníků máme – trestní, občanský, stavební, obchodní, živnostenský nebo zákoník práce. Všechny zákony v nich sepsané jsou naprosto nezávislé – můžu klidně chodit poctivě do práce a plnit si své povinnosti, ale přitom můžu něco ukrást v obchodě nebo si postavit dům na černo. Nijak nevyplývá dodržování jednoho zákonu z druhého.

Morálka: Tady je to taky snadné – můžu pomáhat některým lidem, například matkám v nouzi, ale současně ne vždy mluvím pravdu. Opět se oba projevy mého chování nijak nevylučují ani nevycházejí jeden z druhého.


Stabilní produktivita

Pod pojmem stabilní produktivita zákonů se myslí to, že každý zákon systematicky a opakovaně generuje konkrétní nebo stejné důsledky. To znamená, že jsou stálé v čase a jsou reprodukovatelné (nezávisí na vůli ani na náhodě).

Fyzika: Ve fyzice je tato vlastnost extrémně silná. Kdyby fyzikální zákony nebyly stabilní, nikdy bychom nemohli vytvořit žádnou technologii nebo něco předvídat. Vezmeme si znovu třeba gravitaci – gravitační síla působí vždycky stejným způsobem, takže víme naprosto přesně, jak se budou objekty přitahovat, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o jablko nebo planetu. Kdyby gravitace nebyla stabilní, mohlo by se stát například i to, že při dešti by se kapky vody na dvě sekundy zastavily a pak by znovu začaly padat. Nebo by celý čas padaly z mraků s různou rychlostí.

Právo: V právu jde o to, že určité skutky mají stabilní právní důsledky. Na základě toho se pak rozhoduje, jak velký trest nebo jak velkou pokutu dostanete. Když ukradnete lízátko z obchodu, do vězení nepůjdete. Ale když ukradnete z banky sto miliónů a nestihnete utéct do daleké země, nespíš vás zabásnou na hodně dlouho. Nebo když někdo blbě zaparkuje auto, může dostat pokutu. Ale když ho policajti chytnou, jak řídí opilý, vezmou mu řidičák a dostane i podmínku. Jednoduše, konkrétní závažnost činu má vždycky stejný postih.

Morálka: Morální principy sice nejsou nijak vymahatelné nebo pokutovatelné, ale přesto mají stabilní produktivitu. A to v rovině hodnocení, svědomí nebo sociálního soudu, které mají opakovanou společenskou reakci. Například, pokud někdo zradí důvěru mnoha lidí (třeba nějaký politik), většinou ho všichni morálně odsoudí. Nebo když parta dělníků pracuje na stavbě a jeden z nich celé dopoledne posedává a nijak se nečiní, tak ho ostatní obvykle začnou kritizovat. Jedná se tedy o to, že společnost na určité chování vždycky reaguje stejně.


Produkování kauzality

Jde o to, že zákony jsou tím, co vytváří příčinné souvislosti mezi jevy. Nebo jinými slovy, bez zákonů bychom viděli jenom existující jevy, ale zákon z těch jevů udělá sled důsledků. Vzniká tak určitá vazba mezi příčinou a následkem. Díky tomu vlastně víme, proč se něco vůbec děje a můžeme tak věci odvozovat nebo vysvětlovat. Zákony v podstatě fungují jako "stroj na důsledky".

Fyzika: Ve fyzice je kauzalita jeden z nejzákladnějších předpokladů – bez ní bychom nedokázali nic pořádně odvodit. Například, těleso zrychluje, protože na něj působí síla. Nebo energie se nemůže měnit či přenášet "jen tak". Vždy existuje příčina této změny – interakce, vznik tepla, vykonávání práce apod.

Právo: Tady se pod pojmem kauzalita myslí to, že naše činy přímo vytvářejí odpovědnost za důsledky. Jako příklad můžeme znovu uvést krádež – bez ohledu na to co ukradnete (příčina), čeká vás odpovědnost ve formě nějakého trestu (následek). Jak "velký" ale ten trest bude, záleží na tom, co konkrétně jste ukradli. Může to být jenom pokuta, ale taky můžete skončit ve vězení. Ale ta odpovědnost tam bude vždycky. Nebo jako jiný příklad můžeme uvést uzavření nějaké smlouvy – jedná se o právní závazek, který kauzálně vede k tomu, že budete muset plnit určité povinnosti (například pravidelně splácet peníze).

Morálka: V morálce se kauzalita taky rozumí jako důsledek činů, ale na úrovni svědomí a rozumu. Například, pokud někoho zradíte (příčina), ztratíte jeho důvěru (následek). Nebo pokud někomu lžete (příčina), můžete cítit vinu nebo stud (následek). V obou případech se změní hodnota vaší osoby – a to jak z pohledu jiného člověka, tak z pohledu vašeho svědomí.


Nezvratnost, limitace

Zákony nám diktují, čehož můžeme dosáhnout a čehož ne. Nelze je překonat žádným zásahem nebo náhodnými podmínkami pozadí. Můžeme sice ovlivnit výsledné chování, ale nemůžeme zrušit omezení dané zákonem. Účinky zákonů tedy nelze nijak vrátit zpět. Nebo lidově řečeno, co se stalo, už se neodstane. Ale pozor, to neznamená, že se věci dějí jednosměrně! Znamená to, že zákony zanechávají nezvratnou stopu. Nebo jinými slovy, nezvratnost neznamená "beznadějnost", ale to, že původní stav nelze plně obnovit.

Fyzika: Ve fyzice se nezvratnost nejvíce projevuje v pojmu entropie, která je mírou komplexity, resp. neuspořádanosti nějakého systému. Pokud rozbijete sklenici, sama se zpět nesloží. Nebo pokud vám čaj v hrnku vychladne, bez dodání energie se sám znovu neohřeje. I mnoho chemických reakcí proběhne až tehdy, pokud zvenčí dodáte energii nebo přidáte nějaký katalyzátor. Nebo pokud přestanete jíst, začnete chřadnout a za nějakou dobu zemřete. Ačkoliv je většina fyzikálních zákonů symetrická vůči času (nezáleží, jestli čas jede "pozpátku"), realita běží určitým směrem – říkáme tomu vývoj.

Právo: Jakmile dojde k nějakému jednání nebo rozsudku, nelze ho jen tak jednoduše "vzít zpět". Když někdo někoho zavraždil, čin se již bohužel stal a nic se nezmění. Nebo když se uzavře nějaká smlouva a jedna strana to později olituje, smlouva bude platit do té doby, dokud ji obě strany nezruší nebo nesplní. Nezvratnost v právu je nutná z toho důvodu, že zajišťuje důvěru v právní systém (neberte prosím do úvahy realitu). Ono sice existují i výjimky ve smyslu odvolání nebo amnestie, ale nejedná se o "vrácení zpět", ale o nový právní akt.

Morálka: Tady je nezvratnost vnímána především jako dopad na lidské svědomí nebo paměť. Pokud zradíte blízkého člověka, může vám sice odpustit, ale ten vztah již nikdy nebude stejný, protože ta zrada bude minimálně ve vzpomínkách. Nebo když někomu fyzicky trvale ublížíte, můžete to následně litovat, ale následek ublížení již tady zůstane.


Předvídání, očekávání

Jakýkoliv zákon umožňuje předvídat nebo očekávat budoucí vývoj nebo chování. A to proto, že vycházíme z úspěchu minulého uvažování – naše zkušenost nám ukazuje, že takto to zatím fungovalo vždy, takže tím můžeme "ospravedlnit" předvídanou budoucnost. Bez této vlastnosti zákonů by byl ve světe mnohem větší chaos.
Tady se nám začíná objevovat i jakási první "metarovina" – předvídatelnost zákonů totiž vyplývá z těch předešlých vlastností. Věci můžeme předvídat díky tomu, že zákony mají stabilní produktivitu, vytvářejí kauzalitu, jsou nezvratné a nezávislé. Jednoduše, znalost zákona se rovná orientaci v budoucnosti.

Fyzika: Kdybychom neuměli fyziku předvídat, nefungovala by žádná technika nebo bychom nedokázali sladit přistání sondy na Měsíci s jeho pohybem. Díky gravitačnímu zákonu můžeme vypočítat, kam dopadne vykopnutý míč nebo kdy k Zemi přiletí kometa. Nebo díky předvídatelnosti chování elektrických obvodů víme, jak nám poběží zapnutý počítač.

Právo: V právu se pod pojmem předvídatelnost rozumí právní jistota. Lidé totiž musí vědět, jaké důsledky jejich chování pravděpodobně přinese. Jinak by nevěděli, co se vlastně smí a co ne. Když uzavíráte nějakou smlouvu, musíte očekávat, že bude vynutitelná. Nebo když pácháte trestní čin, předvídáte trest nebo sankci. Nebo poslušný občan očekává ochranu svých práv.

Morálka: Tady jde o jakousi vnitřní představu – co se asi stane, když budu takhle jednat. Například, pokud někoho podvádím, očekávám svou vinu a jeho zklamání. Nebo když budu čestná, věřím, že si vybuduji důvěru. Nebo když budu pomáhat druhým, můžu očekávat jejich vděk nebo uznání. Dalo by se říct, že morální důsledky si "přemítáme v hlavě" a to pak řídí i naše rozhodování. Je to jakýsi "vnitřní kompas".


Možnost zobecňování

Zobecňování je základní logický postup, který pokrývá širší rámec nějakého kontextu, jak postupně nalézáme nové souvislosti. Se zobecňováním se setkáváme naprosto všude, i v každodenním životě. Například víte, že pokud rychle osmahnete maso, zatáhne se a udrží v sobě šťávu. Jenomže tohle můžeme zobecnit i na další jídlo – stejně to platí i pro zeleninu, sýry nebo těsto. Takže pokud chcete jídlo šťavnaté, musíte dodržet tenhle postup. Nebo když necháte papír deset centimetrů od ohně, může se lehce chytnout a shořet. Z toho vyplývá, že všechny hořlavé věci bychom neměli nechávat v blízkosti zdroje tepla. A jak zobecňování souvisí se zákony?

Fyzika: Fyzikální teorie se přirozeně prohlubují, doplňují a integrují do většího celku, protože furt se objevuje něco nového. Popularizačně se často užívá termín "sjednocení", což je podle mě trochu zavádějící, protože ve skutečnosti se nic "neslučuje". Ono se jenom průběžně rodí nové teorie a rovnice, ze kterých pak lze odvodit i ty, které již existují v souladu s nimi. Typickým příkladem je gravitace. Newtonovy zákony byly nejdříve odvozeny z pohybu těles na Zemi. Ale pak se zjistilo, že nimi lze popsat i pohyby planet. Následně se to zobecnilo ještě víc, když Einstein přišel na svou teorii relativity, ve které zjistil, že pohyb je inherentní vlastnosti časoprostoru. Vznikla tak nová teorie, která dokázala dohromady popsat jak pohyb, tak prostor i čas, a navíc i chování světla.

Právo: V právu je zobecňování poměrně jasné – za krádež bude potrestaný nejenom pán Novák, ale kdokoliv, kdo něco ukradne. Tím se v podstatě vymezuje i samotná skutková podstata. Nebo dodržování povinností po uzavření nějaké smlouvy je univerzální bez ohledu na konkrétní typ smlouvy. Nebo když způsobíte nějakou škodu, musíte jí nějak nahradit, přičemž je jedno, jestli jste někomu rozbili auto nebo zničili pozemek. Obecnost tu tedy spočívá v trestu, povinnosti nebo náhradě.

Morálka: V morálce je zobecňování dokonce klíčové, protože kdyby nebylo lidské chování povýšeno nad všechny jedince či situace, ztrácela by vlastně smysl. Například, není fér, když budu u zkoušky podvádět. Jenomže podvádět by neměli všichni, protože jinak by se systém zhroutil. Můžeme to ale zobecnit ještě víc – podvádět by se nemělo nejenom u zkoušky, ale ve všech oblastech života. Například ve sportu, v osobních vztazích, ve financích nebo i ve vytváření falešných identit na sociálních sítích.


Metafyzická nestálost

Pomalu se dostáváme do fáze, kdy je nutno zvýšit otáčky přemýšlení. Pokud se tedy  někdo v dalším průběhu ztratí, nevadí. Může článek opustit a je to v pořádku. Člověk má totiž silné nutkání brát všechny věci jako "dané navždy" a těžce opouští tenhle komfort. Jenomže svět je extrémně dynamický a proměnlivý. Když se nad zákony zamyslíme trochu víc, uvědomíme si, že mohou platit jenom tehdy, pokud existuje rámec, ve kterém fungují. Jenomže ten rámec se může změnit nebo být nějakým způsobem překročen. I v reálném životě můžeme vypozorovat tři následující zajímavosti:

- některé zákony přestávají platit v extrémních podmínkách
- některé zákony lidé neustále mění
- některé zákony jsou pouze modely reality

Co z toho vyplývá? Že všechny zákony nejsou absolutní. Určitou absolutnost (založenou na axiomech) mají pouze logicko-matematické zákony – jak jsme již jednou zmiňovali: to, že jedna plus jedna se rovná dvěma, bude platit i za miliardu let. Ostatní zákony jsou pouze přibližné. Můžete to brát tak, že většina zákonů představuje pouze způsoby, jakými čteme svět. Ale nejsou jeho podstatou.

Pokud by chtěl nějaký potenciální hnidopich vytknout, že tato vlastnost je v rozporu se stabilní produktivitou, musím ho vyvést z omylu. Pokud chce pokračovat v tomto článku, doporučuji mu nejdříve pozorně přezkoumat slovo metafyzika. Je to seriózní pojem, se kterým se pracuje ve filozofii a snaží se hledat pravdu mimo zaběhnuté myšlení. Takže ano, zákony jsou stabilní, ale pouze v určitém rámci. Mimo něj nemusí vůbec platit.

Fyzika: Asi nejtypičtějším příkladem, kdy fyzikální zákony začnou hodně pokulhávat, jsou černé díry. Dodnes nikdo pořádně neví, co jsou vlastně zač. Nebo se spekuluje o různých multivesmírech či jiných dimenzích. Jenomže takové světy mohou mít klidně jiné podmínky, které dají vznik naprosto jiným zákonům. Vůbec neznamená, že to, co je platné v zorném poli čtrnácti miliard světelných let, platí i mimo toto zorné pole. Dokonce na to existují i reálné fyzikální teorie bez té provokační předpony "meta".

Právo: V právu je metafyzická nestálost zákonů dokonce naprosto zjevná! Právní zákony jsou jen produktem kultury, společnosti a času! Ony se sice tváří, že jsou nadčasové, ale to není ani zdaleka pravda. Vezměte si třeba zákony otroctví, které existovaly dříve – dnes se to považuje za nepřijatelné. Nebo všechny politické režimy si upravují zákony podle aktuální ideologie, která je zrovna v módě. Nebo se koukněte, jak se za posledních pár let rozmohly všelijaké ty zákony týkající se žen, různých menšin či LGBTQ+. Věřte, že za dvě stě let určitě vzniknou nové právní zákony a mnoho jiných zanikne.

Morálka: Morální zákony by se mohly na první pohled zdát jako věčné nebo "vyšší", ale taky vykazují poměrně velkou nestálost. A to proto, že morálka se vyvíjí s lidstvem. Například, v době antického Řecka byla pomsta naprosto v souladu s morálkou. Nebo křesťanská morálka se liší od buddhistické, islámské nebo humanistické. Taky spravedlnost, čest nebo věrnost se liší podle kultury nebo doby. Jednoduše, ani lidské chování není stálé, ale se vyvíjí.


Odkud se ale zákony berou? Jak vznikly?

Když shrneme vše, co jsme zatím probrali, je naprosto zřejmé, že zákony představují pouze způsoby, jakými vnímáme aktuální chod světa. A to jak na úrovni hmoty, tak na úrovni myšlení nebo chování. Mnoho lidí má tendenci existenci zákonů připisovat něčemu "vyššímu" – nějakému bohu nebo vyššímu principu. Jakoby ten bůh nebo princip vzal čarovnou hůlku, mávl ní a řekl: "Tak a teď se bude všechno podle těchto zákonů dít a chovat!". Jako by zákony byly "nadřazeny" věcem. Já ale nabídnu jinou teorii – že je to přesně naopak a věci jsou nadřazené zákonům.

Abychom se dostali k podstatě, udělám menší odbočku. Poslední dobou mně hodně udivuje "dětská logika". Děti jsou velmi zvláštní bytosti. Jsou sice "hloupé" a moc nemyslí, ale hluboce vnímají. Dospělí jsou naopak "moudří" a hodně myslí, ale téměř nevnímají. Dospělí se snaží vidět krásu ve složitosti, děti naopak v jednoduchosti. Dětský svět je v mnohém pouhá tautologie, ale paradoxně právě v ní spočívá obrovská síla! Proč? Protože tautologie je vždy pravdivý výrok – platí díky své struktuře, nikoliv díky faktům. A děti častokrát říkají přesně takové věci. Například: "Když je tma, tak nevidím. Když nemám jídlo, tak mám hlad. Tu hračku mám nebo ji zrovna nemám. Máma tady není, protože tady není." Jednoduchá, ale pravdivá tvrzení!

No a já použiji právě obyčejnou tautologii, která nám elegantně ukáže, že věci jsou nadřazené zákonům. Představte si úplně jednoduchou situaci – vesmír jako nějakou krabici, která je prázdná. Nic v ní není. A teď tautologie: Když neexistuje nic, neexistuje ani žádný zákon. Jenomže v našem světě jistě něco existuje. To "něco" budu pro další úvahy nazývat entitou. Existence entity nemusí nutně vytvářet zákon, ale bez ní zákon postrádá smysl. Entita je tedy jeho nutnou podmínkou. Je to něco podobného, jako například nemá smysl existence odpadkového koše, pokud neexistují odpadky. Ale odpadky mohou existovat bez nutnosti odpadkového koše.

Další nutnou podmínkou pro vznik zákona je diferenciace. Aby zákon mohl mít smysl, musí se něco začít "dít" nebo "měnit". Představte si, že máte pouze jedno jablko. Nemáte žádnou možnost ho s něčím dalším srovnávat. Ale pokud to jablko rozpůlíte, získáte dvě části a můžete mezi nimi hledat odlišnosti, srovnávat jejich tvary nebo si všímat jejich projevy. Vzniknou jakýsi "nositelé" určitých vlastností, mezi kterými lze sledovat vazby nebo vztahy. Proto také existujete vy a od vás odlišné moje já. Proto také existuje proton a od něho odlišný elektron. Nebo proto existuje včera a od něho odlišné zítra. Rozdílnost tak umožňuje vznik zákonů vyplývajících z existence samotných entit. A zdá se, že těch entit máme sakra hodně! Stačí se podívat kolem sebe! A právě proto máme i spoustu různých zákonů, tvarů, struktur či projevů.

Když to tedy zobecníme co nejvíc, lze říct následovné:

I. Entita = něco, co existuje. Bez ní zákon postrádá smysl nebo je "nulový".
II. Odlišnost (diferenciace) = změna, vztah, projev, rozdíl mezi entitami.
III. Zákon = způsob, jakým se entita mění, projevuje, liší nebo přetrvává.

Pokud ještě držíte krok, můžeme v úvaze pokračovat dál. Když se podíváme na vesmír jako na celek, on sám o sebe je jistě nějakou "větší" nebo "ucelenou" entitou. Celé se to jeví tak, jako by na počátku všeho existovalo něco prvotního, z čeho se pak diferencují ty jednotlivé menší nebo dílčí entity. To "něco prvotního" si můžete nazvat, jak chcete – bůh, vědomí, nekonečno, primordiální polévka… fantazii se meze nekladou. Když se nad vším zamyslíme, tak z pohledu ontologicko-existenciální roviny se nám začíná formovat zajímavá hierarchie:

1. Prvotní základ ("čisté bytí") = absolutní počátek; beztvará a bezčinná existence.
2. Entity = prvotní základ diferencovaný na části, které již mají nějaké vlastnosti, tvary, strukturu nebo chování.
3. Zákon = způsob, jakým se entity dějí, mění, tvarují nebo chovají.

Takže, čisté bytí je nadřazeno entitám a entity jsou nadřazeny zákonům. Nebo jinak řečeno – čisté bytí je půda, ze které vyrůstají entity a zákony pak popisují, co všechno a jak se s těmito entitami děje. Hnidopich tady do mě pravděpodobně píchne s následující otázkou: "Ok, na počátku všeho byl prvotní základ nebo nejčistší bytí. Co je ale příčinou toho, že se prvotní základ nebo čisté bytí začalo vůbec diferencovat?"

Tím se dostáváme k těžké filozofii, ale pár nápadů by tady bylo. Prvotní základ nebo nejčistší bytí mají jednu velkou výhodu – tu nejabstraktnější abstraktnost! Může to být něco naprosto divného, extrémního nebo neuchopitelného naším aktuálním rozumem. Lidská mysl má totiž jedno velké omezení a zkreslení – že věci musí být nutně "lidské" nebo "fyzické". Jenomže prvotní základ s největší pravděpodobností není ani lidský, ani fyzický. Je ale vysoce pravděpodobné, že je vědomý.

Jak se tedy to prvotní bytí mohlo diferencovat? Jedním ze způsobů může být samodiferenciace – rozdělení na jednotlivé entity by bylo inherentní vlastností čistého bytí. Bylo by to něco jako "vnitřní možnost" nebo "potenciál" se nějak projevit bez nutnosti vnějšího důvodu nebo zásahu. Bylo by to něco podobného, jako když si na něco náhle vzpomenete – ta myšlenka či představa se objeví naprosto spontánně bez nějakého vnějšího důvodu. Vznikne to naprosto samo jenom z vašeho bytí. Nebo jako druhý příklad můžeme uvést sen – jedete spát a ponoříte se do naprosté nicoty, ale najednou se "odněkud" objeví obraz, scéna nebo děj a vy vůbec nevíte odkud nebo proč. Objevilo se to spontánně jenom z té nicoty.

Druhou možností je, že celá diferenciace čistého bytí na jednotlivé entity je pouhá iluze. Tento princip diferenciace a vzniku odlišností má zajímavé paralely v duchovní filozofii. Taky se jedná o inherentní vlastnost prvotní existence, ale s jedním předpokladem – že tou prvotní existencí je vědomí, které vnímá samo sebe. Ale aby se to prvotní vědomí vůbec mohlo nějak "poznat", potřebuje se rozdělit na části, čímž vznikne ten potřebný rozdíl na zkoumání. Vědomí jenom postupně pozoruje a vnímá všechny ty možné diferencované entity. Čím víc se ale pozná, tím víc si uvědomuje, že všechno vychází z prvotního základu. Až nakonec si uvědomí, že nikdy nebylo ničím jiným než tím prvotním základem, a tedy že všechno byla pouhá iluze. Pokud se na to díváme pouze vědomě, pak to dává docela velký smysl…


Odzbrojení hnidopichů

Pomalu se dostáváme k závěru, ale aby to mělo nějaký smysl, musím si s některými čtenáři vysvětlit jednu věc. Víte, ve filozofii je trochu "nefér", pokud toužíte po rychlých odpovědích. Takže, abychom se vyhnuli nepochopení nebo nedorozumění, chci tady něco říct.

Pokud nějaký hnidopich, kognitivně úzkostlivý jedinec nebo člověk vzpírající se intuici došel v čtení až sem, nejspíš bude mít námitku: "Dobře, samodiferenciace nebo vědomí. Ale proč? Co bylo příčinou?".

Odpověď: "Milý hnidopichu, otázka "proč" je spíš explanační útěcha – útěk do nekonečného regresu příčin, který nikdy nemůžeš uzavřít. Tuhle otázku si můžeš položit až tehdy, pokud nejdřív víš "jak". Já ti nabízím jak se věci dějí, ne "proč se to vůbec stalo". Pravdu totiž neobjevíš tím, že budeš donekonečna lovit "prvotní příčinu" (to je jako chtít vědět, jestli bylo první vejce nebo slepice). Pravdu najdeš tak, že se díváš na způsob dění – na proces, dynamiku, vztah.

Můžeš si to představit takhle: "Proč voda teče?"
To je otázka, která tě automaticky vrhá do nekonečné regrese: Protože gravitace, protože planeta, protože vesmír, protože bůhvíco…

Moudřejší je ptát se: "Jak voda teče?"
Tady už vidíš přímo ten proces: Voda si hledá cestu korytem, naráží na kameny, vytváří víry, rozlévá se do meandrů… To "jak" ti ukazuje celou dynamiku a princip. A právě v tom se ukrývá poznání – můžeš to uchopit, vidět, slyšet, cítit, ověřit nebo změřit."


Co tedy skutečně hýbe světem?

Současné zákony jsou pouhou kapkou v moři a představují buď abstraktní konstrukty lidského rozumu, nebo existující "božský" řád. Všichni, co se snaží je nějak popsat, se přou o obsahy – hmota, mysl, chování, právo, morálka, harmonie… Ale málokdo zkoumá kontejner, který tyto obsahy drží pohromadě. Ty opravdové zákony se totiž projevují v samotné existenci bytí a jeho proměně.

Mnoho lidí hledajících jakýsi "vyšší smysl" si myslí, že základním principem celého dění je například přitažlivost – přitahuje se hmota, přitahují se lidé, přitahují se myšlenky… Nebo že za vším se ukrývá příčina a následek spolu s akcí a reakcí (a.k.a. karma). Dále se často propírá synchronicita, rezonance, vývoj nebo třeba i polarita ("kontrast" a "protiklady", které dávají smysl). Ano, tyto principy jsou jistě "vyšší", dávají smysl a vesmírné dění více zobecňují. Ale jsou stále jenom obsahem téhož kontejneru. Já se vám teď pokusím ukázat, že existuje pět projevů nebo rysů samotného kontejneru, ze kterých lze odvodit všechny zákony a principy, které pak známe jako ten obsah – pokryjí tedy celý vesmír. Na víc projevů tohoto kontejneru jsem bohužel nepřišla. Ale můžete zkusit najít nějaké další třeba i vy a dát mi pak vědět. 🙂


1. Struktura

Je na první pohled jasné, že existují rámce nebo konfigurace pro veškeré entity celého vesmíru. Jedná se o nějaké uspořádání, hranice, možnosti nebo "lešení", které určují, co je možné a co ne. Navíc, je úplně jedno, jestli nějaká struktura někde končí nebo ne (to je poznámka pro hnidopichy, pokud by do toho chtěli tahat nekonečno). Jedná se prostě o "lešení", které udává směr chodu vesmíru, resp. definuje možné cesty. Uvedu i několik příkladů, ze kterých jasně vyplývá, že strukturu má vše, na co si vzpomenete:

Fyzika: Už jen tím, že atom má jádro a elektrony uspořádané v určitých "vrstvách", tak to umožňuje chemii a biologii vůbec existovat. Ten projev toho kontejneru tady vidíme v té "vrstevnosti" nebo "uspořádanosti" hmotného světa.

Metafyzika: "Čisté bytí" se diferencuje na entity, abychom vůbec dokázali popsat, že něco je odlišné od něčeho jiného. Ta struktura nebo ten rámec je v tomto případě existence entit ("něčeho") a jejich vzájemná odlišitelnost.

Lidská mysl: Ukázkovým příkladem je jakýkoliv jazyk nebo mechanismus, který drží naše myšlení a chování pohromadě. Strukturou tak může být gramatika a syntax mluveného jazyka, kterého obsahem jsou slova. Nebo třeba i matematika a logika, kterých obsahem jsou čísla, symboly a operace s nimi. Nebo třeba mysl + emoce + intuice jako struktura vašeho já vyvolávají určité chování a jednání.

Vědomí: Vědomí je rámec samotného vnímání. Nebo jinými slovy, vědomí je projev kontejneru, kterého obsahem jsou všechny vjemy.


2. Vztahy

Když už máme všelijaké ty strukturované entity nebo jakékoliv prvky uvnitř vesmíru, jistě můžeme pozorovat různá propojení a taky to, jestli a jak se navzájem ovlivňují. Vztahy vlastně znamenají přenos informací nebo síly mezi těmito prvky, čímž se udržuje ohromná dynamika, toky a efekty.

Fyzika: U hmotného světa to je snadné – jakoukoliv interakci (i tu zatím neobjevenou) lze vždycky popsat sílou, tedy tím, jak na sebe entity nebo prvky působí.

Metafyzika: Jing a jang, vy a já, černá a bílá, světlo a tma… Rozdíly jsou samy o sobě vztahem.

Lidská mysl: Člověk obvykle mívá v hlavě různé "hlasy" – jeden vás kritizuje, druhý se s vámi hádá, třetí vás uklidňuje, čtvrtý vás povzbuzuje a ten pátý vás jenom pozoruje… Všechny ty myšlenky se vzájemně ovlivňují a vztahují se na sebe, ale tou entitou, která tyto vztahy projevuje, je vaše já neboli identita.

Vědomí: Tak, jako vědomí nemůže existovat bez vjemů, ani vjemy nemohou existovat bez vědomí. Jedná se tedy o vztah mezi pozorovatelem a pozorovaným. Jednoduše, vjemy to vědomí mění, čímž se udržuje fluidní. Bez jakýchkoliv vztahů mezi pozorovatelem a pozorovaným by byl kontejner nevědomý. Jenomže víme i z vlastní zkušenosti, že naše vědomí se díky různým vjemům projevuje. Z toho taky vyplývá, že nestačí, aby vjemy jenom "byly", ale aby s tím vědomím taky něco dělaly.


3. Intenzita, kvalita

Jedná se o to, že v celém vesmíru opakovaně pozorujeme, jak síly působí s různou váhou nebo kvalitou. My to pak často nazýváme tak, že věci mají různou energii, projev, afekt nebo relevanci. Jinými slovy, všude okolo je vidět, že určité procesy mají větší sílu nebo prioritu, což pak následně vytváří i větší dopad na světové a vesmírné dění. Jednoduše, intenzita/kvalita udávají velikost a rychlost změn ve vztazích.

Fyzika: Vezměte si třeba světlo – jeho jas nemusí být jenom méně nebo více intenzivní, ale také můžete použít různé druhy světla, které se projevují v jeho schopnosti ovlivnit svět kolem. Například, když si budete celý večer číst pod lampou se žlutým světlem, nic vám to neudělá. Ale když si budete celý večer číst pod rentgenovou lampou, výrazně vám stoupne riziko vzniku rakoviny. Jakákoliv síla dokáže působit různě silně nebo s jinou kvalitou. Takže projevem kontejneru už není jenom samotná síla, která hýbe světem, ale taky její intenzita nebo kvalita.

Metafyzika: V tomto případě se jedná o intenzitu nebo kvalitu jakékoliv entity. Něco může "jenom být" nebo se "téměř neměnit" a něco jiného se zase může všelijak "projevovat". Podstatné je, že kvalita nebo intenzita entity pak určuje to, jak moc ona sama ovlivní okolí, tedy jak se budou měnit ty vztahy. Pozorný čtenář si tady pravděpodobně všimne, že nejenom síla ovlivňuje entity, ale také entity ovlivňují síly. Například, elektřina způsobuje tlukot vašeho srdce, ale vy jste také schopni ovlivnit elektřinu – třeba vypínačem přerušíte její tok do žárovky.

Lidská mysl: Tady to je docela jednoduché – intenzita a kvalita vašich myšlenek + emocí + intuice rozhoduje, jak moc zasáhnete a ovlivníte vše kolem sebe. Když se budete plně soustředit na svůj cíl (pozornost), dodáte tomu obrovskou energii (intenzita), která začne měnit vztahy kolem vás a otevírat nové možnosti (struktury).

Vědomí: Klid nebo pozornost vašeho vědomí mohou být hluboké (například během meditace) nebo jen povrchní. Ale samotné vědomí má vždycky nějakou kvalitu, intenzitu nebo hloubku.


4. Pozornost, selekce, zaměření

Představte si obrovskou krabici plnou veškeré existence. Z nějakého důvodu (i když zatím nevíme z jakého) se děje zrovna všechno tohle, co se právě děje – existuje jakási planeta Země, na které žijete vy a vnímáte sami sebe a prožíváte něco, čemu se říká život. Zároveň ale víte, že existuje hluboký vesmír plný nejpodivnějších objektů a sami ve svém životě občas zažíváte docela absurdní situace. A bůhví, co dalšího ještě objevíme nebo se nám samo ukáže. Jednoduše, z nějakého důvodu se "vybírá" nebo "určuje" něco, co je zrovna aktuální nebo relevantní. Neptejte se mně, co je to za důvod, to bohužel nevím. Ale přesně tento důvod způsobuje to, proč zrovna vaše fyzické tělo vypadá tak, jak vypadá.

Fyzika: V tomto bodě fyzika konečně začíná aspoň trochu odkrývat jeden obsah kontejneru, kterému říkáme hmota. Je to vidět především v podivnosti kvantové mechaniky – pozornost zaměřená na hmotu, případně na světlo mění jejich chování. Chápete, co to znamená? Že vaše vědomé zaměření se na hmotu/světlo s nimi nejenom interaguje, ale taky je mění! Zkuste ty meditace, jak jsem doporučovala minule – vaše vědomí změní minimálně plasticitu vaší mozkové kůry, takže máte důkaz z první ruky.
(Pro zaryté materialisty – myslí se tím i to, že pouhým měřením, což je jistě váš záměr, měníte stav hmoty.)

Metafyzika: Pozornost je v podstatě akt, který z reality udělá konkrétní formu. Co z toho vyplývá? Že pozornost, selekce nebo zaměření jsou zároveň kreativní sílou. Poslouchejte tedy svého ducha, co vám říká!

Lidská mysl: Tady to je jednoduché – to, na co se soustředíte, stává se realitou. Soustředíte se na negativní emoce? Budete úzkostliví. Soustředíte se na pocit mít všechno pod kontrolou? Budete se bát. Soustředíte se na to, co vám říkají jiní lidé nebo média? Pak určitě naroste nějaká agenda. Soustředíte se na výběr z mnoha možností? Ukáže se vám cesta. Zvažujte tedy pečlivě, na co všechno se zaměřujete!

Vědomí: Vědomí samo o sebe je projev kontejneru. A minimálně ve vaší podobě si uvědomuje i samo sebe. Jenomže vědomí má také strukturu, projev a taky různou hloubku nebo kvalitu. Takže i jeho schopnost zaměřit na něco svou pozornost může být celkem různorodá. Třeba se nějaké "vyšší vědomí" zaměřuje zrovna na vás a ani o tom nevíte…


5. Hermetický zákon korespondence ("jak nahoře, tak dole")

Princip "jak nahoře, tak dole" je vlastně lepidlo, které napříč úrovněmi reality nebo existence propojuje všechny výše zmíněné hybatelé světa – strukturu, vztah, intenzitu a pozornost. Ony nejsou pouze nějaké "kategorie", ale opakující se vzorce napříč celým vesmírem.

Struktura: Opakuje se tatáž logika uspořádání nebo struktur – například atomy vs. planetární soustavy vs. galaxie vs. kupy galaxií. Opakuje se ale také struktura vědomí – bolest nevnímáte jenom vy, ale taky jiní lidé a zvířata. Opakuje se také struktura v myšlení – někdo je chytřejší, někdo blbější. A také se opakuje struktura v chování nebo emocích.

Vztahy: Jak v molekule, v myšlení, v chování, v lidské rodině, tak i ve společnosti platí, že vztah určuje projevování celku.

Intenzita, kvalita: Různá energie elektronu, lidského myšlení, lidské vášně, společenského hnutí nebo vědomí bude mít různé dopady na vše kolem.

Pozornost, selekce, zaměření: Čím víc bude paprsek laseru soustředěn na nějaký cíl, tím víc ho propálí. Čím víc se budeme soustředit na danou myšlenku nebo emoci, tím víc ovlivní náš život. Stejně tak když civilizace jako celek upře svou pozornost na nějaké téma, stane se agendou a změní chod dějin. To, co vnímáme přímo, je jen špička ledovce toho, co vnímáno být může.

Když tedy shrneme všech těchto pět "projevů kontejneru" nebo "hybatelů světa", mělo by nám z toho vyjít následovné:

- Struktura nám dává tvar. Je to pole možností, kde může něco vůbec být rozlišeno.
- Vztahy dělají věci "živými" – hýbou se, ovlivňují se, mění se. Bez nich by struktura byla pouze mrtvá mřížka.
- Intenzita a kvalita dávají vztahům váhu, čímž se věci ovlivňují více nebo méně. Tím se v podstatě z "něčeho" stává něco důležitější, kritické, rozhodující.
- Pozornost, selekce nebo zaměření z toho všeho vybírá, co se manifestuje jako zkušenost nebo vjem.
A tohle všechno se opakuje napříč úrovněmi reality.

Nebo ještě jinými slovy:

Pokud odeberete strukturu, zbyde vám jen chaos a nedefinovatelnost.
Pokud odeberete vztahy, zůstanou jen mrtvé body bez života nebo projevu.
Pokud odeberete intenzitu, projevem bude jenom slabý šum.
Pokud odeberete pozornost, všechno zůstane jen jako latentní možnost, ale nic se nestane skutečným prožitkem.

Ale když se tohle všechno sejde dohromady, objeví se život, zkušenost a svět.


Závěr

Pokud se na zákony díváme jenom jako na "obsah" kontejneru, jsou pouze nástrojem popisu světa nebo souborem pravidel, podle kterých věci fungují (epistemologie). Pokud v nich ale objevíme univerzálnější vzorce, stanou se odrazem samotné existence a projevem diferencované reality, v níž věci a jevy jsou a vzájemně na sebe působí (ontologie). Bez existence samotných entit by zákony postrádaly smysl a bez jejich odlišností by nemohly vznikat ani žádné vztahy či pravidelnosti. Zákony tak nelze chápat jako něco nadřazeného věcem, ale že věci jsou jejich nutnou podmínkou, aby se vůbec projevily.

To, co skutečně hýbe světem, nemusí být jen abstraktním konstruktem lidského rozumu či dříve existujícím božským řádem, ale projevem samotného bytí (kontejneru) a jeho proměny. Taky nesmíme zapomínat na sílu jednoduchosti a pravdivosti "dětské logiky", která nás učí nesklouznout ke složitosti, ale hledat základní pravdy, které fungují vždy a všude. A právě takové je to, co hýbe světem – jednoduché v principu, ale obrovské ve svém dopadu.