Tvůrce jménem Chaos

Člověk je zvyklý na řád, který se vyznačuje pravidelností, opakováním a předvídáním. V minulém článku jsme se bavili o zákonech, které různé takové řády popisují a pomáhají nám orientovat se ve světě celkem slušně. Jenomže naše životy jsou neustále vystavovány i přesnému opaku – mnoho událostí je nepředvídatelných, objeví se z ničeho nic a my jsme v koncích, protože vůbec netušíme, jaký bude další krok. Říkáme tomu chaos a můžeme ho pozorovat naprosto všude – od fyzikálního světa přes naši mysl až po fungování společnosti.

Tradiční pohled na chaos je takový, že se jedná především o stav nepředvídatelný, nestabilní a "problémový". V tomto článku se pokusíme opustit zaběhnuté kolejnice a podíváme se na chaos z naprosto jiné perspektivy, která je většině lidí pravděpodobně neznámá. Možná i znovu zboříme několik mýtů, které tento pojem obklopují a nakonec sami uvidíte, že chaos neznamená "neřád" nebo "náhodu", ale naopak se jedná o hypersložitý řád. A nejenom to. Taky si ukážeme, že chaos je jakýmsi "jazykem" vesmíru nebo i zdrojem kreativity či komplexity. Dále narušíme klidný spánek všech evolučních vědců, kteří si myslí, že život v tomto vesmíru vznikl prý "náhodou", protože se posrážely a pospojovaly jakési molekuly s extrémně nízkou pravděpodobností. Jak ale uvidíme dál, z teorie chaosu vyplývá přesný opak – že kdysi dávno byly podmínky přesně takové, že ten život vzniknout musel.


Chaos není náhoda!

Než se vůbec dostaneme dál k rozboru chaosu, musíme si nejdříve velmi pečlivě (!) osvětlit pojem náhoda. Proto doporučuji si tuhle pasáž přečíst opravdu pořádně, aby se zamyšlený záměr neminul účinkem. Lidé často říkají věci jako například:

"Včera jsem cestou z práce myslel na kamaráda a pak jsem ho potkal o pět minut později za rohem. To je ale náhoda!"
"Minule jsme hráli Člověče nezlob se a mě pětkrát za sebou padla šestka! Šťastná to náhoda!"
"Hmm… jak koukám na tu oblohu, dnešní počasí vypadá spíš na náhodu…"
"Který radioaktivní prvek se v mém vzorku zrovna rozpadne, je čistě věc náhody."

Tento pojem se používá v různých kontextech a intuitivně jej plus mínus chápeme. Jenomže když začneme pitvat samotný kontext, zjistíme, že ta náhoda neznamená vždycky totéž. V obecném smyslu se na ní můžeme dívat trojím způsobem – jako na náhodu statistickou, deterministickou nebo fundamentální ("skutečnou"). Podívejme se na to trochu podrobněji.


1. Statistická náhoda

Tímto typem náhody můžeme popsat všechny jevy, které neznáme úplně. Jedná se tedy o naši neznalost faktorů ovlivňujících daný jev. Nebo jinými slovy, nemáme k dispozici přesné "startovní podmínky", takže výsledek můžeme určit pouze pomocí pravděpodobnosti. Patří sem například všechny možné loterie, házení kostkami, rozdávání karet z balíčku a tak podobně.

Když si vezmeme třeba to házení kostkou, tak víme, že se jedná o fyzikální proces, který je řízen zákony mechaniky, takže je na té nejzákladnější úrovni naprosto předurčen. Pokud bychom poznali počáteční polohu, sílu a směr hodu, terén a odrazy od stolu, odpor vzduchu a gravitační působení, dokázali bychom stoprocentně říct, jak kostka dopadne.

Nebo třeba karty v balíčku – my jenom prostě nevíme jejich zamíchané pořadí, takže opět to dokážeme stanovit pouze s nějakou pravděpodobností. U všech těchto jevů můžeme říct následovné: Je to náhodné, protože nevíme počáteční stav. Ačkoliv máme k dispozici jasná pravidla, neznáme všechny detaily. Nejedná se tedy o "skutečnou" náhodu, ale pouze o iluzi vznikající z naší omezené perspektivy.


2. Deterministická náhoda

Představte si, že vesmír je tvořen nekonečně hustou sítí všelijak propojených událostí. Například jedete po ulici a na hlavu vám spadne květináč. Au! Hnusná náhoda! V čem ale tady ta náhodnost spočívá? Podstatou není řetězec samotných událostí, ale jejich setkání – jakýsi "průsečík" nezávislých jevů. Váš kauzální řetězec je následující: Rozhodli jste se jít nakoupit, zdržel vás třeba rozhovor s kamarádem a následně jste šli kolem žlutého baráku v 11:37… Pak ale máme i kauzální řetězec květináče: Nějaká žena uklízela svůj balkon ve žlutém baráku. Uvnitř se její hrající dítě praštilo o roh stolu a jeho plačlivý křik ženu nesmírně vylekal. Rychle sebou cukla a vypálila dovnitř, přičemž nevědomky šťouchla do květináče na zábradlí, který se posunul. V 11:37 zafoukal silný vítr, který ten květináč překlopil…

Jako další příklady bychom sem mohli zařadit třeba i jevy počasí, různé turbulentní procesy či hydrodynamiku. Všechno se řídí přesnými pravidly, ale sebemenší nepřesnost nebo neznalost parametrů (nebo i jejich interpretace) povede k obrovské chybě v předpovědi následného vývoje. Jinými slovy, všechny tyto události a jevy jsou sice deterministické a známe jejich pravidla, ale jsou tak složité, že to "propletení" nedokážeme úplně zmapovat. Můžeme tedy říct následovné: Je to náhodné, protože nevíme, co všechno spočítat nebo se jedná o střet nezávislých jevů. Jenomže tohle taky není "skutečná" náhoda. Je to pouze komplexně propletená síť, která je z hlediska praxe nepředvídatelná nebo nevypočitatelná.

Když to shrneme, tak statistická i deterministická náhoda jsou pouze náhody zdánlivé a vznikají z naší omezené perspektivy a neznalosti všech potřebných faktorů.


3. Fundamentální ("skutečná") náhoda

Fundamentální náhoda by byla neodstranitelnou vlastností reality samotné. Neexistovaly by žádné skryté proměnné nebo příčiny, jenom by se prostě z ničeho nic objevila. Tady se na chvilku budeme muset zastavit, protože to, jestli skutečná náhoda existuje, je předmětem vášnivých filozofických a vědeckých debat. Někdo tvrdí, že existuje, někdo jiný zase že neexistuje. Já vám vysvětlím podstatu tohoto sporu, ale názor si musíte udělat sami, protože jestli skutečná náhoda existuje, se vlastně vůbec neví.

Ti, kteří tvrdí, že skutečná náhoda existuje, jsou především mainstreamoví fyzici. Existují určité jevy a události kvantového světa, které nelze nijak předem určit. Jedná se zejména o Heisenbergův princip neurčitosti, náhodný kolaps vlnové funkce do konkrétního stavu během měření nebo radioaktivní rozpad (nevíme, které jádro se kdy přesně rozpadne). Všechna současná měření naznačují, že to tak skutečně je a představuje to velmi slibné "pro".

To, že by náhoda na kvantové úrovni mohla být skutečná, má i neotřesitelný základ v matematice. Pokud by to někoho zajímalo víc, může si vygooglit něco o Bellových nerovnostech (jejich pointa ale není pro tento článek nutná). Ačkoliv za tím stojí důkaz samotné matematiky, je tu jedno obrovské ALE! Mainstreamová (kodaňská) kvantová mechanika a Bellovy nerovnosti se spoléhají na koncept časoprostoru a na lokalitu. Popisují třeba události A a B v nějakém vymezeném prostoru, které proběhnou v čase t. Tento přístup tak přináší určitá omezení – musí to být "někde" a "někdy".

Schrödingerova Země ale nemá ráda omezení, vyjeté koleje a zaběhnuté koncepty. A taky se neuspokojí jen tak s ledajakým vysvětlením. Když jsem se kdysi dávno snažila pochopit Bellovy nerovnosti, narazila jsem na alternativní kvantovou teorii – Bohmovou mechaniku. Ta úplně přesně odpovídá pozorované kvantové realitě i experimentům a je matematicky kompletně seriózní, ale její koncept je poněkud odlišný – ke klasické realitě (rozuměj hmotné) přiřazuje i jakousi "řídící" realitu, která leží mimo časoprostor a lokalitu.

V Bohmově mechanice neexistuje žádné "tady" a "tam" nebo "před" a "po", ale věčné pole možností a jakási "kosmická paměť", která prostupuje celým časoprostorem najednou a od toho se pak odvíjí vše, co pozorujeme. Z tohoto úhlu pohledu všechny kvantové procesy nejsou náhodné, ale vyplývají z této "nadreality". Tahle teorie není působivá kvůli lepším výpočtům, ale kvůli hlubší metafyzické koherenci. A právě proto se někteří fyzici a filozofové tak přou o opravdovou skutečnost náhody – mnoho z nich se totiž bojí opustit tak hluboce vštěpený koncept, že realita musí být nutně jenom hmotná nebo časoprostorová... Je to něco podobného, jako by ryba měla opustit svůj koncept života ve vodě a snažit se popsat koncept života na vzduchu – bylo by to pro ni extrémně těžké a nepředstavitelné, ale to nijak neznamená, že ten vzduch neexistuje.

Můj názor je ten, že fundamentální náhoda neexistuje a je pouze zdánlivá a vyplývající ze současných neúplných znalostí a z toho, jak aktuálně popisujeme svět. Mám na to dva důvody a souvisí s minulým článkem. Pokud by existovala skutečná, absolutní a čistá náhoda, projevilo by se to na zákonitostech. Silně totiž pochybuji, že ta pravá náhoda by rozlišovala mezi mikro- a makroskopickým světem. Pokud by se objevovala jenom tak, z ničeho nic, mohlo by se třeba stát, že by se kapky deště najednou vychýlily o půl metru doleva nebo by se na sekundu zastavily a pak padaly znovu. Prostě by se občas náhodně "porouchala" gravitace. Nebo jakákoliv jiná zákonitost. Bylo by to něco jako náhodný zásah do matrixu. Jenomže my jsme zatím nic takového dosud nepozorovali.

Ten druhý důvod je pozornost nebo zaměření. Je to jeden ze základních projevů vesmíru na jakékoliv jeho úrovni – od fyziky přes mysl až po chování a vědomí. Je až do očí bijící, že veškeré dění se děje z důvodu nějakého zaměření. A to se s fundamentální náhodou dostává minimálně do sporu.

Abychom tedy náhodu nějak uzavřeli, následující tabulka nám ukazuje souhrn její analýzy.

Kam ale spadá chaos? Co vlastně představuje? Ten se taky jeví jako extrémně náhodný. Dalo by se říct, že leží někde na pomezí zdánlivé a fundamentální náhody – je to něco "víc" než jen naše neznalost, ale není to skutečná náhoda. Chaos je něco jako objektivní nutnost neznalosti, tj. jakési "povinné" zatemnění našich myslí (proč "objektivní" a proč "nutnost" si vysvětlíme dál). Je naprosto deterministický a řídí se přesnými pravidly, jenomže je tak komplexní, že si vyžaduje statistické a pravděpodobnostní metody. A i přesto, že vypadá jako náhodný, dokáže vysvětlit třeba takové věci, jako je svobodná vůle nebo kreativita. Abychom pochopili proč, zaměříme se na pět klíčových bodů, které vyplývají ze současné teorie chaosu a které si následně i podrobněji rozebereme:

1. Chaos jako hypersložitý řád
2. Extrémní citlivost na počáteční podmínky jako zdroj kreativity
3. Důležitost hranice mezi řádem a chaosem
4. Chaos jako nekonečné bohatství informací
5. Nelinearita jako jazyk vesmíru

(Ty body je nutné číst za sebou, protože každý další vyplývá z toho předcházejícího.)


1. Chaos jako hypersložitý řád

Chaos není "nepřítelem" řádu. Naopak, je jeho nejvyšší, nejkomplexnější a nejbohatší formou. Chaos má svá přesná pravidla a je naprosto deterministický. Každý jeho budoucí stav je jednoznačně určen stavem současným, jenomže jeho projev je tak obrovský, hluboce vnořený a komplexní, že naše smysly a lineární myšlení nemají šanci ho zachytit. Je to něco podobného, jako když se díváte na les z ptačí perspektivy – vidíte jenom jakousi chaotickou změť zeleně. Když ale vejdete dovnitř do lesa, uvidíte naprostý řád – stromy mají přesná pravidla růstu, soutěží o světlo a je mezi nimi komplexní ekologická vazba. Abychom pochopili pointu, podívejme se na následující animaci.

Vidíme zde obyčejné dvojité kyvadlo. Je to naprostý chaos. Už po pár kmitech je jeho pohyb prakticky nepředvídatelný. Takhle by dvojité kyvadlo popsal klasik. Chaotik ho ale popíše jinak – jeho pohyb je dokonalý tanec, který je řízen přesnými zákony mechaniky. Tento tanec není "nepředvídatelný" v klasickém smyslu. On se zdá nepředvídatelný jenom proto, že každý následný krok je JINÝ a NOVÝ. Každá trajektorie tohoto pohybu je odlišná od té předešlé, ale vycházející z naprosto jasných pravidel (v tomto případě z mechaniky).

Pro pochopení chaosu je tedy nejdůležitější tenhle poznatek – chaos je naprosto deterministický, ale je tak neuvěřitelně bohatý a komplexní, že každý následující tah se děje po jiné "cestě". Ale jedno velké POZOR! "Nový" a "jiný" neznamená libovolný! Každý krok vpřed generuje sice novou, ale zákonitou informaci vyplývající z determinismu (jsou tam prostě určitá pravidla). Je to jako psaní nekonečně dlouhého románu podle přísných pravidel gramatiky – každá další věta je novým a napínavým překvapením, která ale zároveň dokonale zapadá do příběhu. Nebo jinými slovy, chaos není řád, který se opakuje, je to řád, který tvoří. (Tenhle odstavec je citlivý na významové nuance a proto je vhodné číst ho pozorně.)

Abychom si lépe dokázali chaos představit jako řád, musíme si vysvětlit jeden z nejdůležitějších pojmů této teorie – podivný atraktor. Atraktor je obecně stav (nebo množina stavů), ke kterému nějaký systém v čase konverguje a kolem kterého se pak trvale pohybuje nebo se v něm zastaví. Teď si to přeložíme do lidské řeči. Představte si kyvadlo, tentokrát ale to klasické – nejdříve se kývá kolem rovnovážné polohy, postupně zpomaluje a nakonec se v ní zastaví. Tím atraktorem je táto rovnovážná poloha a kyvadlo je k ní "přitahováno" podle pravidel gravitace. Druhým příkladem může být tlukot srdce – pokud jste v klidu, tak bije pravidelně zhruba šedesátkrát za minutu. Tím atraktorem je v tomto případě opakující se časová perioda. Vždycky, když budete v klidu, tlukot vašeho srdce se ustálí kolem této hodnoty. Oba příklady jsou zároveň i lehce předvídatelné.

Podivný atraktor je ale jiný. Proto se mu také říká "podivný". Systém, který je k takovémuto atraktoru nějakým pravidlem přitahován, se nikdy nezastaví v jednom konkrétním bodě a ani se nikdy neustálí v žádné pravidelně se opakující smyčce. Bude se sice navždy pohybovat v nějaké vymezené oblasti díky pravidlům, ale jeho trajektorie (možnosti) se nebudou nikdy opakovat. Jedním z nejznámějších takových atraktorů je Lorenzův atraktor. Podívejme se na následující simulaci.

To, co tady vidíme, je pokus Edwarda Lorenze ze šedesátých let minulého století modelovat počasí pomocí určitých rovnic. Ve skutečnosti ale objevil jeden z prvních podivných atraktorů ve tvaru motýlích křídel prezentující chaotický systém. Z animace je patrné, že trajektorie sledovaného bodu donekonečna krouží kolem jednoho "oka" motýlího křídla, pak ale náhle přeskočí k druhému oku a pak zase zpět. Jenomže pořadí a načasování těchto přeskoků je zcela nepravidelné a neopakující se. Ve výsledku tak získáme dokonalý vizuální řád (tvar křídel) a chaos (neopakující se trajektorie uvnitř) v jednom.

Lorenz již tehdy zjistil i další zajímavou věc. Když si na začátku simulace různě "nastavoval" čísla a hrál si s nimi, dospěl k závěru, že i malinká změna čísla (třeba na pátém desetinném místě) může vést k obrovské změně (třeba dojde k tomu přeskoku mezi oky nebo se extrémně změní rychlost pohybu). Objevil tak citlivou závislost na počátečních podmínkách, o kterých si za chvilku něco řekneme. Odtud vlastně pochází i to slavné slovné spojení "motýlí efekt".

A jak to souvisí se skutečným počasím? Například ta dvě "oka" mohou představovat odlišné proudění vzduchu. Točení kolem jednoho oka znamená, že nějakou dobu proudí vzduch jedním způsobem, pak to "přeskočí" k druhému oku a proudění vzduchu se změní. Ten "přeskok" může být zapříčiněn třeba příchodem studené fronty. Podstatné je ale to, že tento "přeskok" je zcela nepředvídatelný – nemáme možnost zachytit "kdy" nebo "kde" se ta studená fronta objeví. A to jsme v časovém horizontu několika málo dnů! Takže prosím vás, neberte moc vážně jakoukoliv předpověď počasí delší než na týden dopředu. A už vůbec ne všechny ty "globální" předpovědi. Vlastně neberte moc vážně většinu dlouhodobých předpovědí... K jakýmkoliv přeskokům či změnám totiž dochází zcela nepředvídatelně. A právě proto se opakující cykly hledají v komplexních systémech hodně těžko.

To ale není vše. Podivné atraktory mají ještě další dvě pozoruhodné vlastnosti. Jednou z nich je fraktální struktura. Pokud byste si zvětšili jakoukoliv oblast třeba z Lorenzova atraktoru, zjistili byste, že se skládá z dalších a dalších vrstev, které vypadají stejně jako celek (jako ta motýlí křídla). Prostě fraktál. Takže i u chaosu pozorujeme to, co jsme si vyvodili minule v článku o zákonech – všude se opakuje struktura, vztah, intenzita a selekce (zaměření, pozornost). Zdá se tedy, že zákonitosti a chaos mají k sobě hodně blízko. Ale k tomu se ještě vrátíme později.

Tou další pozoruhodnou vlastností je takzvaná nízká dimenzionalita. Jinými slovy, i když je nějaký chaotický systém popsán velkým počtem proměnných, jeho chování se ve skutečnosti řídí několika málo základními pravidly. Když si třeba vezmeme ten Lorenzův atraktor, který simuluje počasí, tak víte, že předpověď počasí stojí na obrovském množství proměnných – tlak, teplota, nadmořská výška, zeměpisná šířka, vlhkost, rychlost proudění vzduchu, poloha Země vůči Slunci… Ale v konečném důsledku je celé dění "přitahováno" do jednoduchého tvaru motýlích křídel – buď se výsledné hodnoty točí kolem jednoho oka nebo kolem druhého a někdy udělají i hezkou propletenou smyčku kolem obou. Je v tom jasný a jednoduchý řád i přes ohromnou komplexitu. V praxi to tedy znamená, že ve výsledku buď prší, nebo ne. Je buď teplo, nebo zima. Teď nastane kratší doba ledová, jindy bude planeta teplejší. Jasný a jednoduchý řád. Ale kdy dojde k těm přeskokům, je holt ne zcela jasné...

Na následující animaci máte znázorněný i jiný příklad podivného atraktoru – takzvaný Aizawaův atraktor.

Vidíme zde jedinečné trajektorie drobounkých zelených částic, které se formují do jakési koule a zároveň tyto trajektorie mohou procházet i jejím středem. Nevím jak vám, ale mně to docela připomíná jakýsi portál do jiného světa. Stačí jenom najít, který jev se takhle chová a časově vychytat "přeskok" nebo "otevření" portálu. 😊

V literatuře dnes najdete stovky (možná i menší tisícovky) nejrůznějších podivných atraktorů a mnoho z nich vizuálně připomíná spíš umění než matematiku. Pokud by vás zajímali i nějaké jiné animace/videa, doporučuji tuhle stránku. Najdete tam hezky zvýrazněné i body (objekty), které danými trajektoriemi atraktorů procházejí. (Pro ty, kteří se trochu vyznají – všimněte si, že ty diferenciální rovnice jsou vlastně překvapivě jednoduché. To jenom dynamika, která z nich vyplývá, je extrémně složitá!)

A teď důležitá otázka – je tohle všechno jenom na papíru nebo něco z toho skutečně pozorujeme i v reálném světě? No, asi jo... jinak bych se neptala. 🙂 Jak již bylo zmíněno – chaos leží na pomezí zdánlivé a skutečné náhody, takže je jasné, že mnoho přírodních procesů bude taky ležet někde tady. Několik desítek podivných atraktorů skutečně umí popsat některé jevy, které pozorujeme ve světě nebo během experimentů v laboratoři.

Třeba Lorenzův atraktor se reálně používá v simulacích počasí. Nebo v mnoha elektrických obvodech (třeba s diodami) se pozorují chaotické signály, které lze popsat Chuaovým atraktorem. Dále sem patří i elektrická aktivita srdce – zdravý srdečný rytmus není čistě periodický, ale vykazuje dynamiku tzv. Rösslerova atraktoru. A je velmi zajímavé, že arytmie se objeví právě tehdy, pokud se rytmus dostane mimo tenhle atraktor. Dokonce byla pozorována i jedna fascinující věc – v mnoha případech se zjistilo, že těsně před zástavou srdce se rytmus stával až "příliš" pravidelným!

Kromě těchto příkladů lze podobné chování sledovat taky u některých laserů nebo chemických reakcí. Dále jiné výzkumy objevily atraktory i v neuronální aktivitě našeho mozku. Třeba se spekuluje, že epilepsie je způsobená vychýlením určitých neuronů mimo svůj atraktor. Nebo že konkrétní mentální stavy taky odpovídají určitému chaotickému chování. Takže buďte v klidu, pokud vám někdy vaše mysl přijde lehce chaotická – ve skutečnosti jenom přemýšlíte hypersložitě! 😊

Vidíme tedy, že se nejedná o žádné abstraktní "hračky" pošahaných šprtů, ale o skutečné jevy našeho světa. A ačkoliv jde o chaos, v konečném důsledku se jedná o hypersložitý řád.
A teď další velké POZOR! Tento řád nelze chápat pouze v hezkém vizuálním tvaru jakýchsi trajektorií! Ono to sice na papíru vypadá graficky jako nějaký motýlek, květinka, spirála nebo koule, ale pointa leží úplně jinde. Atraktory nejsou pouze hezké geometrické struktury, ony jsou především struktury plné informací a souvislostí! Než se ale k tomu dostaneme, musíme si nejdříve objasnit další důležitou vlastnost chaotických systémů – jejich extrémní citlivost na počáteční podmínky.


2. Extrémní citlivost na počáteční podmínky jako zdroj kreativity

Jak již bylo zmíněno, i rozdíl ve vstupní informaci o pidi kousíček může způsobit obrovskou změnu celého systému – to je ten motýlí efekt. Jde o to, že i nekonečně malá chyba v naší znalosti přítomnosti může způsobit dramatickou změnu v budoucnosti. Klasik by na to řekl: "Tohle představuje velký problém pro predikci! Tomu se musíme vyhnout!" Chaotik na to ale řekne něco jiného: "Citlivost na počáteční podmínky není problém. Je to naopak vlastnost, která umožňuje vývoj, učení a inovace! Je to zdroj kreativity!"

Chaos v podstatě funguje jako nějaký stroj, který generuje a "zkouší" nekonečně mnoho stavů a nachází ty, které jsou v obrovském měřítku stabilní (ve formě podivných atraktorů). Takže namísto otázky "Jak se vyhnout motýlímu efektu?" bychom se spíš měli ptát "Lze tohle nějak využít?". Princip citlivosti na počáteční podmínky je ve své podstatě jednoduchý – v chaotických systémech je dynamika popsána exponenciální závislostí. Co to znamená pro praxi? Znamená to to, že problém není v naší neschopnosti tomu rozumět nebo to spočítat, ale že i malinká odchylka nám vygeneruje hodnoty, které budou pro predikci naprosto nepoužitelné.

Jedná se o to, že dnešní přístroje něco naměří (třeba teploměr změří teplotu pro predikci počasí). Jakékoliv měření je ale vždycky zatíženo určitou chybou. A u chaotických systémů se děje to, že i ta nejmenší počáteční odchylka (na x-tém desetinném místě) se za kratičkou dobu vývoje systému zvětší na obrovskou chybu (třeba i tisíckrát). Nebo jinými slovy, abychom mohli chaos dokonale predikovat, naše vstupní informace musejí být nekonečně přesné. Jenomže na tohle v současnosti nemůžeme ani pomyslet, protože dnešní přístroje měří obvykle na pár desetinných míst. A to je od naprosté přesnosti jaksi celkem daleko. Takže, problém chaosu není v tom, že bychom to neuměli spočítat, ale že naše vědomosti jsou nepřesné.

A právě tady spočívá ta podstata, proč je chaos objektivní nutnost neznalosti – alespoň prozatím. Abychom totiž dokázali něco dokonale předpovědět, musíme znát počáteční stav s nekonečnou přesností. A to je za a) fyzikálně nemožné (třeba kvůli kvantové mechanice), za b) výpočetně nemožné (potřebovali bychom nekonečnou paměť na nekonečné informace) a za c) logicky nemožné (problém samotného pojmu nekonečno – vždycky můžete přidat další jedničku). Já si myslím, že ty největší pravdy o vesmíru člověk odhalí až tehdy, pokud nejdříve pochopí koncept samotného nekonečna. Kromě toho nás trestá i samotný exponenciální charakter růstu chyb.

Všechno kolem chaosu začalo u počasí a Lorenze v těch šedesátých letech. Lorenz ve svých simulacích zkoušel cokoliv a jednou si řekl, že vstupní čísla zaokrouhlí a vyšel mu naprosto odlišný výsledek (třeba úplně jiné proudění vzduchu). Již tehdy si uvědomil, že pokud nezmapujeme mávnutí křídel všech motýlů, všech ptáků a všeho hmyzu a že pokud nezměříme teplotu nebo vlhkost všech bodů na celé planetě, nikdy nezískáme přesnou předpověď počasí. Motýl sice hurikán nezpůsobí, ale jako počáteční podmínka se na výsledku nesmírně podílí.

Jako další příklad si můžeme uvést i Sluneční soustavu. Sluneční soustava je taky chaotickým systémem, ale na dlouhých časových škálách. Když se na počátku formovaly planety, měsíce nebo asteroidy, formovaly se taky jejich polohy a hybnosti. Pokud by se teď Pluto odchýlilo byť jen o pouhý metr od své dráhy, za miliony let by se vychýlily i dráhy všech ostatních těles. A tím pádem i jakákoliv budoucí předpověď jejich pohybu by byla zcela chybná.

Jiným zajímavým příkladem chaotického chování je i ekonomie a burza. Na počátku máme nějaké podmínky – určitý objem peněz, náladu investorů, politickou situaci, očekávání… Jenomže co když dnes šéf centrální banky řekne v televizi ve svém projevu nějakou větu, která spustí paniku nebo řetězec prodejů vedoucí k pádu cen akcií a situace se naprosto vymkne kontrole? Chod ekonomie je jako chození po poli plném min. Takže neřešte moc peníze… vaše predikce se může kdykoliv zcela zhroutit, když nějaký papaláš bude mít zrovna blbou náladu.

Teď uvedu i jeden příklad speciálně určený pro darwinisty a ukážu jim, jak celý život špatně chápou pojem mutace a přirozený výběr. Nejedná se o to, že by se Darwin nějak v zásadě "mýlil". Jde spíš o to, že on viděl jenom dílek z celého puzzle a postavil ho na piedestal, který se (jako všude jinde) těžce opouští. Život sám je chaotickým systémem a "jezdí" po trajektoriích jakéhosi "bioatraktoru", přičemž se nějak vyvíjí. To je lehce pozorovatelný fakt. Proč? Protože když se ohlédnete pozpátku, zjistíte, že každý další den byl a je novou možností, novou trajektorií. Otázkou je, jak se vyvíjí? Skutečně za všechno mohou hlavně mutace, které zapříčinily evoluci od jediné buňky až po tak komplexní a rozmanitý život? Odpověď je rozhodně NE. To není "můj názor", to je fyzikální a matematická nutnost. Pojďme si to vysvětlit.

Abychom to moc nekomplikovali, budeme brát do úvahy pouze vývoj nějaké té prvotní buňky, která vznikla před miliardami let. První důležitá věc je, že mutace nejsou náhodné. Jsou způsobeny vlivem prostředí – třeba chemií, zářením, chybami při buněčném dělení a nejspíš i jiným, zatím neznámým zásahem. Pak tady máme téměř nekonečné množství faktorů prostředí, ve kterém ta buňka žije. Samotná mutace neznamená vůbec nic. Je to jenom šum. Je to něco podobného jako to motýlí křídlo u počasí – vyskytuje se sice v počátečních podmínkách a je důležité, ale hurikán (větší vývojovou změnu) to nezpůsobí.

To, jestli se mutace projeví, vůbec nezávisí na ni samotné, ale na tom, v jakém stavu se život zrovna nachází. Jinými slovy, záleží na tom, jestli ta mutace vůbec zapadne do již běžící "hry". Jenomže chaos znamená, že to, co platí dnes, nemusí ani zdaleka platit zítra! Takže, aby se mutace "uchytila", musí to "pasovat" do celkového kontextu bioatraktoru. Můžete si to představit takhle – buňka je něco jako kulička na vrcholku kopce, do které foukne vítr (mutace) a začne se kutálet dole z kopce. Ale jakou cestou se bude kutálet, závisí na tvaru kopce, na kamenech, které ji stojí v cestě, na dešti, který rozmáčel půdu nebo na velikosti a hustotě trávy nebo stromů. Evoluce je především to kutálení, ne to foukání!

A proč existuje tolik vývojových linií? Proč existuje člověk, ryba, pták nebo hmyz? To nejsou náhodné cesty mutací. Jsou to hlavní řečiště a údolí na oném kopci, která jsou předem dána. Mutace pouze rozhodují, do kterého z těchto předem daných koryt se vývoj zařadí. Všechna tahle koryta a údolí sice využívají stejnou sadu nástrojů (DNA), ale ony samotné i s celou horou jsou dány již dávno předem. Nemusíte nutně říkat, že se jedná o dílo "boží", ale že ta krajina možností existuje a je předem podmíněná. A právě o to tady jde – ty počáteční podmínky jsou tak citlivě vyladěné, že dnes musí nutně existovat člověk, ryba, pták i hmyz (a to i přesto, že Země byla bombardována asteroidy a kometami).

Takže, evoluční biologové by se konečně měli přestat ptát otázku "Jak náhoda a mutace vytvořily tohle všechno?" a měli by se spíš začít ptát "Proč je vesmír nastaven tak, že umožňuje existenci takového kopce s tolika koryty a údolími?". To samé platí pro materialisty – úplně stejným způsobem musely nutně proběhnout všechny ty chemické reakce, aby ta první buňka vůbec vznikla. A to proto, že sledovaly předem dané trajektorie/možnosti. Můžete to brát i takhle – vývoj sice představuje stále nové a neprobádané cesty, ale prostředí a podmínky pro ten vývoj jsou dány předem.

Vesmír je ve své podstatě deterministický, ale díky obrovské citlivosti na počáteční podmínky je nepředvídatelný, protože kvůli atraktorům je každý další okamžik jiný a nový. Vesmír je vlastně jakýmsi polem nekonečných možností. A právě díky takovému řádu může existovat i samotná kreativita – řádu, který se neopakuje, ale tvoří.

Vezměte si třeba řeku, která teče z kopce. Její tok se řídí gravitačními a hydrodynamickými zákony. Jakákoliv malá odchylka nebo nerovnost způsobí odklon řeky – třeba do místa zúžení se skutálí kámen nebo tam upadne strom nebo se po dešti sesune část půdy. Kreativní výsledek spočívá v tom, že díky takové odchylce se vytvoří nová říční krajina.

Nebo třeba váš mozek – i když nic neděláte, neurony neustále vysílají chaotické signály. Hlavou se vám pak honí nejrůznější myšlenky nebo asociace. Ale pak je tady vaše vědomí (atraktor), které z toho "šumu" vytáhne originální nápad nebo se v něčem svobodně rozhodne.

Jako další příklad kreativity můžeme uvést i kulturu. Někdo třeba zaslechne nějakou písničku, přečte smysluplný text nebo uvidí zajímavý střih sukně. Mohou nastat dvě varianty – buď to všechno zapadne, nebo to dotyčná osoba řekne či ukáže někomu dalšímu. Pokud se to v éteru uchytí vlivnou osobou, může se to začít lavinovitě šířit společností a vznikne tak nový trend, styl, móda nebo sociální hnutí. Jenomže cesta, kterou se nápad ubírá, je nepředvídatelná a pokaždé jiná. Chaos je to, co činí kulturu živou.

Vlastně i umění je v zásadě chaotické – náhodné tahy štětcem v malířství, improvizace a náhodné sekvence not v hudbě nebo nesouvisející slova v textu… To všechno pak interaguje s již existující strukturou (s již namalovanými barvami, s harmonickými pravidly, s tématem textu) a vznikne něco zcela nového, co by umělec sám vědomě nevymyslel.

Abychom to tedy shrnuli, chaotické systémy jsou kreativní, protože neustále generují novotu, okrajové vstupy nejsou potlačeny, ale zesíleny a přetvořeny na nové struktury. A to všechno jen díky extrémní citlivosti na počáteční podmínky, která představuje něco jako studnu nekonečných variací. Vesmír nám vlastně říká tohle: "Ano, jsem deterministický, ale abyste mi skutečně rozuměli, museli byste být bohem. A to nejste. Takže se smiřte s tím, že budete vždy trochu tápat.". Ale to nepředstavuje problém! V tom tápání, v té objektivní neznalosti se totiž rodí svoboda, kreativita a skutečná novost!


3. Důležitost hranice mezi řádem a chaosem

Co se vlastně myslí pod pojmem "řád"? Je to něco, co je stabilní, rigidní, strnulé a naprosto předvídatelné. V kontextu s chaosem se jedná o jakékoliv chování, které dokážeme popsat jednoduchými pravidly a zákony. Takže sem patří všechno, o čem jsme se bavili minule – že máme nějaké fyzikální, právní, morální a mravní zákony či různá sociální a společenská pravidla. Jenomže, kdyby existovalo pouze tohle, svět by byl totálně nudný! Všechno bychom uměli dokonale předvídat, všechno by bylo opakující se a co je nejpodstatnější, neprodukovala by se žádná nová informace. Existovala by pouze stejná dráha Země kolem Slunce, stejný tikot hodin, stejní lidé…

Řád a chaos jsou dvě strany té samé mince, něco jako hmota a energie. Ten hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, jaký druh informace produkují. Jak bylo řečeno – řád (zákony a pravidla) nenese žádnou novou informaci. Přináší nám jenom to, co už víme. Chaos naopak vždycky generuje nové informace a každý jeho stav je unikátní. Zákony a chaos ale nemohou bez sebe existovat. Proč? Protože kdyby existovaly pouze zákony, nebyla by možná žádná inovace, žádné učení a žádný vývoj. Pokud by existoval pouze chaos, nebyla by možná žádná stabilita, žádná paměť a žádná identita.

Když se ale podíváme kolem sebe, celý svět leží někde mezi tím, protože jednak pozorujeme zákony a pravidla, ale také nepředvídatelné situace. Celá existence se děje na jejich hraně. Jakýkoliv systém je pak dostatečně stabilní, aby uchoval informaci, ale taky dostatečně kolísavý, aby se mohl přizpůsobovat a inovovat.

Můžete si to představit jako misku, do které hodíte kuličku (něco jako ruleta). Její dráha uvnitř misky bude extrémně složitá, citlivá na počáteční podmínky a nikdy se nebude přesně opakovat. Tohle je chaos. Ale! Celá ta složitá dráha kuličky je omezena tvarem misky. Bez ní by se kulička nekontrolovatelně kutálela po prostoru a ztratila by se. Miska je ten řád, ta pravidla nebo zákony, které kuličce říkají: "Můžeš se chovat nepředvídatelně a jak chceš, ale pouze uvnitř mých stěn.". Jednoduše, bez řádu a pravidel by chaos byl pouze něco jako beztvará masa vody šířící se bez jakéhokoliv směru. Nedával by žádný smysl.

Můžeme si uvést i několik příkladů z běžného života. Třeba ekonomie – pokud by byla ekonomie příliš regulována zákony, prakticky by nebylo možné protlačit jakoukoliv inovaci. Pokud by byla naopak příliš nekontrolovaná, povedlo by to k nestabilitě a krachům. A je úplně jedno, jestli jsou předmětem peníze nebo naturálie nebo cokoliv. Jde o ten princip.

Nebo si představte fyzikální principy fungující ve vesmíru. Podle toho, co zatím víme, na počátku byl vesmír vyplněn extrémně horkou plazmou, která byla téměř dokonale homogenní a izotropní. Jenomže díky kvantovým fluktuacím (chaos) vznikly první nehomogenity a začala se současně uplatňovat gravitace (zákon), která přitahovala částice k sobě, čímž postupně vznikaly hvězdy, planety nebo galaxie. A děje se to dodnes.

Dalším příkladem hranice mezi chaosem a řádem je i lidský mozek. V mozku pozorujeme jednak neuronální dráhy, které jsou stabilní a trvalé (vzpomínky, automatika, naučené dovednosti, paměť) a představují jakýsi řád, který v tomhle hmotném světě drží "pohromadě" naši identitu. Jenomže v mozku neustále probíhá i chaotická nebo šumová aktivita, díky které mohou vznikat nové myšlenky nebo nápady. Podle mého názoru je tou hranicí vědomí. Ono je tím atraktorem, který z toho chaosu nejrůznějších impulsů vytváří celé naše živoucí já. Ale to nejsou jenom impulsy v mozku!

Pokud tento text čte i nějaký neurokognitivní vědec, doporučuji mu vědomí hledat ne jako "místo" nebo "věc" v mozku, ale jako dynamický proces vyplývající z neustálého tance veškeré elektromagnetické aktivity celého těla. Nehledejte tedy v anatomii, ale v dynamice. Naše já není statickým objektem nebo konkrétním "místem", je to proces, který se děje a nemusí být nutně jenom "viděn" nebo lemován kůží. Být totiž neznamená izolaci v kleci lebky! Stačí, když se na celý váš chuchvalec hmoty podíváte přes elektromagnetický filtr – fotony mají nekonečný dosah. To, že "cítíte" hranici své kůže, je iluze vytvořená tím, že interakce slábne s druhou mocninou vzdálenosti. Ale formálně jste skrze toto pole propojeni s celým vesmírem.

(Omlouvám se, pokud poslední myšlenky poněkud "rozhodily" některé čtenáře... Ano, je to provokativní, ale je to pravdivé v tom nejhlubším smyslu. Něco hodně podobného si již dávno uvědomoval třeba i Nikola Tesla, Erwin Schrödinger nebo Gottfried W. Leibniz.)


4. Chaos jako nekonečné bohatství informací

Z chaosu se rodí nové informace, což silně souvisí s jeho kreativním potenciálem. Výše již bylo zmíněno, že chaos nevytváří jenom hezké geometrické a fraktální struktury, ale že se jedná především o struktury nekonečných informací a souvislostí. Jeden, ne moc známý zdroj kdysi řekl tyto dvě věty:

"Chaos je součástí podmínek pro vytvoření nové reality."
"Chaos předchází stvoření."

Tyto vyřčené věty už nebyly nijak dál pitvány a zůstaly viset v éteru. Schrödingerova Země ale rozpitvala samotný chaos a najednou tyto věty dávají perfektní smysl! A pokud jste ve čtení došli až sem, pravděpodobně ho již tušíte i vy sami.

Představte si obyčejný, naprosto předvídatelný jev – třeba tikot hodin, oběh Země kolem Slunce nebo vaši každodenní rutinu – budík vám zazvoní v 6:00, následuje sprcha, snídaně, kafé a cesta do práce. Všechno je naprosto nudné! Furt stejné tik-tak, tik-tak, tik-tak... furt se opakuje jaro, léto, podzim a zima a taky si furt dáváte sprchu, kafé, jedete do práce a přichází vám výplata... Informační hodnota těchto jevů je prakticky neměnná a nečeká vás tady žádné překvapení (zvlášť u té výplaty, kafé aspoň hezky voní). Na jedné straně tohle všechno představuje jakési "opěrné body" a přináší to do našich životů stabilitu, stejně jako jakékoliv pravidlo nebo zákon. No na druhé straně, nepřináší nám to nic nového a všechno je stejné, rutinní nebo se opakující.

Když si ale vezmeme chaos, tak víme, že:

za a) – je deterministický a minulost silně ovlivňuje možnosti budoucnosti (systém se drží atraktoru), čímž se vytváří struktura a závislost.
za b) – je nepředvídatelný kvůli extrémní citlivosti na počáteční podmínky a každý jeho další krok je novým překvapením i přes tuto strukturu a závislost.

Jeho informační hodnota je v podstatě nevyčerpatelná! Je to jako psaní toho nekonečného románu z úvodu – každá následující věta je dokonalým pokračováním té předchozí, ale je zároveň vždy nová a originální. Díky chaosu se rodí nové myšlenky, formují se nové dráhy planet, objevují se technologické a ekonomické inovace, prohlubuje se umění či kultura nebo si svobodně žije vědomí... A co je podstatné, tohle všechno produkuje nové informace.

To samé platí i pro evoluci života – jeho bohatství je přímým důsledkem chaotické tvorby, nikoliv náhodných mutací. Věřte, že za nějakou dobu budou na Zemi existovat naprosto jiné organismy. Je to nutnost. Jenomže do té doby nastane ještě mnoho nepředvídatelných událostí – pády civilizací, komety, nejrůznější výkřiky samotné Země nebo Slunce... nebo to může být něco zcela nepochopitelného. Jedno je ale jisté – budoucnost bude vždycky nová a jiná, ale zároveň vždycky zapadající do již běžící hry. Může být "horší" nebo "lepší", ale nikdy ne stejná. Největším paradoxem chaosu je to, že všechno je podmíněno již dávno předem. Jenomže těch možností je nekonečně mnoho a my momentálně vůbec netušíme, která z nich bude následovat.

Chápete už teď, proč Kurt Gödel dospěl k závěru, že jakýkoliv jazyk je neúplný a na jeho popsání potřebujeme jazyk, který stojí hierarchicky výš? On vlastně směroval ke stejné pointě jako teorie chaosu, jenom z jiného úhlu pohledu. Jak Gödel, tak chaos v podstatě říkají to samé – vesmír je otevřený, evoluční a tvořivý a že některé věci nelze zkrátit, ale musí se projít celé. Nebo ještě jinými slovy – abyste něco nového pochopili nebo dokázali, musíte "vystoupat" do říše vyšší úrovně a musíte to "prožít". Pro materialisty a formalisty to znamená následující:

I. Vesmír není donekonečna redukovatelný. Celek má vlastnosti, které se v jeho částech nenacházejí. To je jako kdyby teď někdo vzal vaše tělo a rozložil ho do posledního atomu – ačkoliv byste měli k dispozici všechny dílky, už byste to nebyli vy. Je tedy žádoucí jít spíš opačným směrem – namísto "pitvání" prozkoumávat chování celku, tj. těch nejkomplexnějších systémů.

II. Radikálně se zvyšuje pozice pozorovatele. Pozorovatel není někdo, kdo se jenom dívá. Je to někdo, kdo taky umí volit počáteční podmínky – je tedy zároveň tím, kdo tvoří. A nejzajímavějším kandidátem na roli pozorovatele a tvořitele zároveň je jednoznačně vědomí. To ono je tím mechanismem, prostřednictvím kterého vesmír prozkoumává sám sebe a vytváří nové významy. Tohle nejsou "kecy", to jsou hluboké důsledky matematických a fyzikálních principů současnosti! Znovu se tedy omlouvám, pokud některé čtenáře tyto myšlenky rozhodí...


5. Nelinearita jako jazyk vesmíru

V pozorované realitě se jen málokdy setkáváme s tím, aby příčina a následek byly úměrné. Většina jevů, které kolem sebe vidíme, se vůbec nedá vysvětlit prostým "sčítáním". Celý vesmír je plný komplexních jevů nebo entit, které se projevují nebo vzájemně dorozumívají nelineární dynamikou. Co se pod tím vlastně myslí?

Dalo by se říct, že lidé se na tento svět dívají dvojím způsobem – lineárně a nelineárně. Většina lidí ho vnímá lineárně a docela jim to vyhovuje, protože takový svět je jednoduchý a předvídatelný asi jako rovná cesta. Například víte, že pokud za jeden jogurt zaplatíte deset korun, tak za dva jogurty zaplatíte dvacet korun a za tři jogurty třicet korun. Nebo jedete autem po dálnici a nastavíte si tempomat rychlosti na 100 km/h. Za hodinu ujedete 100 km. Za dvě hodiny 200 km. Cesta je přímá a předvídatelná. Nebo víte, že když je dnes 1. října, za devět dní bude 10. října.

Lineární svět je jako hromadění cihel – přidáváním cihel postupně zaplňujete jednu řadu zdi a pak začnete stavět další patro a pak zase další a další. Nečeká vás tady žádné překvapení. Pro takový svět platí jednoduché pravidlo: "jedna věc + druhá věc = dvě věci dohromady". Jenomže skutečná příroda ani zdaleka takhle nefunguje. V reálném světě se často stává to, že přidání jediné cihličky zbortí celou zeď a vše se změní. Nevíte, co je vlastně stabilní a všude číhají samá překvapení. Pro skutečný svět platí jiné pravidlo: "jedna věc + druhá věc = cokoliv".

Představte si třeba vaši náladu. Dopoledne se vám v práci zkomplikuje projekt a začnete se cítit mrzutě. Venku ale svítí sluníčko a vy se jedete po práci projít, tak ve výsledku budete mít náladu spíš neutrální. Nebo si představte šíření drbů. Řeknete něco pikantního dvěma lidem. Ti to pak řeknou dalším dvěma lidem a ti pak třeba dalším deseti. Jenomže jeden z nich fičí na sociálních sítích, kde tuhle informaci vytasí a najednou to ví dalších tisíc lidí. Takže vámi sdělená informace se v populaci lavinovitě rozšíří.

Nebo třeba díky ohromné neuronální aktivitě s obrovským množstvím větvení a zpětných vazeb ve vašem mozku je regulováno to, jestli máte zrovna hlad, jestli se vám chce spát nebo jak zrovna zpracujete aktuální vjem. Všechno je ohromně komplexní, propletené a hodně záleží na každé vazbě nebo interakci. Přesně takhle funguje i naše chování, lidská společnost, počasí nebo pohyb vesmírných těles.

Ale takhle funguje třeba i láska. Láska není lineární – neznamená totiž, že když s někým trávíte více času, tak ho i víc milujete. Jednoduše, v lásce neplatí 1 schůzka = trocha lásky a 10 schůzek = desetkrát více lásky. Realita je jiná – stačí jeden okamžik, jeden pohled, jedna věta a najednou je všechno jinak. Prostě to najednou "klikne", protože láska není pouhý "součet", ale náhlý kvalitativní skok, který vám změní celý život.

Když to shrneme, tak lineární svět je jako kutálení kuličky po stole – postrčíte ji lehce, popojede jenom kousek, postrčíte ji silněji, popojede dál. Jenomže takové chování je nudné a předvídatelné. Nelineární svět je jako kutálení kuličky z kopce – lehce ji postrčíte, ona se rozjede, narazí do kamene, odrazí se, změní směr, svalí se do řeky nebo do úplně jiného údolí než jste čekali. I malý krok může mít velký dopad a i když jsou všechny věci propojené, jejich chování nedokážeme předvídat. (Jo, kutálení kuličky dokáže vysvětlit leccos.)

A přesně takový je celý svět! Otázka ale zní – je tohle vůbec k něčemu dobré? Je tohle všechno nějak důležité? Ano, je. Protože takhle se chová samotná příroda. A nejenom to. Většina z toho, na čem nám v životě opravdu záleží, se taky chová přesně takhle – láska, přátelství, kariéra, společenské změny nebo i křehké štěstí. Nestačí jenom sčítat příčiny a následky, musíme počítat s tím, že i malé kroky mohou mít obrovské dopady, které nedokážeme téměř vůbec předvídat. Musíme to prostě prožít, protože náš svět je mnohem víc o překvapeních a řetězových reakcích než o jednoduchém směrování. Jednoduše, život je kombinace matematiky, poezie a magie a ve výsledku tak vzniká nádherný a nikdy se neopakující příběh.


Závěr

Z tohoto článku byste si měli odnést dvě věci. Ta první je naučit se vnímat jazykové nuance a pochopit správný význam slov. Na jejich významu totiž nesmírně záleží! Proč? Protože mnoho lidí si plete některé pojmy a pak z toho vylézají chybné závěry (týká se to třeba evolučních vědců). Teorie chaosu nám poskytuje vymezení následujících pojmů, které jsou pro pochopení komplexních systémů (a tedy i života) extrémně důležité:

• Náhoda ≠ neurčitost. To, že se stane něco, co jste nepředvídali nebo to předvídat neumíte, neznamená, že to je náhodné.

• Determinismus ≠ predikovatelnost. Determinismus ve skutečnosti říká, že stav systému je důsledkem předchozího stavu a zákona, který jej řídí. Neříká vůbec nic o tom, že na základě toho jsme schopni něco předvídat! Abychom dokázali předvídat, musíme mít k dispozici počáteční podmínky a znát všechny vazby, vztahy nebo zákony. Jednoduše, náš aktuální svět je jednoznačně předurčen a vše, co dnes kolem sebe vidíte, muselo nutně vzniknout jako důsledek všech minulých kroků. Ale díky objektivní neznalosti veškerých informací a citlivým počátečním podmínkám ho predikovat umíme pouze velmi omezeně.

• Identita ≠ statická substance. I když se podíváte na ty nejmenší částice, vždycky kmitají a nikdy se nezastaví. A už vůbec není statické vaše já. Vaše já je dynamický proces, něco jako řeka, která neustále teče, ale je to pořád ta samá řeka. Nejste izolovaný objekt v mozku, ale atraktor v poli vztahů a dějů – držíte sice "tvar", ale neustále se vyvíjíte a občas i něco tvoříte.

Když pochopíte, že náhoda není neurčitost, determinismus není predikovatelnost a identita není statická substance, otevře se vám cesta k důvěře v sebe sama uprostřed chaosu. A to je ta druhá věc, nad kterou byste se měli zamyslet – jestli a jak moc nasloucháte svému vědomí, svému duchu. Váš duch není útěk od reality, ale právě naopak, je to váš nejdůležitější atraktor, který vás vede skrze nejistotu k vyššímu řádu. K řádu, který aktuálním rozumem neuchopíte. On vás vlastně učí v té nejistotě a ohromné komplexitě světa žít. Ano, jeho hlas je někdy šílený a je těžké na jeho radu přistoupit. Vedení duchem je někdy jako balancovat na okraji útesu – máte sice svůj dokonalý rozum, ale i přesto uděláte krok vpřed, protože věříte, že právě teď vám narostou křídla... Duch je totiž síla, která tvoří. A to je přesně to, o co v chaosu jde.


Závěrečná poznámka

Schrödingerova Země zaznamenala pozitivní kritiku, která si nutí dovysvětlit účel tohoto webu, a to zvlášť pro kognitivně rigidní a dogmatické jedince.

Moje texty nejsou "výuková skripta" pro někoho, kdo chce pochopit základy. Moje texty jsou zaměřeny na filozoficky smýšlející jedince, kteří už ty základy vědí. Nebo pro kohokoliv, kdo se při čtení rád zastaví, přemýšlí, provede sebereflexi a položí si otázky typu: "A co když jsou věci přece jen trochu jinak?".
Vycházím ze současných znalostí (často podložených fyzikou a matematikou) a rozvíjím je dál. Dělám jenom to, co kdysi dělali Platón nebo Aristoteles – vyvozuji hlubší závěry z aktuálních poznatků. Takže nehlásám žádné ultimátní "pravdy", nikoho nepřesvědčuji a nikomu nic nenutím... pouze přináším inspirace a jiné úhly pohledu, které vycházejí z velice pevných základů. Příště si proto ukážeme "díry" a "mezery" současné fyziky, které jednoznačně nutí kritické otázky pokládat.