Tajemné oceánské hlubiny

Co si myslíte, kolik jsme toho viděli pod mořskou hladinou na vlastní oči? Musím říct, že i můj odhad byl téměř o dva řády větší. Katherine Bell a spol. představili zatím nejkomplexnější odhad vizuálního pokrytí mořského dna. Jedná se o procentuální odhad toho, co jsme skutečně viděli na vlastní oči, tedy zrakem potápěčů nebo kamerami z podvodních plavidel a podobně. Sonary nám sice poskytují nějaký hrubý odhad struktury, ale to se ovšem nevyrovná tomu, co by chtěly vidět i naše oči. K. Bell vzala údaje z přibližně 40 tisíc záznamů o hloubkovém ponoru (hloubka ≥ 200 metrů) zaznamenaných od šedesátých let minulého století a zjistila, že optikou jsme zatím pozorovali pouhých 0,0006 - 0,001 % hlubokého mořského dna. Jinými slovy, nemáme ani páru o tom, co se ukrývá v hlubinách rozlehlých oceánů!

Studie je zajímavá i z jiných důvodů. Například, více než 70 % ponorů bylo vykonáno maximálně do 200 námořních mil od pobřeží tří zemí - USA, Japonska a Nového Zélandu. Většinu času se tedy lidé potápěli jenom v těchto lokalitách. Navíc, dvě stě námořních mil od pobřeží není bůhví co. Dále se v článku píše, že většina ponorů byla uskutečněna do hloubky 2 000 metrů, no 75 % oceánského dna se nachází v hloubce pod 2 000 metrů.
K. Bell měla v metodice i jednu zajímavou poznámku o datových souborech - získaná data většinou pocházela z veřejných a výzkumných zdrojů, zatímco přístup k utajovaným, komerčním a embargovaným záznamům jí byl samozřejmě odepřen. Ve skutečnosti se tak v oceánech toho "vidělo" pravděpodobně o nějaký zlomek víc. Každopádně, hlubiny jsou zatím stále tajemné a určitě nás čekají překvapivé objevy.