"Probuzenost" jako nové dogma

Dnes se budeme muset od Schrödingerovy Země znovu trochu oddálit, protože se na ní v poslední době objevuje nové dogma – dělení lidí na "probuzených" a na "ovce", nebo na ty, kteří si myslí, že vědí vše a na ty, kteří toho vědí málo nebo jsou "slepí". Dále se lidé často ohánějí tím, jak zkrotili své ego nebo že jsou ti "lepší". Jenomže Země je plná nejrůznějších lidí a věřte, že nikdo netuší, co se odehrává hluboko uvnitř každého z nich!

Na Zemi neexistují dvě duše, které by byly stejné – všichni máme jinou mysl, jiné intuitivní cítění a jiné prožívání emocí. Dokonce i ty naše smysly jsou docela individuální. Ve výsledku tak každý preferuje jiné priority nebo má jiný smysl života nebo ho vnitřně naplňují odlišné existenciální aspekty. Navíc, lidé mají i rozdílné profesní specializace, které taky ovlivňují, co je zajímá víc a co míň. Vymýšlet si tedy "kategorie", kam asi spadám zrovna já, nemá nic společného s tím, kdo nebo jaký člověk jsem.

"Být probuzený" může podle běžných atributů znamenat několik věcí. Například v online diskusích se často potkáváme s tím, že být probuzený znamená, "kolik" toho vím nebo jaké informace mám o světovém dění. Ale už hned tady narazíme na první rozpor, který se týká pojmu "probuzenost". Pokud totiž běžný člověk ovládá třeba geopolitiku (byť na vysoké úrovni), nejsou náhodou třeba George Soroš nebo ředitel CIA o něco probuzenější? Oni totiž mají undergroundové informace nebo znalosti, ke kterým se běžný člověk nikdy nedostane a ta "pravda" může být třeba docela šokující nebo přesně opačná.

Nebo třeba hodně lidí se povyšuje na "specialisty na zdraví", a pak vás s naprostou jistotou přesvědčují, že vejce a máslo škodí nebo vám nabízejí na prodej skleněné trubky na "harmonizaci" vody. Ale zeptám se – kdo z nich si popovídal například i s lidmi z takových oborů, jakým je třeba biochemie nebo fyzikální chemie a vyslechl si i jejich názor? Tito lidé totiž vědí o látkových interakcích mnohem víc než samotní doktoři a lépe vám vysvětlí, co vlastně možné je a co není. Pak se třeba dozvíte, že záleží na oxidačním čísle atomů, konkrétních izomerech molekul, jejich pravo- nebo levotočivosti, ale taky na hydrofobních nebo hydrofilních vlastnostech, pH a teplotě prostředí. Ale taky na konkrétním enzymatickém vybavení jedince (které je hodně individuální) a na spoustě dalších věcí.

A navíc, u mnohých nemocí je to, co je často považováno za příčinu, spíš jenom jakýsi korelát nebo dokonce až její následek (z degradovaných buněk). Hodně informací ohledně zdraví jsou pouhé domněnky, a ne absolutní pravdy. Život je totiž jeden z nejkomplexnějších systémů na této planetě, který se neřídí jednoduchým pravidlem "A → B" a pravda je jasná. Pokud nebereme do úvahy vrozené nebo genetické vady, tak skutečná příčina je jasná pouze v malém procentu nemocí, kdy navíc často musí dojít i k souhře několika okolností. Protože co jednoho zabije, druhý se s tím může dožít devadesáti let.

S dalším typem probuzenosti se můžeme setkat i u většiny moderních variací náboženství, jógy, meditace/mindfulness nebo psychologie… Mnoho učitelů/koučů vysvětluje a žáci se učí hluboké pravdy, ale pak je po lekci vidíte nasedat do jednoho z nejdražších SUVeček nebo vám lžou nebo doma za zavřenými dveřmi uhodí svou manželku. Nebo mnozí říkají, jak odbourali své ego, ale dělají si fotky a selfíčka, a pak je vytasují všude možně. Zeptám se – proč? Chtějí být viděni? Nebo oceněni? Nebo nějak obdivováni? Dělají to pro sebe nebo pro druhé? No... ego je záludná věc.

Jak člověk stárne, vidí tento svět s větším odstupem a obvykle se stává moudřejší. Uvědomuje si, co je pro něj důležitější, co mu přináší radost a klid. Jenomže jak bylo řečeno, nejsme stejní. Každý z nás i na sklonku svého pozemského putování chápe ten život poněkud jinak a na druhý svět odchází s jinou "informační náplní" a s jinou hloubkou svých vnitřních prožitků. Pojďme se tedy podrobněji podívat na to, co to ta "probuzenost" nebo "uvědomění si" vlastně je.


Duchovno (spiritualita)

Celkový stav jedince je jakýmsi "součtem" jeho fyzického těla, mysle (psychiky a kognice), emocí a bytostného já. Fyzické tělo z dalších úvah vypustíme, protože dnes nás bude zajímat hlavně to "uvědomování si" světa kolem, a jak to pak zpětně ovlivňuje nás samotných. Dalo by se říct, že hlavním předmětem toho, co a jak si člověk uvědomuje, je jeho subjektivní prožívání a osobní zkušenost. To následně ovlivňuje jak jeho myšlení a záměry, tak i jeho emoce, čímž se formuje docela jedinečný vnitřní stav.

Nebo to můžeme říct i jinými slovy – každý člověk má jinak nastavěné své vědomí, jinak vnímá a jinak myslí, z čehož pak pramení i to, jaké jsou jeho priority, co ho baví a jakou cestou se v životě vůbec vydá. Každý má tedy nějaký svůj směr, čímž se zabývá spiritualita. Ale pozor! Spiritualita nemá nic společného s nějakým náboženstvím, rituály nebo okultismem! Jednotná definice spirituality neexistuje, ale její smysl docela přesně vystihuje latinský původ tohoto slova pocházející z jeho slovesní formy spirare. V překladu to znamená volně dýchat. Vlastně odtud pochází i pojem duch, což je v principu synonymum pro bytostní já.

Jak si ale co nejlépe interpretovat "volně dýchat"? Lidé neustále hledají "něco", co by jim pomohlo s problémy běžného života. Očekávají něco, co by je existenciálně "proměnilo", "povznášelo" nebo "přesahovalo" a zlepšilo tak kvalitu jejich bytí. Někdo se uchyluje k náboženství, někdo jiný zase k přírodě, ale taky třeba ke kráse, umění, lidským vztahům nebo k literatuře a vzdělání.

Spiritualita tedy zahrnuje vše, co nás psychicky posiluje, přináší nám nějaké nové poznání nebo nadšení. Jedná se o takové prožitky, které nás "vytrhnou" z běžných každodenních zkušeností a vnímáme je jako nějakou proměnu, obohacení či rozšíření pojetí vlastního života. A co je důležité, každý takový prožitek nás vnitřně zklidňuje a umožňuje nám cítit se více svobodně. Spiritualita nás tedy učí dýchat poněkud "volněji". Ale každého jiným způsobem.

Můžeme taky říct, že v průběhu života se vědomí stává "vědomější" a my postupně získáváme více úhlů pohledů na nejrůznější situace. Stávat se vědomějším se ale týká všech aspektů lidského života – jednak vědomostí, emocí nebo smyslů, ale taky intuice, vztahů a vnímání samého sebe. Takže nestačí věci jenom "vědět". Mnoho z nich se musí procítit a prožít. Nebo jinými slovy – to, co člověk pochopí rozumem, tak by měl umět i žít. A proč je to důležité? Protože když něco prožijete nebo procítíte, lépe porozumíte i vnitru ostatních.

A teď nejdůležitější point spirituality jako takové:

Člověk se "probouzí" celý svůj pozemský život a je na neustálé cestě, která svou perspektivu (nebo cíl) mění až v okamžiku smrti. Skutečně "probouzející se" člověk tak o sobě nikdy nemůže říct, že je již "probuzený"! A pokud tak někdo říká, znamená to, že si ve skutečnosti toho uvědomil zatím velmi málo a spadl do sítě vlastních iluzí. A zároveň tím odhaluje i svoje ego, které spíš posílilo, než aby se zklidnilo. Jednoduše člověk, který o sobě tvrdí, že se již "probudil", jenom zažehl plamen své vlastní pýchy.

Spiritualita je v podstatě o neustálém hledání nějakého smyslu, jistoty nebo "vyšší" moudrosti. Každý, kdo někdy aspoň trochu hloubal nad životem či vesmírem, určitě zjistil, že je tady něco, co nás dalece přesahuje a výrazně vybočuje z běžné lidské zkušenosti (odborně se tomu říká "transcendence" nebo "transcendentno"). A jelikož člověk je tvor zvědavý, rád by se s tím transcendentnem nějak spojil nebo ho prozkoumal nebo se k němu přiblížil. Ale každý z nás to dělá jinou cestou, na různých místech a v různých časech. Spiritualita má sice společný cíl, ale její vnitřní prožitek je hodně osobní a subjektivní. Takže nemá cenu vnucovat lidem svou vlastní cestu.

Smysl života se tak stává hodně jedinečným a s různým nastavením hodnot. A pokud se předpokládá existence svobodné vůle, každá bytost může být, žít a konat dle vlastních rozhodnutí a svého vnitřního cítění. Mě například nikdy moc nezajímala politika, takže často zažívám otázky typu: "Ty tohle fakt nevíš?!"😯
Můj otec mi kdysi vysvětloval, že politika je takové hřiště, na kterém se lže, krade a vraždí. A mně tahle vědomost k životu celkem stačí. Nepotřebuji pitvat každou kauzu nebo mezinárodní smlouvu, abych se "probudila".

Básník Jacques Prévert kdysi řekl, že "politická pravda je pravdou konkrétního dne". Zítra bude zase jiná. A navíc, stejně nikdo neví, co přesně se odehrává za zavřenými dveřmi. To ale ovšem nijak neznamená, že jsem lhostejná k jejímu počínání. Nebo jinými slovy, nezájem o něco ≠ lhostejnost nebo sobeckost. Mě baví fyzika nebo průzkum vědomí, a ne politika.

Já to tedy vnímám spíš jako "informační přetížení", protože můj duch je přitahován k zcela jinému typu informací a čas na studování je přece jen omezený. Ale pokud někoho jiného tenhle typ informací fascinuje a vnitřně naplňuje, je to ovšem naprosto v pořádku. Ale ať mi prosím neříká, že nejsem "probuzená", pokud nevím detaily ukrajinsko-ruské války. Protože předpokládám, že ten dotyčný jistě neví něco jiného.

Tady je nutné si uvědomit další důležitou věc ohledně spirituality. Ona je zaměřena zejména na duševní a psychickou stránku člověka, kdy závislost na tělesných faktorech je co nejmenší. A taky to nemá nič společného s tím, kdo toho kolik ví. Jedná se o způsob života a pohled na svět, který se odráží v našem chování a jednání. To, jak jednáme se svou rodinou, přáteli nebo jak přistupujeme ke své práci či k přírodě, hodně vypoví o tom, jaké je naše opravdové nitro.

Já třeba znám docela dost lidí, kteří jsou vysoce inteligentní a vědí, co se "smí" a co "ne", ale stejně se podle toho nechovají. A naopak, znám i takové lidi, kteří jsou obyčejní a mají relativně malý vědomostní background, ale jejich srdce je mnohem čistější, než má kdejaký kněz nebo lektor jógy. Pak tady máme i další typ lidí, kteří na první pohled vypadají moudře a jednají morálně, ale jejich nitro tiše trpí nebo postrádají vnitřní klid. Tak co z toho všeho je tedy ta opravdová "probuzenost"? Všechno a nic. Protože každý má svoje vlastní tvůrčí, zážitkové a postojové hodnoty.

Představte si člověka, který je celou duší oddán své práci nebo nějakému umění. Může to být kdokoliv – lékař, cukrář, švadlena, spisovatel nebo malíř. Jejich díla, která tvoří, je naplňují a představují pro ně smysl života. Pak ale máte i takového člověka, který se tvůrčím procesům až tak moc nevěnuje, ale vidí smysl v zážitcích – třeba v lásce k blízkým osobám. Lidé, kterých smyslem života jsou láska a vztahy, jsou často hodně oddaní, obětaví, trpěliví a empatičtí. Ostatní je obvykle vnímají jako pečujících a usilujících o harmonii ve společnosti.

Dále existují lidé, kteří celý svůj život upřednostňují a realizují spíš postojové hodnoty, kterým se zcela zavážou. Jenomže nevědomky často způsobují i utrpení druhým. Třeba takový voják – ten je jistě odvážný a svůj postoj vnímá jako lásku k vlasti nebo obranu svých spoluobčanů. Ale když ve válce někoho zabije, tak to zabití je furt jenom zabití bez ohledu na postoj. A rodiny zabitých vždycky trpí. Ať už patřili k jakékoliv straně konfliktu.

Když to tedy shrneme, každý člověk Schrödingerovy Země má svojí vlastní cestu, vlastní vnitřní svět, vlastní hodnoty a prožitky, a taky vlastní smysl své existence. Co naplňuje vaši duši a psychicky vás pozdvihuje, vůbec nemusí dávat smysl ostatním. Mluvit tedy o jakési "probuzenosti" jenom na základě jednoho-dvou aspektů je naprostý nesmysl. Moje duše například docela trpěla ve vrcholní fází kovidu, kdy probuzenost byla definována právě tím jediným aspektem – vakcínou. Ach, to bylo křiku ze všech možných stran!😔


Význam individuality

Zamysleli jste se někdy nad tím, "kdo" je vlastně člověk? Nebo "co" je jeho osobnost? Pro jakoukoliv bytost například platí, že je nedělitelná. Bytostní já nemůžete dále "rozštěpit" jako nějaký atom. Takže ten pocit našeho já neboli ducha můžeme považovat za něco, co je jednoznačně a pevně odděleno od zbytku existence. Osobnost ale není jenom nedělitelná, ona je zároveň neslučitelná. Nemůžete se jenom tak "rozplynout" v mase davu lidí. Ve výsledku tak dostáváme "něco", co si uvědomuje samého sebe a má vlastní vůli konat.

(Tady jedna mala poznámka. Mnoho spirituálních oborů mluví o tom, že cílem vývoje vesmíru je sjednocení, které představuje něco jako dokonale harmonickou a jednotnou existenci. Tento termín ale dosti evokuje pocit téměř fyzického "spojení", kde se bytostní já "ztratí" nebo "rozplyne". Podle mého názoru by bylo vhodnější používat termín "jednotný stav mysli" nebo "společný stav bytí", kdy jednotlivé individuality dosahují stejný stupeň vědomí. Ale nemá smysl spekulovat dál, jak konkrétně by to asi "vypadalo" nebo jakou "strukturu" by to mělo, protože tohle je zatím daleko za hranicemi lidského chápání.)

Zajímavé je srovnání lidské individuality s tou zvířecí. Je známo, že zvířata taky mají určitý stupeň sebeuvědomění a mnoho z nich si uvědomuje minimálně své tělo. Jednoduše, některé zvířecí druhy vědí, že tahle "masa" hmoty jsou právě ony, a ne kráva stojící vedle nich. Z tohoto úhlu pohledu je tedy důležitější ani ne tak sebeuvědomění, ale jestli je to vědomí čistě pudové nebo hledající smysl existence.

Zvířata žijou tak, jak je dáno. Ale lidé se proti této "determinaci" staví a kladou si otázky typu "jak" nebo "proč", aby nalezli smysl existence nebo dosáhli stavu transcendence. Dalo by se říct, že duchovno nás jaksi "distancuje" od klasického pudového psychofyzična, kdy to naše já je schopno vystupovat ze sebe sama nebo mnohdy vystupuje i proti sobě samému. A tohle zvířata nedělají. To je jako když se za něco na sebe zlobíte nebo si nadáváte, protože jste si uvědomili nějakou pitomost, kterou jste provedli.

Jenomže schopnost postavit se proti determinismu nebo proti sobě je u lidí různá a podle jejího stupně lze najít i určité korelace s jejich typem osobnosti. Například sportovec se snaží překonávat fyzické rekordy, vědec se snaží přijít na něco nového, umělec nachází nové rozměry krásy, eticko-morální bojovník chce zkrotit "zlo", guruovi jde o dosažení hlubokého stavu vědomí a tak dále. V ani jednom případě se člověk nedrží jenom té psychofyzické podstaty, ale snaží se "překonat" samého sebe dle dostupných možností.

Někteří psychologové a filozofové (např. Frankl nebo Adler) říkají, že hledání hlubšího smyslu existence je v přesném protikladu k rozkoši, touhám nebo slasti. A zajímavé taky je, že je to v protikladu i s touhou po dosažení moci. Nebo jinými slovy, pokud daný jedinec nenachází ve svém životě hlubší smysl, roste jeho touha vše kolem sebe kontrolovat a moc se stává hlavním cílem. Rozdíl je totiž v účinku, jakým na člověka působí cesta k danému cíli.

Pocit transcendence je totiž silně transformační a v dalším pokračování života obvykle přetrvává. Jednoduše člověk má pocit, že se "změnil", "zlepšil" nebo "vyrostl". No v případě rozkoší nebo potřeby manipulace je přítomný pouze cíl nějaké cesty, ale bez transformačního účinku. Je více pudový a psychofyzický. Můžete si to představit například tak, jako když jíte čokoládu – hmmm... mňam! Ta je boží! Ale až ji dojíte, pocit slasti zmizí a žádné povznesení vaší bytosti se nekoná.

Tohle docela koreluje i s neurofyziologickým nastavením psychopatů nebo dopaminovou slučkou odměny, o kterých jsem mluvila v minulém článku. Peníze, moc nebo kontrola mohou být docela velkým smyslem života, ale málokdy je dosažení cíle transformační. Mám miliardu? Nestačí! Chci dalších deset! Ovládám půlku Zeměkoule? Nestačí! Chci vládnout celému světu! (A pak i celé Sluneční soustavě, následně celé galaxii, později celému vesmíru, až si nakonec uvědomím: Já chci být Bůh! Ale… ale to vlastně nemůžu... protože… já jsem jeho tvůrčím produktem!🤔)

Další velmi důležitý poznatek ohledně jakékoliv individuality je, že není statická, ale dynamická. Člověk, který se intenzívně zabývá zkoumáním vlastního nitra (například během meditace nebo hluboké introspekce) může téměř fyzicky pociťovat jakýsi vnitřní pohyb nebo energii, které odrážejí jeho aktuální prožitky. Americký existenciální psychiatr Irvin Yalom je pojmenoval jako "vnitřní síly", které působí na různých úrovních vědomí a které se v průběhu života dostávají do souladu, nesouladu nebo konfliktu. Výsledkem je pak konkrétní nastavění myšlení, emocí a chování, které není stálé, ale měnící se.

Podle Yaloma první velký konflikt lidské individuality nastává tehdy, když si uvědomíme svojí vlastní smrtelnost a pomíjivost. Člověk si pak v hlavě začne promítat, co vlastně po smrti následuje. A možná si to většina z vás nepamatuje, ale smrtí jsme se nejintenzívněji zabývali jako děti v raném vývojovém období, někdy kolem pěti let. Právě v tomhle období se u člověka aktivují různé obranné mechanismy, aby se s ní nějak vyrovnal. Proto jsou velmi důležité i podmínky, ve kterých dítě vyrůstá a aby se s těmito myšlenkami dokázalo vypořádat bez výraznějších úzkostí. Třeba můj mladší syn právě prochází touhle fází, takže řešíme leccos a zkoumám jeho prožitky z první ruky. 

(Mimochodem, i během existenciálních debat se ukazuje, jak jsou děti extrémně intuitivní. Když se mě syn zeptal na "stvoření" světa, tak jsem se mu to snažila vysvětlit typickou "božskou" analogií. Složitější koncepty by stejně ještě nepochopil. A jelikož dětská studna otázek je bezedná, ptal se dál: "No ale jak je možné, že "Stvořitel" je všude zároveň?"
Zatímco jsem přemýšlela nad nejvhodnější odpovědí, sám mě předběhl a nadšeně vykřikl: "Já už vím! On je jako vzduch! Ten je taky všude zároveň!" Musím říct, že lepší odpověď by mi asi nenapadla...)

Yalom dále dokonce tvrdí, že smrt je zdrojem a původním pramenem všech úzkostí a psychopatologií. Podle mě je tohle tvrzení trochu moc zobecněné a "přehnané", ale v jednom s ním souhlasím – pokud člověk přijme a respektuje smrt v co nejnižším věku, o to dřív se jeho nitro stane klidnějším. A je úplně jedno, v co věříte – jestli v nebeský ráj, opakované reinkarnace nebo v mrtvý vesmír plný chladných fotonů. Pointou je, že právě uvědomění si možnosti konečnosti naší existence je to, co dává životu "náboj" a smysl! Takže paradoxně myšlenky o smrti jsou jedním z nejdůležitějších transformačních mechanismů.

Individualita je dále významná v momentech, kdy se potřebujeme "srovnat". Ať už je to vzrušení z pozitivních zážitků nebo úzkost a smutek z negativních zážitků. Můžeme sice získat podporu třeba od blízkých osob nebo terapeutů, ale ty nejvnitřnější prožitky stejně musí člověk "probrat sám v sobě". Při hledání existenciálního smyslu je tedy důležité umět být taky "sám", protože jenom takhle člověk pochopí pravý význam odpovědnosti, víry v nějakou naději nebo odpuštění.

Pokud člověk správně pochopí smysl individuality, začne si více uvědomovat, že i všichni ostatní kolem něj jsou to samé, co on – dalšími individualitami. Ale pozor, neplést si to s egem! Je to totiž jeho přesný opak. Uvědomíte si, že kolega, co sedí vedle vás v práci nebo partner a vaše děti doma mají taky svůj vnitřní svět, který může být různě hluboký nebo jinak bohatý. Uvědomíte si, že i ostatní se radují, trpí, přemýšlejí, cítí, milují, mají zábrany, bojí se, jsou si nejistí a tak dále. Začnete se více vzájemně oceňovat, obdivovat, důvěřovat nebo přijímat bez podmínek.

Suma sumárum, životní cesta každého člověka je osobní, specifická, s vlastním prožíváním a jednáním, ale taky s různou mírou potřeby transcendentní transformace. Aby byl člověk "probouzející se", není potřeba všechno umět nebo balit věci do "duchovně nadmutých" slov. Třeba zrovna probíhá olympiáda. Na internetu jsem četla, že je prý satanistická a plná negativních symbolů či co…🙄 (Buďte v klidu, i mraky se někdy zformují do hákového kříže a není třeba hned panikařit... Vidět "zlo" úplně všude totiž není zdravé...)

Podívejte se na nějakého sportovce, který zrovna vyhrál zlatou medaili – ten odraz vnitřního prožitku na jeho projevu doslova překypuje transformačním povznesením! Není to ale pocit "uspokojení z výhry". Je to pocit, že něco dokázal, že se někam "výš" posunul a hlavně, že ta několikaletá dřina měla smysl. Ne pro vás. Pro něj. A slzy štěstí jsou obvykle tím nejlepším důkazem.


Problémy spirituality a duchovní "narcismus"

Kráčet po optimální duchovní cestě je v dnešní době dost těžké. Jednou z největších překážek je informační přetížení a "nadintelektualizace". Existuje spousta směrů, spousta knížek nebo online materiálů, hromada postupů, návodů nebo praktik, až se z toho člověk téměř zblázní. Často ani netušíme, co z toho se více blíží k pravdě a co je spíš mumbo jumbo. Lidé pak zbytečně zabřednou do složitých teorií, konceptů nebo postupů, jenomže "božské uvědomění" je obvykle jednoduché a je spíše o zkušenostní znalosti.

Mnozí svou duchovní cestu začínají taky tím, aby nasytili své ego, místo aby ho rozpustili. Myslí si, že vědí vše nebo že zažili něco, co je druhým nepřístupné. S tím pak často souvisí i pocit takzvané "duchovní izolace". Člověk si myslí, že je izolovaný od zbytku světa, který nic "nechápe", ale on jediný ano. Ale uvědomte si, že projevem stvoření je každá bytost. Vy nejste od "božského celku" nijak odříznuti nebo nadřazeni ostatním. (Tohle si za chvilku rozebereme podrobněji.)

Lidé dále často podlehnou i dogmatizmu a jakési "exkluzivitě" svojí vlastní cesty. Připoutávají se k jedinému duchovnímu směru a vše ostatní považují za méněcenné. Jenomže transcendence překračuje naprosto všechno! Přesahuje náboženství, hranice, vědomosti, fyzickou sílu, naše myšlení, cokoliv… Nic není víc, nic není míň. S dogmatizmem pak souvisí i to, že pokud se člověk upne pouze na jednu vyhraněnou "teorii", často mu uniknou různé vlastní zkušenosti, které by ho něco nového naučily  nebo mu umožnily růst.

Typickým příkladem je stoprocentní spiritualista a stoprocentní materialista. Ani jeden z nich zaboha neustoupí! Ale pochopte, že žijete v duchovně-hmotném světě, takže házet všechno buď jenom na hmotu, nebo jenom na duchy či astrální bytosti je nesmysl. Nebo dalším příkladem spirituálního dogmatizmu je přehnaný důraz na "pozitivní" myšlení. Jenomže potlačováním nebo ignorováním vlastních negativních emocí se člověk odklání především od porozumění sobě samému. A pokud nejsem nějak výrazně slepá, tuším, že součástí existence jsou všechny zkušenosti.

Dalším problémem je komercializace. Nejhorší totiž je, že většina lidí opravdu hledá nějaký ten vyšší smysl, ale často narazí na zkušenost, kdy se spiritualita promění na jakýsi "produkt k nákupu". Jasně, člověk z něčeho musí žít, takže si za lektora jógy nebo psychokouče musíte zaplatit. Ale všechny tyhle praktiky z východu (včetně meditací a mindfulness) nebo různá sezení jsou pak zejména o tom, že je dále ve svém životě děláte sami, aby se vaše nitro mohlo spontánně otevřít. Třeba i moje vlastní hlubší prožitky z jógy se dostavily až po nějakém čase doma – o samotě a v tichosti, a ne během lekce za tři stovky. A ten, kdo tohle všechno učí, ten to ví. Opravdový učitel, kouč, vůdce nebo guru z vás nikdy nebude měsíce nebo léta vysávat peníze!

Co mně ještě osobně vadí u duchovního růstu, je karma nebo jakési vykoupení. Tohle všechno totiž v lidech vzbuzuje podvědomý strach a nejistotu. Jenomže spiritualita by měla vést k přesnému opaku – k větší jistotě! Člověk pak přehnaně racionalizuje, jestli smí udělat toto nebo tamto, aby za to nebyl nějak "potrestán" v tomhle nebo příštím životě.

Ale uvědomte si, že právě ty samé "teorie" paradoxně říkají, že božská láska je bezpodmínečná a neexistuje žádný soud nebo trest. Existuje pouze růst a vývoj. A navíc, každý zná rčení: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě. Já jsem toho názoru, že člověk by měl víc poslouchat svého ducha, kam ho vlastně táhne. Protože obvykle jenom tam, kde se má něco nového naučit, a ne být odměněn nebo potrestán.

S tím vlastně souvisí i neautentické bytí. Většina lidí totiž opakovaně omílá, jak je v souladu s těmi nebo oněmi duchovními hodnotami. Ale odrážejí jejich činy skutečně tohle??? Já bych řekla, že z 99 % ani trochu. Lidé se hádají, lžou, manipulují, nepomůžou, kritizují jenom ostatní, ale nikdy ne sebe, mluví o kritickém myšlení, ale nikdy nepochybují o tom svém, bojí se, nemají odvahu a tak podobně.

Jo, všichni jsou frajeři. Ale jenom na oko. Proč se dospělí lidé nechovají tak, jak se opravdu cítí? Proč neřeknou "promiň" nebo "mám tě rád"? Proč nepochybují, jestli nejsou "hloupí" a nemýlí se? Proč se bojí přiznat si, že sami občas taky vybuchnou vzteky nebo lžou? To není slabost nebo nízké sebevědomí. To je naopak hlubší introspekce, která vás posouvá k transcendenci!

***


Teď se podíváme na největší problém spirituality a musím říct, že je mnohem častější a rozšířenější, než jsem si myslela. Ať už se jedná o náboženství, vědomosti, meditace, laskavost, přírodu nebo sport, všechno z toho by nás mělo odehnat pryč od zaměření na naše ego. Ale paradoxně se děje naprostý opak a lidé často podlehnou iluzi, že zrovna ty jejich praktiky nebo myšlenky je činí lepšími či "vyvinutějšími", než jsou ostatní. Ono to většinou začíná nevinně a ti lidé nejsou nijak "špatní". Oni jenom příliš podlehnou té svojí víře a ztrácejí schopnost vidět individualitu, o které jsme mluvili.

Existují studie (současné i z dávnějších dob), které zejména u křesťanů opakovaně potvrdily vyšší sklon k narcistickému chování. Bylo dokázáno, že lidé upnuti na náboženství vykazovali přílišnou až nadpřirozenou důvěru v to, že víra v jejich božství je činí "vyvinutějšími". Je ale nutné zdůraznit, že podrobnější psychologická analýza nepotvrdila klasický narcismus, který má své specifické charakteristiky a je skutečnou patologií. Spíš se jednalo o jednu konkrétní věc – ti lidé se cítili "blíž k Bohu" než ostatní.

Dnes se tomu v duchovní psychologii říká spirituální narcismus, který lze pozorovat u jakékoliv formy osobního růstu, nejenom u náboženství. Pro jistotu ještě jednou zopakuji – nejedná se o žádnou patologii, nýbrž o posílení ega nebo určitou formu namyšlenosti. Jednoduše člověk, který propadne myšlence, že je vyvinutější než ostatní, vykazuje následující znaky, podle kterých lze rozeznat, jestli u něj skutečně dochází k nějaké transformaci, nebo jenom "kecá" a jeho chování je spíš povrchní:

1. Nadřazenost. Člověk neustále mluví o tom, jak je probuzený, vědomý nebo má "vysoké vibrace". O ostatních mluví jako o těch, kteří "spí", jsou "nevědomí" a mají "nízké vibrace". Nesouhlas ostatních automaticky rámuje do kategorie "neprobuzených" a nijak se nesnaží upřímně zapojit do dialogu a druhému porozumět, aby probuzenost hledali spolu.

2. Nedostatek empatie. Spirituální narcista často vypadá navenek "hezky", ale jeho chování naznačuje, že ho absolutně nezajímá, jak se cítí ostatní. Zaměřuje se na svojí pravdu, ale nechápe, že opravdová transformace pomáhá stát se upřímnějším, laskavějším, odpovědnějším, a ne to, aby sám sebe objevil jako probuzeného.

3. Vyhýbání se introspekci. Duchovní narcista pouze používá duchovní myšlenky k obcházení bolesti ("nech to být", "mysli pozitivně", "smutek je slabost"), ale nečelí vlastním zraněním. V dialogu pak reaguje defenzivně (případně i ofenzivně), aby obešel své vlastní emoce. U skutečného růstu člověk akceptuje nepohodlí, vlastní stíny a démony a reaguje na ně, i když bolí. S tím pak dále souvisí to, že nadřazený člověk vám během utrpení opakovaně říká "musíš se uzdravit, musíš se od toho oprostit, odblokuj si čakry" namísto toho, aby spíš řekl "vidím, že trpíš… chci tě pochopit… mohu ti nějak pomoct?".

4. Extrémní citlivost na vlastní kritiku. Tohle je překvapivě pozorováno zejména u lidí, kteří jsou "chytřejší", protože jsou si svojí pravdou jistější nebo u těch, kteří sami hodně kritizují. Když jim ale ukážete, že existuje i jiný úhel pohledu nebo že se třeba možná i mýlí, často se překvapivě zarazí a začnou morálně útočit nebo se hrát na oběť ("Ach já malinkatý človíček v tomhle vesmíru!") nebo reagují grandiózně ("A co já vím?! Vždyť nejsem Bůh!"). Citlivost na kritiku lze rozeznat i tak, že dotyčný obvykle nerespektuje jiné perspektivy a zkušenosti ostatních nebo je rychle zahodí do koše.

5. Manipulace. Manipulace bývá před zraky docela ukryta a daný člověk si často ani není vědomý toho, že vůbec manipuluje (obvykle to totiž bývá důsledkem bodu č. 2 a 3). Například se často úmyslně překrucují pojmy jako karma, hřích nebo svoboda, aby člověk ospravedlnil své chování. Nebo v případě neshody všechno svaluje na ego, démony nebo nízké vibrace a naprosto se obchází respekt k druhému. Člověk konstruuje takové věty, aby vás zahanbil nebo znejistil ("Seš nějak chytrý co...? A proč to vlastně vůbec říkáš nebo děláš...? Jsi příliš negativní...").

6. Chování hledající validaci a pozornost. Duchovní narcista chce být "viděn" nebo neustále validován. S tímhle se opakovaně setkávám třeba na jogínských blozích, kde daný lektor nebo cvičící přidá v průběhu dne na své stránky alespoň deset fotek, jak provádí ásany v značkových legínách a s leskem na rtech nebo s napumpovanými svaly. Proboha proč?

Nebo dalším příkladem jsou online komentáře a diskuse pod články mnohých autorů. Obvykle se tam scházejí pouze ti samí lidé, kteří se opakovaně utvrzují ve svých názorech a řeší dokola ty samé věci. Jednoduše bez publika nebo následovníků by se necítili důležití. Proto na svém blogu nechci žádné diskuse. Je jenom na vás, co si z článků odnesete a s čím (ne)souhlasíte. A pokud chcete, můžete mi zcela svobodně napsat email a prokecat se mnou klidně celou noc. Ale vzhledem k tomu, že moje texty jsou úvahy, nechci si tady vytvořit sebe utvrzující kmen. A navíc, já preferuji "živé" diskuse, kdy mám šanci "vidět" lidi takové, jací skutečně jsou.

7. Všechno je "víc". V angličtině se tomu říká "thinking the most". Všimněte si, že duchovní narcisté často používají následující tvrzení:

"Jsem si více vědom toho, co je mezi nebem a zemí než většina lidí."
"Díky svému vzdělání a zkušenostem jsem všímavější a vidím věci, které ostatní přehlížejí."
"Jsem více v kontaktu se svým tělem a svými smysly než druzí lidé."
"Svět by byl lepším místem, kdyby i ostatní viděli to, co vidím já."

Zdravá transcendence ale nepramení z toho, že já nejsem spokojená s realitou! Zdravá transcendence zahrnuje konfrontaci s realitou takovou, jaká ve skutečnosti je. Je v pořádku poukazovat na to, jak nebo proč se věci dějí, ale člověk se nemůže povznášet nad zbytek lidstva, myslet si, že stojí mimo celek nebo že je něco "víc". Naopak, člověk by se měl snažit být co největší součástí celé lidské existence a realizovat co nejlepší verzi samého sebe. K harmonizaci společnosti nemůže dojít vlastní izolací, ale tím, že jsme otevření a stáváme se příkladem a inspirací k růstu i pro ostatní.

Abychom to tedy nějak shrnuli, následující tabulka uvádí srovnání mezi zdravou spiritualitou, která transformuje a duchovním narcismem.

Závěr

Myšlenka, že se vyvíjíme nebo rosteme, nás může velmi lehce oklamat a jediné, co pak skutečně roste, je naše ego. "Probouzející se" člověk by se měl naučit zejména pokoře. Pokoře, kdy s vnitřním klidem přijímá jak samého sebe, tak svět kolem něj. Ale věci je nutné přijímat v takovém stavu, v jakém skutečně jsou, a ne jaké by měly být.

Bohužel, hodně lidí nevědomky propadne přesnému opaku – pýše převlečené za dobro. A jedním z hlavních projevů takové pýchy je, když se dobro v našem životě stane záminkou pro odsuzování a pohrdání druhými. Jak praví jedná stará moudrost:

"Vědomý svědek se stává další formou ega, novou identitou, novým někým, koho nosíme s hrdostí."

Ani já sama netuším, jestli v životě konám správně. Někdy možná jo, jindy možná ne. Ale každý den prosím to transcendentno, které nás tak dalece přesahuje, ať mi ukáže cestu, byť je jakákoliv. A to proto, že jednoduše nevím, co je tam "nahoře". Nevím, co je absolutní pravda a co je spíš iluze. Jediné, co vím, je, že všechny věci jsou.