Teorie a koncepty

Předtím, než se pustíme do jednotlivých konceptů vědomí, hned na úvod položím jednu argumentační otázku, která je zcela legitimní jak z formálního hlediska, tak z pohledu filozofie nebo metafyziky:

"Může sakra samotné vědomí vůbec dokázat popsat svou vlastní podstatu?"

Jde o to, že již dnes existují formální důkazy a intuitivní předpoklady, které jasně kladou limity na sebereferenci – to znamená, že formální systém (nebo objekt) nedokáže popsat sám sebe zcela úplně. To je jako když nemůžete vidět své vlastní oči, ale zbytek světa ano (když pomineme zrcadlo). V matematice a logice to je poměrně jasné díky důkazům, které objevili například Gödel, Tarski nebo Turing. Jinými slovy, žádný formální systém nemůže dokázat pravdivost všech výroků o sobě a taky žádný formální jazyk nemůže konzistentně definovat vlastní pojem pravdy.

Ve filozofii a metafyzice se pak objevuje spousta paradoxů, pokud se pozorovatel stává pozorovaným, nástroj měření se stává objektem měření nebo se systém snaží vytvořit model sebe sama (eventuálně simulaci). A ono to není pouhé žvanění u skleničky vína. Tyto paradoxy vytvářejí reálné problémy v nejmodernějších teoriích komplexních systémů, kybernetice, informatice či filozofii mysli. Jednoduše neschopnost úplně popsat sebe sama je motiv opakující se napříč různými obory. Tak jak si mohou být lidé tak jistí, že pochopí vědomí samotným vědomím? 🤔

Problémem však není jenom sebereference, ale taky metodika lidského poznání vůbec. Člověk totiž téměř vždycky popisuje, jak a proč se něco děje, ale již nehledá, co nebo čím to něco vůbec je. Například teorie gravitace umí velice dobře popsat zakřivení časoprostoru a jeho interakce s hmotou, ale neříká nic o tom, "co" to ten prostor, čas nebo hmota vůbec je. To samé kvantová mechanika – výborně předpovídá mikroskopické procesy, ale nezodpoví vám, "čím" vlnová funkce nebo energie vlastně je… Řečeno jinak, člověk většinou hledá, jak a proč se věci dějí, ale téměř nikdy neodhaluje jejich podstatu. Celá empirická věda je prakticky deskriptivní, ale málokdy ontologická ("co" to je).

Takže i současné teorie vědomí jsou více méně deskriptivní – dokážou popsat projevy vědomí, najít neurální koreláty pro tyto projevy nebo funkce, zjistit, jak vzniká integrace informace nebo vzpomínka, mohou vytvořit model pozornosti nebo rozhodování, ale téměř žádná z těchto teorií nehledá, co nebo čím vědomí je. Je to podobný případ, jako fyzika nikdy nemusí přijít na to, co je vlastně realita sama o sobě.

Nejde totiž ani tak o to, že vědomí nebo vesmír jsou nějak extrémně "složité"… Jde spíš o to, jestli je vůbec možné poznat podstatu něčeho, aniž bychom neměli perspektivu "zvenčí". Protože pokud budeme vědomí zkoumat pouze z jeho "vnitřku", jakýkoliv jeho koncept bude vždycky konceptem v rámci samotného vědomí nebo logiky/mysle. A zároveň pokud chceme být co nejvíce objektivní, automaticky směřujeme k formalizaci (tedy k použití logiky a matematiky), ale ta již z principu podléhá omezením a limitům uvnitř vědomí. Takže co teď, když "nad" nebo "před" vědomí (či logiku) se zatím dostat neumíme?

Je tedy téměř ironické, že o čím větší objektivizaci vědy se snažíme, tím více jsme nuceni používat matematický aparát, o němž již dopředu víme, že je neúplný, založený na předpokladech a s principiálními limity. Takže samotná logika nebo racionalita může paradoxně jednou dojít k poznání, že je hraniční pro poznání úplně všeho… zejména pokud chce poznat sama sebe. Vědomí je ale zapeklité i z jiného důvodu – těžko totiž najít i podmínky, u jaké entity se vědomí začíná již vůbec projevovat. U lidí a zvířat? Nebo i u rostlin či jednoduchých organismů? Nebo třeba i u kamene? Jak již bylo zmíněno v první části o vědomí, senzorické funkce nebo vzájemné interakce objektů nemusí nutně znamenat přítomnost vědomí (zejména sama sebe).

Je poměrně snadné pozorovat svět kolem. Ale pokud chceme pozorovat sebe jako pozorovatele se světem zároveň, pak i ten nejracionálnější pohled se začne rychle rozpadat na kousky paradoxů… Tenhle problém dobře ilustrovala i nedávná studie, která nalezla asi 200 odlišných přístupů k vysvětlení vědomí, což představuje obrovský nesoulad! Anebo jiná studie zase odhalila, že většina experimentálních výzkumů je zaměřena spíše na jejich vlastní podporu, než aby se pokusila o své vyvrácení či srovnání s jiným výzkumem. A to se navíc nepočítá, že nikdo moc rád nemění svůj názor...

Asi největší překážkou k nalezení nějakého univerzálního konceptu je velký kontrast mezi fenomenálním vědomím (zážitkovým) a vědomím přístupovým (spojeným s viditelnými funkcemi). Je totiž poměrně snadné vysvětlit vnímání pomocí zraku či vystopovat signál nějaké vzpomínky, ale je extrémně těžké popsat, "jaké to je" něco cítit. Například taková emoce úzkosti v nepříjemné situaci je spíše něco jako superpozice mnoha stavů zároveň než jeden jediný a konkrétní stav – vidím spoustu lidí, cítím různé pachy, slyším divné zvuky, zaznamenávám prudké pohyby, stoupá teplota, těžce se mi dýchá… až se mi z toho všeho rozbuší srdce a začne mi být špatně. Jenomže jiný člověk vůbec nemusí vědět, jaké to je pro mě.

Vysvětlit prožitky nebo cítění nemusí být dokonce lehké ani tehdy, pokud se snažíme popsat třeba sladko-hořkou chuť obyčejného mojita nebo proč někdo má husí kůži při poslouchání orchestrální symfonie. Když se nad tím zamyslíme, tak zjistíme, že velkým problémem je i samotná verbalizace a jazyk, které jsou pro uchopení vědomí jednoznačně nedostatečné. A v současné době to platí pro jakýkoliv jazykový mechanismus, nejenom pro slova a řeč. Zkuste někomu popsat, co přesně cítíte, když jste zamilovaní nebo si užíváte letní paprsky slunce na své tváři… Jaké to je?

Kam jsme se zatím dostali pomocí vědy?

V rámci empirického bádání se jediného významného pokroku dosáhlo prakticky pouze v tom, že dnes už víme dost dobře popsat mozek, nervovou soustavu a jejich funkce. Víme, že do vědomí je zapojena spíše střední část mozku (thalamokortikální systém) spolu s mozkovým kmenem, zatímco mozeček téměř vůbec. Mozková kůra je pak zodpovědná zejména za obsahy vědomí – či už se jedná o percepční vjemy, jednání, myšlenky, intuici nebo vůli, všechno "leží" někde v kůře…

Dále dnes dokážeme najít různé nervové sítě či vzory (globální i lokální), jejich stabilitu a změny ve srovnání s nemocnými lidmi, různé markery, struktury, systémy, záblesky, vzruchy a tak podobně. Na základě toho bylo vytvořeno několik teorií a hypotéz, jak se vědomí projevuje. Ne "co" vědomí je, ale jak se projevuje a koreluje s materiálním základem (tedy mozkem). A za prvotní předpoklad nebo podmínku jeho existence obvykle považují hmotu (neurony).

Jak již bylo zmíněno, v rámci vědeckého přístupu existuje asi 200 různých konceptů vědomí. Nemá ale smysl se zabývat podrobně úplně všemi, protože jediná věc, ve které se tyto teorie od sebe liší, jsou pouze struktura vytvořena nějakým základním prvkem a způsob toku informace touto strukturou. Můžeme si to představit takhle:

Máme vědomí, které se věda snaží zredukovat na nějaké základní prvky. A tyto prvky jsou pak v rámci jednotlivých teorií pouze "vhodně uspořádány", přičemž vědci se snaží na toto uspořádání napasovat všelijaké vztahy a vazby, které odpovídají různým projevům vědomí. Takže v jedné teorii jsou těmito prvky třeba kostičky lega, v druhé teorii dílky puzzle, ve třetí pak řetízková céčka, ve čtvrté například válečky plastelíny… Ale v každé jedné z těchto teorií se obvykle pracuje s nějakými základními zredukovanými prvky, které mají "vybudovat" celou strukturu nebo síť funkčního vědomí, přes které proudí informace vytvářející vjemy a pocity.

Minule jsem ale slíbila, že se podíváme nejenom na ten "západní přístup" k povaze vědomí, ale taky co si o tom myslí různí obyvatelé celé Zeměkoule. Například argumenty některých východoasijských duchovních filozofií implikují k tomu, že pitvání vědomí na základní prvky vždycky povede pouze k vytvoření nějaké té struktury či sítě. Ale ony samy o sobě nikdy nevysvětlí, jaké to je být. Jednoduše tradiční duchovní pohledy se vůbec nezabývají tím, jaký prvek vytváří vědomí, jaká je jeho souvislost s hmotným mozkem nebo jakým mechanismem se projevuje... Ony řeší jeho roli v rámci celkové existence vzhledem k pocitu já a co to vlastně znamená být vědomý či nevědomý. Nebo co vůbec znamená pocit bytí. Řeší především význam a smysl, ne mechanismus a strukturu.

Vezmeme to ale krok za krokem a nejdříve si povíme pár informací k těm nejsolidnějším vědeckým konceptům. Jelikož mnoho z nich je poměrně abstraktních, pokusím se o co největší jednoduchost se zachováním potřebné přesnosti. Nejvíce propracované jsou tři teorie – teorie globálního pracovního prostoru, teorie vyššího řádu a informační integrační teorie. Já je ale doplním ještě o pár dalších, které jsou taky zajímavé. Tak pojďme na to. 😊

1. Teorie globálního pracovního prostoru (Global Workspace Theory – GWT)

Tento koncept vědomí je hodně mechanistický a připomíná počítač s operačním systémem nebo nějaký řízený elektrický obvod. Mozek je v tomto případě tvořen mnohými specializovanými "moduly" – například pro zrak, sluch, řeč, plánování, motoriku, paměť, emoce a tak podobně. Do těchto "modulů" neustále přicházejí informace zvenčí nebo zvnitřku těla, které ale v principu nejsou nijak vědomé. Pokud ale určitá vjemová informace překročí práh vzruchu nebo je "silná", stane se globálně dostupná – to znamená, že se daný modul přepojí s ostatními moduly a vznikne plnohodnotný vědomý vjem. Nebo jinými slovy – zaregistrovaná informace ze smyslů se stane vědomou až tehdy, pokud se rozešle z jednoho centra do mnoha dalších, protože je dostatečně "silná" nebo "významná" na to, aby k tomu došlo. Velkou roli tedy hraje priorita signálu.

Můžeme si to představit takhle: Například oko zachytí auto jedoucí po silnici. Nejdříve modul pro zrak zpracuje jeho tvar a barvu. Ty ale vědomé nejsou. Jenomže pohyb je pro člověka velmi silný stimul, který hodně poutá pozornost, a tak se řítící auto dostane do pomyslného centra, kterému se říká globální pracovní prostor. To způsobí náhlý vznik neurálních spojů s dalšími moduly – například s pamětí a rozpozná se třeba automobilová značka Ford. Dále se mohou vytvořit spoje s modulem pro řeč a já vyslovím větu "Hele, jede auto.". Nebo pokud se auto řítí mým směrem, propojí se to i s rozhodováním a plánováním pohybu a já uhnu na stranu.

Podle této teorie se vědomí objevuje v momentu, kdy se propojují různé moduly (centra) mozku. Takže vědomím je až vytvořená síť neuronů a sdílení informace, která je dostatečně silná na to, aby se rozšířila do mnohých dalších center. Fyzikálně si tedy můžeme vědomí představit jako dynamickou síť neuronálních elektrických impulzů, které vytvářejí nejrůznější vzory pro všelijaké vjemy. Neurony jsou pak pouze "lešením", po kterém dané informace "tečou". Docela se to podobá složitým elektrickým nebo internetovým sítím, proto jsou zastánci této teorie i velmi nakloněni myšlence, že se roboty nebo AI mohou stát vědomými, pokud bude možné zkonstruovat vhodnou dynamiku pro tok jejich informací.

Plusy a silné stránky GWT
GWT velmi dobře vysvětluje tok a sdílení informací mezi neurony a lze ji velmi dobře experimentálně testovat. Proto má tato teorie i nejvíce "hmatatelných" důkazů. Dokáže velmi dobře popsat různé spoje a vzory pro všelijaké vjemy, vzpomínky či myšlenky, dále jak člověk mluví nebo která informace s velkou pravděpodobností upoutá pozornost. GWT tedy velmi dobře vysvětluje, jak může vědomí fungovat ve smyslu sdílení informací uvnitř mozku, a je proto vhodná pro popis přístupového vědomí.

Slabiny a limity GWT
Asi největší slabinou této teorie je to, že popisuje pouze architekturu neuronálních sítí a jejich dynamiku, ale vůbec se nezabývá tím, "co" vědomí je, proč vůbec vzniká a jestli má i nějakou esenci. A taky vůbec neřeší subjektivní prožitek nebo pocit já, tedy fenomenální vědomí. Podle ní žádný pozorovatel ani neexistuje, a proto je mnoho filozofů v tomto ohledu vůči GWT docela skeptických. Dále tato teorie neumí vysvětlit, proč vůbec vzniká nějaký význam a prožitek. Nebo jinými slovy – GWT dokáže popsat, které části mozku se mi rozsvítí, pokud prožívám lásku, ale nedokáže vysvětlit, odkud se význam slova láska a její prožitek vůbec berou.

Dalo by se říct, že GWT je pouze moderní funkční neurověda s příměsí informatiky, abychom pochopili, jak se informace šíří mozkem a který vzor sítě jakému vjemovému obsahu odpovídá. A to je asi tak vše, protože ontologie a kauzalita "proč cítím", zde zcela chybí… Filozofové dále GWT vytýkají i to, že se její zastánci neshodnou pořádně ani na tom, co je to vlastně ten globální pracovní prostor a kde přesně v té dynamické síti uvědomění vzniká. Nejde ale o "anatomickou lokalizaci", ale o moment vzniku v tom kauzálním řetězci toku informace. A navíc, některé experimenty dokonce ukázaly, že vědomé vnímání se může objevit i bez "silné" aktivace v mozkových centrech, což vytváří spor v již samotné podmínce této teorie. Týká se to třeba snů, kdy jsou naše smysly zcela vypnuty.

2. Teorie vyššího řádu (Higher-Order Theory – HOT)

V rámci mechanismu fungování se HOT od GWT nijak moc neliší. Taky operuje se sítěmi a propojeními nervových impulsů v různých částech mozku, kdy jednotlivé dynamické vzory představují mentální reprezentace vjemů. Ale na rozdíl od GWT tato teorie říká, že určitá síť impulsů se stane vědomou až tehdy, pokud se objeví takzvaný vyšší mentální stav jako "obraz" těchto impulsů (odtud pochází i název teorie – higher-order thought). Jde o to, že ve srovnání s GWT na vytvoření uvědomění musí v mozku vzniknout nejenom samotná dynamická síť přijatých informací pro budoucí vjem, ale ještě další "aktivita" navíc, která si vytvoří "obraz" nebo jakousi "reprezentaci" této sítě.

Můžeme si to představit následovně: Koukám se například na strom. U GWT vznikne síť nervových impulsů s příslušným vzorem pro vidění stromu a informace se automaticky stává vědomou. Toť vše. Ale podle HOT musí v mozku vzniknout něco navíc. Něco jako "obraz" zpracovávané informace. Takže si to vyžaduje existenci další ("vyšší") mozkové aktivity, která jakoby "reflektuje" to vidění stromu, a až moment "reflexe" představuje zvědomění informace… Tento vyšší mentální stav "reflexe" se zároveň snaží aspoň trochu zhmotnit i subjektivní pocit já.

Dalo by se to představit ještě i takhle: Mozek je něco jako foťák, který kontinuálně pořizuje fotky okolí. Jenomže foťák (mozek) sám neví, že fotí. Na to, aby foťák (mozek) věděl, že právě fotí třeba ten zmíněný strom, potřebuje k tomu další operaci navíc – "okomentovat si" nebo "zobrazit si" to, co právě dělá. Je to něco podobného, jako kdyby v počítači běžel nějaký program, ale souběžně s ním by běžel ještě další, který by pouze reprezentoval to, co dělá ten první. Nejednalo by se ale o jakýsi "monitoring", co dělá ten první program, ale o souběžné vytváření obrazu prvního programu tím druhým. A právě tento proces by měl představovat zvědomění informace.

Plusy a silné stránky HOT
Tím největším plusem je zejména snaha o zhmotnění "já". Nejde ani tak o zpracování samotné vjemové informace, ale o to, že informace se vědomou stane až tehdy, pokud se vytvoří její reprezentace (tím "druhým, souběžným programem"). Tato teorie tedy umí dobře vysvětlit fungování sebereflexe, introspekce, vzpomínek či volného toku myšlenek. Zároveň dokáže objasnit, proč se vědomými nestanou všechny informační vstupy, což je podstata nevědomých interakcí, jakými jsou například předvědomí, intuice apod. (viz minulý článek). Ty se podle HOT stanou vědomými až tehdy, pokud se vytvoří "obraz" (reprezentace) přijaté informace navíc.

Já osobně ale mezi HOT a GWT v těch jejich plusech velký rozdíl nevidím... GWT totiž na zvědomění informace potřebuje "silný" nervový impuls (tedy silný input nebo signál zvenčí), zatímco HOT potřebuje tu vyšší reprezentaci zpracování informace. Já mám ale dojem, že obě teorie mluví o tom samém, jenom jinak. V obou případech je totiž na zvědomění vstupní informace zapotřebí něco navíc – buď "větší síla" informace, která následně rozsvítí celý mozek, nebo přidaný souběžný proces k vytvoření jejího obrazu…

Slabiny a limity HOT
HOT stejně jako GWT popisuje zejména vědomí přístupové a "jak" v mozku poskládat ty kostičky stavebnice tak, aby to odpovídalo jeho hmotným projevům. Taky se vyhýbá ontologii, subjektivním prožitkům a otázkám, co vlastně znamená význam nebo smysl. Obě teorie pracují s neuronální sítí jako základem, a tudíž stavějí na stejných předpokladech – vědomí je uvězněno v kleci lebky a žádné významnější propojení se zevním světem se tady nekoná. Nemám teď na mysli nějaké nesmyslné duchařiny nebo fantazie… Ale propojenost vědomí například s časoprostorem, o kterém třeba víme, že je relativní. A když nevíme, co vědomí je a jak všemožně se může projevit, tak jaké máme právo degradovat jeho roli na úroveň lebky vzhledem k této relativitě? A navíc s logikou, která má prokazatelné limity… Limity uvnitř samotného vědomí! 🤷‍♀️

3. Integrační informační teorie (Integrated Information Theory – IIT)

Ačkoliv se může zdát, že i táto teorie v zásadě pracuje s "informací", od GWT a HOT se naprosto odlišuje ve svém přístupu. GWT a HOT totiž začínají stavět vědomí od mozku a neuronů, zatímco IIT začíná od fenomenologie – jaké vlastnosti má samotná zkušenost? Jako první věc ji tedy nezajímá "architektura" mozku, ale jaké nutné podmínky musí splňovat každá zkušenost nebo vjem, a až pak se z nich odvozují požadavky na fyzický systém (tedy mozek). Mezi tyto podmínky patří zejména existence informace, její kauzální integrace a exkluze. Vysvětlíme si, co to znamená.

V IIT slovo "informace" neznamená "bit" jako v informatice nebo kybernetice. Informace zde představuje stav systému, který má kauzální sílu samého sebe. Jde o to, že vědomí vždycky prožívá aktuální zkušenostní stav, kdy je vyloučeno obrovské množství jiných možných minulostí a budoucností (nebo potenciálních informací). Když například cestuji vlakem, asi sotva budu prožívat zkušenosti koupání se v moři nebo romantického posezení u ohně. Vyloučí se všelijaké možné zkušenosti (informace), které s vlakem nijak nesouvisí. Pointou jsou tedy vztahy a relace vzhledem k dané možnosti. Vědomí je potom vždycky projevem určité kauzální informační struktury vztahů, která má "osekané" možnosti.

Taky pojem "integrace" zde nepředstavuje pouhou "propojenost" těchto informací tak, jak se to děje například u přenosu klasické informace v počítači. Integrace informace u vědomí spíš znamená, že strukturu těchto kauzálních stavů nelze zredukovat bez toho, aby se informace zcela ztratila. Schematicky by se to dalo říct tak, že zatímco běžné integrování informace (třeba v informatice) probíhá ve smyslu A → B → C a tak dále, u vědomí je to spíš A ↔ B ↔ C. To znamená, že v tom druhém případě nelze celkový stav zkušenosti/vjemu vysvětlit odděleně jako nějaké "kroky", protože ty existují vždycky jako propojený celek.

Dalo by se to říct i tak, že čím komplexnější kauzální struktura (tedy čím více fyzikálních vztahů) vznikne, tím více informací se integruje a vědomí se stává "větším". A zároveň platí, že čím komplexnější taková struktura je, tím těžší je její redukovatelnost – to znamená, "kolik" z té struktury můžu ještě "ubrat", aby se vědomí nevytratilo. Například člověk o ruky a nohy přijít může a vědomí funguje více méně normálně. Ale přijít o srdce, játra, plíce nebo mozek nemůže, protože vědomí pak "zmizí".

A proč by tedy mohl být lidský mozek (nebo spíš "člověk") podle IIT vědomý? Protože neurální spoje jsou masívně rekurentní, bohatě propojené, vytvářejí složité kauzální závislosti a nejsou snadno rozdělitelné. IIT je ale zároveň mnohem opatrnější v tvrzeních, jestli například AI nebo roboty mohou nabýt vědomí, i když budou extrémně složité na výpočty. Podle ní je totiž pro vznik vědomí rozhodující fyzický způsob, jakým jsou vztahy realizovány, a ne logické kroky či výpočty samy o sobě. Jednoduše IIT neztotožňuje vědomí s inteligencí, ale s komplexními fyzikálními vztahy určité struktury. Proto podle této teorie nějakou míru vědomí může mít paradoxně třeba i bakterie, ale ne sebesložitější výpočet stroje. Záleží tedy na nejrůznějších fyzikálních interakcích, a ty základová deska prostě všechny nemá.

Plusy a silné stránky IIT
Největším plusem IIT je rozhodně snaha zodpovědět ontologickou otázku – co je vědomí? IIT v podstatě říká: Zapomeň na mozek, zapomeň na paměť, emoce nebo motoriku… Pojďme si nejdřív vysvětlit, čím by vůbec zkušenost nebo vjem mohly být, a co to vlastně znamená být ve stavu takové zkušenosti. Tato teorie tedy za fundamentální prvek vědomí považuje existenci nějakého možného stavu nebo zkušenosti ve formě informace. A až pak se ptá, jaká fyzikální organizace je potřebná na to, aby tento stav vůbec vznikl. GWT a HOT berou jako výchozí fakt již existující neuronální systém, a to je obrovský rozdíl, protože IIT se snaží vysvětlit, jaká fyzikální organizace se může vůbec projevit jako zkušenost. Je tedy orientována zejména na vědomí fenomenální.

Dalším pozitivem je, že IIT se snaží vysvětlit existenci subjektu neboli "já". A to tak, že již samotná vysoce organizovaná struktura je tím "vnitřním pohledem". Podle ní jsou perspektiva "zevnitř" (já) a perspektiva "zvenčí" (mozek) pouze dvě stránky téže mince. Nebo jinými slovy, pocit já není něco, co se objeví "uvnitř" systému (tedy v mozku), ale je jím samotný tento sjednocený systém. A to je právě místo, kde se IIT odpojuje od klasických filozofií myslí – podle ní totiž subjekt a objekt nejsou dvě oddělené věci, ale pouze jediná integrovaná kauzální struktura. Takže subjekt není "v" hmotě, on je "ní". A jelikož hmota je všude kolem nás (včetně vzduchu), dle IIT z toho vyvstává zcela legitimní otázka – kde vědomí vůbec začíná a končí? Rozhodně ne jenom v lebce.

Slabiny a limity IIT
IIT je jednou z mála známějších teorií, která je i formální, tj. popsatelná matematicky. To ji činí více abstraktní a zároveň i více kontroverzní, protože výpočty pro nějaké realistické systémy jsou prakticky neproveditelné nebo extrémně složité, a tudíž i těžko testovatelné. Navíc se tu dostáváme k problému sebereference z úvodu, takže se může stát, že určité otázky této teorie jednou narazí na limity kvůli povaze logiky. Pak je tu i výčitka některých filozofů, že IIT je příliš "liberální", protože vede k závěrům, že vědomí může být v přírodě velmi rozšířené… Ale zase na druhé straně, čím dál, tím víc se ukazuje, že vědomí sebe sama se vyskytuje i u těch nejneočekávanějších zvířat – například u mravenců nebo rybiček. Takže proč ne...

Za další slabinu já osobně považuji i takový ten redukcionistický přístup samotných základů teorie. Ona sice jede o něco dál, než je pouhá architektura neuronálních sítí a zvažuje hlubší fyzikální interakce, ale stejně si vybírá, které vztahy a relace důležité jsou a které předem vyloučí. Na jedné straně umí krásně sjednotit subjekt a objekt a na piedestal postavit zkušenost, no na druhé straně vyloučí interakce neuronů třeba s magnetickým polem Země, časoprostorem, elektromagnetickým polem okolí apod. Jednoduše pro tu kauzální integraci nezvažuje všechny možné interakce, které by mohly mít na vědomí vliv. Což je trochu škoda, protože samotná myšlenka kauzální integrace informací není špatná a propojuje více oborů – fyziku, neurovědu, informatiku, matematiku a filozofii.

4. Predikční a rekurentní teorie (Predictive and Recurrent Processing Theory – PRT)

Ještě tuhle teorii si rozebereme trochu víc a ty zbylé vědecké pak přeletíme už jenom letem světem, aby nám zbyl prostor i na ostatní filozofické pohledy. PRT jsou ve skutečnosti dva různé směry ("predikce" a "rekurence"), ale překrývají se v tom, jak se vnímání v mozku projevuje, takže se vysvětlují sjednoceně. Pointou je, že mozek podle PRT funguje jako predikční stroj, který neustále vytváří hypotézy, co se pravděpodobně zrovna teď ve světě děje a porovnává to se senzorickými daty. Například se kouknu na něco, co vypadá jako hrnek. Můj mozek díky paměti ví, "jak" má hrnek vypadat a skutečný vstup porovná s predikcí. Jenomže mezi vstupem a predikcí vždycky vznikne určitý rozdíl (protože hrnků máme spoustu druhů) a tomuto rozdílu se říká predikční chyba. Mozek si pak "model hrnku" podle aktuálních dat upraví.

Neurony tedy registrují nějaké vstupní informace a vyšší mentální procesy zhodnocují, "jak moc" daná informace sedí s pamětí. Vědomí tedy není jenom něco, co "zpracovává data", ale něco, co výsledný vjem zároveň generuje. Jednoduše řečeno, mozek se pouze snaží co nejaktuálněji interpretovat příčinu senzorických dat: "Jo, skutečně vidím hrnek!" 😎 Senzorické vjemy ale mohou být i velmi nejasné a mozek je pak nemusí umět nikam zařadit. Vznikne velká predikční chyba a vy si položíte otázku: "Co to sakra je?!" To je jako když se zamilujete, ale nejdříve cítíte chaos: "Proč sakra na tu holku tolik myslím?!" Vjemy jsou nejasné, predikční chyba ≈ ∞. Ale po čase zjistíte, o co jde: "Bože, vždyť to je láska!" Vjemy jsou jasné, predikční chyba ≈ 0. 😁

Tenhle predikční přístup dokáže vysvětlit spoustu zajímavých jevů, jakými jsou například optické iluze, halucinace, vytváření kontextů, učení, pozornost, placebo, vnímání času či očekávání různých věcí (jako třeba jaký dáreček se ukrývá v balíčku nebo jak to asi bude bolet u zubaře). Celá úvaha PRT je v podstatě založena na matematickém podkladě Bayesovských pravděpodobností – nejde jenom o kombinaci toho, co vnímám, ale taky toho, co očekávám, přičemž výsledkem je nejpravděpodobnější událost v kombinaci s pamětí. To očekávání je velmi důležité! Protože například – pokud jsem v nějaké místnosti, kde je v pozadí slyšet velmi slabý zvuk, nejspíš ho budu ignorovat a prakticky nevnímat. Jenomže pokud v té místnosti nějaký důležitý signál očekávám, i ten nejtišší šum bude mít najednou velkou pravděpodobnostní váhu.

A teď ta rekurence. Studování mozku již dávno odhalilo, že nervové spoje vytvářejí neuvěřitelně mnoho zpětných vazeb mezi různými jeho částmi. To znamená, že pro vědomí nestačí, aby se informace šířila pouze dopředně se smyslů do mozkového centra, ale aby různě "cirkulovala". Například, pokud vám někdo rychle mihne obrazem před očima nebo vám ukáže něco velmi zamaskovaného, vy sice "něco" zaregistrujete, ale netušíte, "co" to je, protože vzniklo málo zpětných vazeb. Z toho vyplývá i jeden velmi důležitý poznatek – zpracování informace ≠ uvědomění informace. To je jako když se snažíte někomu vysvětlit komplexní čísla, ale on je zaboha nechápe, protože u něj nedochází k uvědomění toho, co říkáte, byť vás poslouchá. Buď tedy musíte svoje vysvětlování více "cirkulovat", nebo to zkusit vysvětlit úplně jinak, aby to u něj podnítilo vznik rekurencí... 👀

Realita podle PRT tedy neexistuje jako "předem dána" zvenčí, ale jako něco, co vědomí vlastně spoluvytváří dle očekávání. Jako by se jednalo o takovou hru "modelování informací" dle preferencí a pozornosti organismu, které se pak ukládají do pomyslné paměti pro budoucí "aktualizaci dat".

Plusy a silné stránky PRT
Silnou stránkou je zejména to, že mnoho abstraktních mechanismů, jakými jsou například pozornost, učení, předvídání, hierarchické uspořádání, iluze, plánování motorických reakcí apod., velmi dobře zapadají do neurobiologie a dá se tak leccos otestovat i na mozku. K formalizaci dopomáhá i matematizace teorie pomocí Bayesovských a generativních modelů, čímž se podobá IIT ve své snaze o přesnost a propojení světa s mozkem. To znamená, že jak podle PRT, tak podle IIT realita nefunguje jednosměrně jako svět → smysly → mozek → vědomí, ale jako svět ↔ vědomí. V kombinaci s masivní rekurentní architekturou mozku pak PRT i velmi dobře odděluje zpracování informace od zvědomění informace (tj. ne všechno, co se smyslů do mozku vstupuje, se i automaticky stává vědomým). To pak slouží zejména k vysvětlení iluzí, halucinací nebo předvědomých a nevědomých interakcí.

Slabiny a limity PRT
Na limity naráží zejména matematizace teorie, kdy je výpočet něčeho složitějšího (podobně jako u IIT) prakticky neproveditelný. Dalším problémem je i samotná rekurence, protože v mozku se různé smyčky a zpětné vazby nacházejí prakticky všude. Pak je ovšem těžké najít, které z nich jsou ty důležité – jenom ty velké, trvalé a silné? Nebo i ty lokální, slabší a krátce trvající? Kromě toho si PRT vyžaduje existenci paměti, aby mozek vůbec uměl něco predikovat. Nejde ani tak o nějakou "anatomickou lokalizaci", ale o kauzální řetězec – odkud se bere první zkušenost, která ovlivňuje predikci té budoucí? Jak vědomí ví, co má očekávat a modelovat?

Představte si novorozeně – co je jeho první zkušenost? To neví nikdo, protože novorozeně nám to neřekne. Pamatujete si vy vaše první uvědomění tohoto světa? Dám ruku do ohně za to, že ne. Filozofie PRT se tohle snaží vysvětlit tím, že jakási "pomyslná paměť informací" pro budoucí predikce tady existuje ještě před naším zrozením – v molekulách, fyzikálních systémech a ve vztazích mezi nimi. Ok budiž, to by vysvětlovalo, "jak to funguje". Jenomže to již začíná zavánět panpsychismem a nekonečnou regresí – má i atom nějakou paměť a minimální vědomí? Kromě toho si PRT vyžaduje existenci posloupnosti minulost → aktuální zpracování → predikovaná budoucnost. To ale nijak nevysvětluje, proč vnímáme svět pouze jako přítomnost.

No a tak jako většina teorií, ani tato není schopná vysvětlit fenomenální vědomí – proč vůbec zažíváme nějakou zkušenost jako my? Rozebrali jsme tedy již několik různých dynamik, které by mohly hmotné projevy vědomí vysvětlit, ale ani jedna z nich není schopna zdůvodnit, proč zrovna tato dynamika znamená subjektivní aspekt.

5. Kvantové teorie (Quantum Theories – QT), teorie kategorií (Category Theory – CT) a relativistická teorie (Relativistic Theory – RT)

Z kvantových teorií je nejpropracovanější takzvaná Orch-OR (Orchestrated Objective Reduction) teorie, kterou zavedl fyzik a matematik Rogere Penrose spolu s anesteziologem Stuartem Hameroffem. Jelikož v mozku probíhá spousta mikroskopických procesů na úrovni atomů a molekul, je zcela logické, že na této škále dochází i k nejrůznějším kvantovým interakcím. Něco z toho bylo pozorováno i experimentálně v mikrotubulech neuronů (což je taková "kostra" buněk pro tok informací). No a podle Penrose a Hameroffa právě kolaps kvantového stavu v rámci těchto interakcí vyvolává vědomou zkušenost. Myšlenka je tedy poměrně jednoduchá a elegantní, protože propojuje vědomí s moderní fyzikou – vědomí jsou prostě kolapsy kvantových procesů uvnitř komplikované fyzikální struktury, jakou je například mozek.

Orch-OR je sice velmi přitažlivá, ale stejně neřeší fenomenální vědomí – proč zrovna jeden kvantový proces by měl mít "chuť kávy" nebo jiný kvantový proces "pocit modré barvy". Kromě toho tato teorie předpokládá i takzvané proto-vědomí – to znamená, že "velikost" vědomí závisí pouze na tom, jak se kvantové stavy sjednotí a zorganizují (tedy "slepí" do struktury, jakou je například mozek). A to už taky trochu zavání panpsychismem. Dalším problémem je dokazatelnost samotné teorie na makroskopické úrovni, protože kvantové procesy na této škále pozorovat nelze. Možná maximálně v Petriho misce na mikrotubulech neuronů, ale ne v mozku jako celku…

Teorie kategorií (CT) je pak ryzí matematická teorie, ale o to zajímavější při pokusu vysvětlit vědomí. Jí je úplně jedno, "co" je to mozek nebo kvantové procesy nebo informace. Zajímá se o vztahy mezi těmito věcmi a jak se tyto věci na základě toho transformují. Podle ní je vědomí strukturou vztahů, které vznikají v určitém stavovém prostoru. Bože! Tahle definice je tak pitomá, že jí sotva někdo porozumí! 🙄 Takže si to přeložíme do lidské řeči – vědomí podle CT není něco, co je "uvnitř" věcí, ale něco, co vzniká "mezi" věcmi. Je to vztah nebo relace. A láska nám znovu poslouží jako skvělý příklad! 💛

Vezměte si třeba zkušenost zamilovanosti. Tuhle zkušenost můžu zažít jenom tehdy, pokud potkám toho pravého kluka. Takže ta zkušenost nevzniká pouze "uvnitř mně" jako izolovaného objektu, ale v propojení s tím klukem jako vztah mezi námi. A tenhle vztah se pak v existenci projevuje jako motýlci v břiše a podobně. Důležité tedy nejsou objekty, ale vztahy a procesy mezi nimi – mezi mnou a tím, co vidím, slyším nebo nějak jinak registruji. A jak CT vysvětluje pocit já? Jako samovztah – ten v matematice normálně existuje, říká se mu identita, kdy objekt odkazuje sám na sebe. Když totiž odstraníme všechno, co NEdefinuje ryzí já (tedy vjemy, myšlenky, emoce), zůstane holé "já jsem". A to "já jsem" by mohlo představovat podmínku, díky které nějaké vztahy, přítomnost nebo svět vůbec můžou existovat.

Pocit já tedy nemusí být objektem z hmoty, ale nutnou podmínkou vědomé existence. Vědomí tak nemusí být nic fyzikálního, ale spíš abstrakce stojící "před" jakoukoliv projevenou fyzickou realitou. Zní to jako sci-fi? Možná ano. Ale skutečná podstata vědomí bude jistě mnohem fantastičtější... A mimochodem, je velmi nečekané až děsivé, že surová matematika má často velmi podobné myšlenkové kroky jako védské učení nebo budhismus, jak uvidíme dále.

A teď ještě relativistická teorie (RT). Podle ní je nositelem vědomí nějaký fyzikální objekt (třeba lidský mozek), ale ono samotné není absolutní, nýbrž relativní. Do určité míry tato teorie navazuje na IIT. Představme si dva lidi se svými mozky. Ten první si řekne "já něco prožívám" ze své vlastní perspektivy, zatímco ten druhý se dívá na mozek toho prvního a řekne "vidím neurony, elektrické potenciály, metabolizmus" z jeho druhé perspektivy. Obě perspektivy jsou zcela legitimní a nelze říct, že by jedna by "skutečnější" než ta druhá. Je to něco jako relativita rychlosti. Já sice vůči Zemi sedím v klidu na židli, ale Slunce obíhám docela velkou rychlostí s tou Zemí. Záleží tedy na referenčním bodě a relativitě.

Takže zatímco všichni kolem mě vidí mou bytost jako hmotu, já se vnímám jako vědomí – jsou to pouze dvě strany téže mince v závislosti na straně pohledu. Subjektivní nebo objektivní popis jsou jenom dva různé referenční rámce téhož fyzického systému. Z toho pak podle RT i vyplývá, že "jaké to je být mnou" není něco, co by se mělo externě zkoumat, protože je to jiný rámec. A ten prostě nelze uchopit z té zevní perspektivy nikdy. Tím se vlastně tato teorie snaží rozbít těžký problém vědomí – subjektivitu nikdy nebudeme moci popsat objektivně kvůli existenci neslučitelných perspektiv.

Duchovní a metafyzické pohledy

Teď si rozebereme několik nevědeckých přístupů, které ale nejsou nijak méněcenné. Právě naopak – mnoho z nich řeší tak zásadní myšlenky, že často jedou mnohem dál než empirická věda. Musíme totiž připustit fakt, že ne všechno lze dokázat pouze existencí nějakých atomů nebo nervových impulsů. Fyzická realita je sice projevem toho, co vnímáme, ale to nijak neznamená, že je i fundamentální nebo absolutní. Podívejme se tedy na několik dalších metafyzických konceptů a ve třetí části o Vědomí pak z toho uděláme jeden velký celek, co je pro hledání jeho podstaty důležité, co z toho dává smysl a co je naopak problematické či v současné době nepřekonatelné.

1. Advaita védanta

Advaita védanta je asi jedním z nejradikálnějších duchovních modelů vědomí vůbec. Jedná se o filozofický koncept, který se postupně rozvíjel jako samostatný směr ze starodávných indických véd. Ačkoliv se za základní techniku zkoumání vědomí považuje meditace, není to zároveň podmínka. Advaita je spíše škola hluboké psychologické introspekce, kdy je velmi důležité naučit se logicky argumentovat a porozumět tomu, o čem se vlastně mluví během poznávání já. Základní myšlenka je taková, že vědomí není něco, co "máme", ale je to, čím jsme. To znamená, že vědomí není produktem individuálního člověka (neboli lépe řečeno hmoty), ale že člověk (hmota) je produktem vědomí.

Advaita k tomu přistupuje negací toho, čím nejsme – odstraňuje obsahy vědomí a zkoumá, co z toho zbyde. Pokud si utnete prst, přijdete o své vědomí? Ne. Vaše tělo tedy není vámi, není vaším pocitem bytí. Tělo je pouze projevené vědomí, které vás "obklopuje" stejně jako zbylý prostor o sto metrů dále. Taky nejste vaše myšlenky, ani emoce, ani vjemy. Tohle všechno totiž lze cíleně eliminovat. Stačí, když si zavážete oči a nic nevidíte nebo potlačíte emoci vzteku nebo se v meditaci naučíte nemyslet. Když tohle všechno odstraníme, zbyde ryzí a holé já jsem, které je mnohem hlubší než běžná zkušenost individuality. Vědomí tedy není objektem, který můžeme pozorovat, je samotným předpokladem (podmínkou) každého pozorování nebo zkušenosti. Advaita má tak ve výsledku hodně blízko k teorii kategorií nebo integrované informační teorii – subjekt a objekt jsou jedno a jsou dány vzájemným vztahem. Když se nad tím totiž zamyslíme, zjistíme, že pokud se snažíme pozorovat vědomí, vždycky pozorujeme až nějaký obsah. Ale vědomí samo se nám nikdy neukáže jako nějaký objekt.

Podle advaity je totiž fyzikální realita pouze projeveným vědomím. Takže zatímco běžná věda se ptá "Jak vědomí vzniká?", advaita se snaží zjistit "Jak může vůbec existovat něco, co vědomím není?" Tahle filozofie tedy přišla již dávno před fyzikou nebo Jungem na to, že obsahy vědomí ≠ vědomí samotné, ale že to jsou dvě různé perspektivy téže věci. Jako by vědomí bylo jakýmsi projektorem, který rozsvěcuje samotný prostor, na němž se přehrává film, kterému říkáme fyzikální realita. Ta nejvyšší skutečnost je tedy neduální – subjekt a objekt jsou jedno. S čím má ale advaita problém, je zodpovědět otázku: Proč ale existuje tolik já? Ona sice tvrdí, že ryzí pocit bytí je jediný a u každé bytosti stejný (tedy univerzální), ale to nijak nevysvětluje, proč se to univerzální vědomí vůbec projevuje jako dualita "já vs. svět."

Jedna věc, která ještě stojí za zmínku, je to, že někteří učenci advaity nepovažují vědomí za konečnou skutečnost. Podle nich vědomí slouží pouze jako nástroj na dokázání toho, že něco vůbec existuje – a tedy i my. Tito učenci říkají, že být ve vědomí a být v nevědomí (tedy před zrozením a po smrti) jsou jenom dva různé stavy mnohem vyšší skutečnosti, ve které slovo vědomí již nemá smysl. Tyhle myšlenky advaity jsou velmi abstraktní a překvapivě blízké dalšímu matematickému konceptu – a to Teorii rozlišení od George Spencer-Browna. Teorie rozlišení formálně hledá, co existuje ještě předtím, než se vůbec objeví první rozlišení čehokoliv. A to je to samé, co dělají radikální advaitíni – oni totiž říkají, že my rozlišujeme pouze tehdy, když jsme vědomí. V advaitě se akt rozlišení nazývá vivéka, zatímco v matematice distinction. Ale oba koncepty se snaží zodpovědět to samé – "co stojí před úplně prvním rozlišením"? Matematika tak hledá, co je vlastně příčinou informace (protože ta je výsledkem rozdílu), advaita hledá, co je příčinou bytí a nebytí.

2. Kašmírský šivaismus

Kašmírský šivaismus taky vychází z védských tradicí a je v mnohých aspektech velmi podobný advaitě, ale klade větší důraz na pohyb, dynamiku a energii, je tedy procesuální. To do jisté míry odpovídá i fyzikální realitě, protože ta je taky velmi dynamická v důsledku energetických změn. Podle šivaismu tedy univerzální vědomí potřebuje navíc dodat jakousi energii, aby se manifestovalo jako realita. Tím se trochu zmírňuje tvrdá myšlenka, že "realita je pouhá iluze". Čisté vědomí je tedy něco, co má zároveň dynamickou schopnost sebeprojevu, která je taky skutečná (fundamentální). To radikální advaita třeba odmítá – ona říká, že pohyb a dynamika jsou taky jenom projevem vědomí, stejně jako celý fyzický svět.

Šivaismus se zavedením pohybu a dynamiky vlastně snaží vysvětlit, proč vůbec vzniká individuální já. Podle něho různé "vibrační pohyby" (fundamentální síly) způsobují to, že se vědomí projevuje v nejrůznějších formách – jako lidé, zvířata apod. Můžete si to představit jako oceán a jeho vlny – voda samotná je tím univerzálním vědomím, a pak jsou tady síly a energie vytvářející různé vlny, které představují ty individuality. Jenomže každá jednotlivá vlna prožívá zkušenost pouze sebe sama a je omezena nebo oddělena od zbytku vody v oceánu. Proto zažíváme pocit duality a že lidé vedle nás mají "vlastní" vědomí. Ale ve skutečnosti je to jenom ta samá voda oceánu.

3. Yogācāra

I když tomu název moc neodpovídá, yogācāra je buddhistickou školou filozofické psychologie, a ne praktikování jógy jako takové. Tenhle koncept má poměrně dobře propracovaný model vědomí – kromě klasického smyslového a mentálního vnímání přidává k vědomí ještě další dvě hlubší vrstvy. Jednou z nich je takzvané manas, což v překladu znamená pocit já neboli individualitu. Prostě všechno, co vnímáme, vztahujeme k sobě – já vidím, já cítím, já myslím, tohle se děje mně a tak dále. A ta druhá hlubší vrstva se nazývá ālaya-vijñāna (čti "álaja vidžňána"), což se překládá jako "sklad" nebo "zásobárna" vědomí. Tohle si musíme vysvětlit trochu více, protože se tu pracuje s pojmy, jako je zkušenost, proces a informace, což má docela blízko k závěrům integrované informační teorie nebo i teorie kategorií.

Jde o to, že v prostoru existence je přítomen neustálý hluboký proud vědomí, kde jsou uloženy veškeré zkušenosti nebo informace. Proto když něco zažiju opakovaně, vytváří se vzorce vědomí – modrá barva je furt modrá, jahoda chutná furt stejně, můj soused je furt debil... A tyhle zkušenosti v prostoru existence jsou přítomny bez ohledu na to, jestli existuje nějaké trvalé já. Podle yogācāry existuje pouze kontinuální proud zkušeností. Takže podobně jako IIT staví na piedestal zkušenost, přičemž není zapotřebí žádné trvalé já nebo přesně daná realita. Vědomí je spíš neustály proces reorganizování zkušeností – myšlenky vznikají a zanikají… emoce taky vznikají a zanikají… vnímání se mění, paměť slábne, tělo stárne… Jediné, co existuje, je organizovaná zkušenost.

No a jak podle yogācāry souvisí vědomí s realitou? Podle ní jsou všechny ty organizované zkušenosti pouze různými strukturami vědomí a mohou být trojího typu. První typ reality jsou naše mentální představy a myšlenky, které si vytváříme my sami a které nemusejí nutně na něčem záviset (jako například bloudivé myšlení či spontánní objevení se snů). Druhý typ je pak klasická realita, která je kauzálně propojena – všechny vjemy, emoce, kognitivní procesy. A poslední realita je ta nejdůležitější a představuje "dokonale uskutečněnou skutečnost". Co to znamená? Vysvětlíme si to na následujícím příkladě.

Představte si, že se zadíváte na divně vypadajícího člověka. Co se stane? Vznikne vizuální vjem, mozek rozpozná, že to je člověk, vznikne hodnocení "on vypadá divně", dostaví se směs emocí, a nakonec se mi objeví myšlenka "já se ho bojím". Yogācāra nás nutí podívat se na to, kolik různých procesů se odehraje mezi prostým vjemem (vidím člověka) a závěrečným pocitem (já se ho bojím). Nutí naše vědomí transformovat se následujícím způsobem: Mám strach. Ale tohle je jenom myšlenka, že se může stát něco špatného. Zároveň se mi objevuje pocit já a že se to děje mně. Všechno z toho jsou pouze vznikající a zanikající procesy vědomých zkušeností a nějaké "pevné" já není vůbec nutné, protože za chvilku vědomí stejně stočí pozornost k něčemu jinému a na své já častokrát i "zapomene" (zvlášť když jsme zaujatí nebo soustředění). Pocit já se tedy vnímá jako součást procesu, a ne jako rozdělení na já vs. svět.

4. Dzogčhen – otevřená přítomnost

Dzogčhen pochází z Tibetu. V principu se taky jedná o hlubinnou introspekci a zkoumání svého já, takže mnoho myšlenek se překrývá s advaitou nebo yogācārou (koneckonců, tyhle filozofie mají téměř všechny základ v starých védách, takže tomu není divu). O vědomí uvažuje podobně jako advaita – snaží se negovat, co vědomí není, ale více operuje s myslí a mentálními stavy. Myšlenky, pocity, obrazy, zvuky, tělesné vjemy, vzpomínky nebo pozornost – žádná z těchto věcí není vědomá sama o sobě. Dzogčhen se místo toho snaží najít toho, kdo pozoruje tyhle všechny věci a dochází k závěru, že vědomí (pozorovatel) není objektem uvnitř zkušenosti a ani ho nelze nikde najít. Stojí "nad" projevenou realitou.

Pro správné pochopení dzogčhen rozlišuje dva typy mentálních procesů. Tím prvním je běžné myšlení – tj. analýza, konceptualizace, vzpomínání, plánování, hodnocení, chtění, odmítání atd. Tohle všechno ale vytváří subjekt-objektovou strukturu zkušenosti a pocit já. Tím druhým mentálním procesem je čisté vědomí, díky kterému bychom měli bezprostředně rozpoznat povahu své mysli jako nekonceptuální přítomnosti neboli přímého poznávání. To znamená přímo si uvědomovat, co se pouze děje právě teď bez jakékoliv analýzy či konceptu. Dzogčhen vůbec netvrdí věci jako "vytvoř klidnou mysl… neměj myšlenky… dostaň se do zvláštního stavu vědomí"… On nabádá k tomu, abychom zjistili, co vůbec víme o přítomném okamžiku právě teď a co existuje ještě dříve, než se ho pokusíme vůbec analyzovat.

Čistým vědomím je tedy bezprostřední vnímání, zakoušení, poznávání. Je to vlastně ryzí pocit bytí bez ohledu na koncept nebo individualitu. A to je něco, co nemá žádnou "barvu, tvar, velikost nebo místo". Ale přesto to taky neznamená "nic". Takže to, co tyto tradice často označují jako "vyprázdnění mysli" nebo "nicotu", je v podstatě čisté vnímání přítomného okamžiku jako něčeho, co se spontánně objevuje, aniž bychom to nějak hodnotili či konceptualizovali. Podle dzogčhenu je tedy vědomí spontánně se objevující přítomnost, která se samopoznává, ale ona samotná není žádným vytvořeným objektem. A právě v tom spočívá krása jedné známé myšlenky, že z nicoty je vytvořen celý svět.

5. Zen

Zen je velmi radikální a jede ještě o krok dál než dzogčhen – snaží se vědomí úplně obejít. A to tak, že se zajímá především o to, kdo je ten pozorovatel. Chce tedy uchopit to, co existuje ještě dříve, než se objeví jakýkoliv vjem či myšlenka. Jenže on paradoxně dochází k tomu, že pozorovatel (subjekt) jako trvalá entita neexistuje. Protože subjekt je formován samotným vjemem, myšlenkou nebo pozorovanou přítomností. Takže zenová praxe je velice jednoduchá: "Seď, pozoruj a nic nedělej, jenom vnímej." Jenomže právě tohle je hrozně těžké, protože běžný člověk se automaticky od pozorování přítomného okamžiku odpojí a začne přemýšlet, analyzovat, chtít něčeho dosáhnout, všechno vztahuje na sebe a tak podobně. Zen se vlastně snaží přivést mysl do bodu, kdy vědomí pouze je jako bezprostřední zkušenost bez jakéhokoliv konceptu či interpretace. Pocit já tedy není nic jiného než přítomný okamžik reality. A v tomhle stavu se skutečně stírá hranice mezi já a světem – vědomí se jeví jako něco neosobního, rozloženého v celém prostoru existence.

Zen je ve své radikalitě zároveň i docela vtipný a má mnoho úsměvných tvrzení. Jelikož soustředit se na přítomný okamžik není nic "mystického" nebo "z jiného světa", jeho učenci často vtipkují o lidech, kteří hledají jakési "nadpřirozené osvícení". Třeba mají jednu takovou známou hlášku:

Před osvícením: Sekám dřevo, nosím vodu.
Po osvícení: Sekám dřevo, nosím vodu. 😁

Pointou tedy není, že se změní realita, ale že se změní vztah vědomí ke skutečnosti. Jak tedy co nejlépe uchopit, kdo jsem já nebo co je vědomí? Zenové doporučení by vypadalo asi nějak takhle:

Mistr: "Zkus si někdy sednout a polož si otázku: Kdo jsem já ještě předtím, než vznikne jakákoliv myšlenka?"
Já: "Jsem čisté vědomí."
Mistr: "To už je myšlenka."
Já: "Jsem Buddha?"
Mistr: "To je další myšlenka!"
Já: "Hmm…"
Mistr: "😏…"
Já: "Už to mám! Jsem nic!"
Mistr: "Opět koncept! 🙄"
Já: "🚶‍♀️…" (Zvedám se a jdu domů…)

Jde o to, že tím pravým smyslem je setrvat v otázce "Kdo jsem?" a pouze sledovat, co se stane, když mysl nemá možnost vytvořit uspokojivou odpověď. Je to návrat ke stavu bezprostředního cítění ještě předtím, než ho mysl rozdělí na já, svět, dobré, špatné, duchovní, neduchovní… Zůstane jenom holý pocit bytí bez jakéhokoliv konceptu, tvaru, formy či struktury. Nějak takhle vypadá to slavné osvícení, kterého lze mimochodem dosáhnout i užitím jisté varianty DMT, nejenom tvrdou meditací.

6. Ibn Arabí a jednota bytí

S jednotou bytí přišel Ibn Arabí ve snaze pochopit vztah mezi člověkem, světem a islámským Bohem. Nejde ale o žádné vykládání koránu – jedná se o čistě metafyzický koncept reality. Ibn Arabí neoperuje s pojmem "bůh", ale s Absolutnem, kdy veškeré bytí je jeho projevem či manifestací. Podle něho je vědomí nástroj, který má odhalit pravdivou skutečnost. A podobně jako radikální advaita i Arabí tvrdí, že Absolutno samo o sobě vědomé není, ale projevuje se jako různé manifestace schopné poznávání. Dalo by se říct, že všechny metafyziky, které tvrdí, že nejvyšší skutečnost sama o sobě vědomá není, se vlastně od empirické fyziky ani moc neliší. Fyzika jenom volí jiná slova: hmota, částice, energie, síly, informace a tak dále... Ale v principu každá z nich vnímá nejvyšší skutečnost jako "nevědomou".

Co ale dělá Ibn Arabí jinak než fyzika, a naopak podobně jako védské tradice, je větší propojenost já se světem. Taky zpochybňuje subjekt-objektové dělení reality a tvrdí, že pocit já není absolutní (ani být nemůže, pokud se vědomí vnímá jako nástroj Absolutna na poznávání). On individualitu vnímá jako místo nebo prostředek, kterým se Absolutno projevuje, takže hranice mezi vidícím, viděným a aktem vidění není ostrá, ale spojitá.

Na Arabího konceptu je ještě zajímavá myšlenka, že vědomí je zároveň tím, co spoluvytváří formu a hmotnou realitu. Podle něho je součástí běžné reality i takzvaný mezi-svět, který funguje jako prostředník mezi imaginací (myslí) a běžnou realitou. Je to schopnost vědomí dávat formu nebo podobu něčemu, co je jinak nehmotné. Co tím vlastně myslí? Představte si sen – vy v něm vnímáte plnohodnotnou realitu, která ale v bdělém stavu nijak hmotná není. To, co vytváří sen, je podle Arabího právě ten mezi-svět v rámci vědomí. Je to velmi podobné konceptu, že myšlenky vytvářejí realitu – ta bude přesně taková, na co vědomí zrovna zaměří pozornost. Takže naše běžná realita s veškerou hmotou by měla být něčím, co vědomí spoluvytváří, a ne se v ní pouze "nachází". A to je docela podobné závěrům IIT, PRT nebo i CT, co se týče propojenosti a vztahů.

U Arabího je ale třeba si dát pozor na pojem "realita". To, že ji vědomí spoluvytváří, podle něho neznamená, že těch realit může být spousta. Je pouze jediná, ale všechny individuality spoluvytvářejí své vlastní a jedinečné perspektivy. Jako když vezmete mnohostranný krystal, před který postavíte nějaký předmět – ten je sice jenom jeden, ale krystal z něho udělá spoustu různých obrázků… Arabí se tím snaží říct, že problém není ve vědomí, ale v identifikaci – proč zaměňujeme svou omezenou perspektivu za absolutní realitu. Člověk si totiž vytváří obraz: Jsem toto tělo, tato osobnost, toto je můj příběh, moje názory, moje touhy… To automaticky směřuje k definici já. A Arabí chce poukázat na to, abychom to já postupně rozpouštěli. Cílem ale není "zmizení ze světa", nýbrž změna pohledu, že já je něco definitivního.

7. Ostatní koncepty

Musím říct, že nápadů, jak se formuje svět a realita prostřednictvím vnímání, je hromada! To bych musela napsat tak deset knih, abych zachytila všechny, a ne jeden článek! Proto jsem úmyslně vypustila mnoho dalších tradic nebo konceptů, jakými jsou například taoismus, křesťanská mystika, kabala, neoplatonismus, súfismus, panpsychismus, hermetismus a podobně, protože všechny v podstatě vycházejí z nějaké té vyšší skutečnosti, boha, absolutna nebo univerzální mysli. Ale to je jenom různé pojmenování toho samého. Dále tyto koncepty taky preferují větší propojenost se světem, než je pouhá dualita "člověk vs. svět" Ale už nerozebírají vědomí nebo pocit já tak do hloubky jako třeba advaita védanta či budhismus. Zajímají se třeba o poznání jako takové nebo uvažují nad myslí či intelektem a vše se snaží propojit s kosmem. No často tomu chybí precizní filozofická argumentace přímo k samotnému vědomí.

To samé platí pro většinu šamanistických a animistických konceptů z oblastí Jižní Ameriky či Afriky. Ty vědomí definují jako něco, co propojuje celý svět – lidi, zvířata, jejich předky, rostliny a další různé formy, což je hodně blízké panpsychismu. Často v tom vidí i určitý kosmicky řád s komplexními vztahy a cítěním, kde se to, co je neuchopitelné, pojmenuje slovem "duše" nebo "vyšší bytost", ale argumentace je pak poměrně vágní. Dalo by se říct, že všichni se snaží nějak uchopit tu nejvyšší skutečnost, ale ne všechny koncepty jedou s vědomím i dále, než je pouze pojem "bůh" nebo "kosmos".

Za zmínku ale rozhodně stojí ještě takzvaný perennialismus. Jeho myšlenka je totiž poměrně jednoduchá – všechny mystické tradice mluví o téže věci – hledají souvislost mezi vědomím jako takovým a jeho obsahy. Pro všechny koncepty (i ty vědecké) totiž platí jedna klíčová věc – samotné vědomí (nebo přesněji pocit bytí) není totéž co jeho obsahy! Perennialismus se tak snaží přijít na to, jestli skutečně existuje nějaké to "čisté vědomí", nebo naopak je důležitá zkušenost každého jednotlivce. Je ovšem jasné, že externí vjemy nás formují, ale nejsou naším pocitem bytí (proto jsem v minulém článku zmiňovala, že existují jakési dva druhy já: to, které je formováno zevními vjemy – něco vidím, slyším a tak dále, a to, které je ryzím pocitem bytí).

Perennialismus si v podstatě klade otázku: Co vlastně zůstane z vědomí, když se odhlédnu od všeho, i od svého já (například v hluboké meditaci)? Odpověď směřuje k nedualitě, kdy se stírá hranice mezi pozorovatelem a pozorovaným – je tu pouze jakýsi pocit bytí, ve kterém se následně objevuje jak já, tak celý svět zkušeností. A to nás znovu vrací k otázce, kterou se zabývá i matematická teorie rozlišení – co stojí před tím, než dojde k prvotnímu aktu rozlišení? Když to aplikujeme na vědomí, nabízí se něco velmi podobného – je vědomí (nebo pocit bytí) podmínkou, aby bylo rozlišení na já vs. svět vůbec možné? Pokud ano, pak to nejsme my, kdo je zodpovědný za naše trápení… ale vědomí. 👀

Závěr

No… Když teď vezmu všechny koncepty, teorie a metafyziky od úplného začátku a postavím je vedle sebe, objeví se několik opakujících se hypotéz, které jsou pro pochopení vědomí důležité:

A.) Vědomí je fundamentální. Pokud totiž dokážeme negací odstranit obsahy vědomí a zbyde ryzí pocit bytí, vědomí může být stejně fundamentální, jako je dneska například hmota. Tuhle metafyziku podporuje IIT, CT a z části PRT. Pak už jednoznačně nebudeme moci tvrdit, že vědomí vzniká "z" hmoty. Bude základní součástí reality stejně jako atomy nebo časoprostor.

B.) Nedualita je hlubší úrovní reality. Tohle je dokonce více realistické než předešlá hypotéza, protože stíraní hranice mezi já a světem se neobjevuje jenom v metafyzických konceptech, ale taky na úrovni kvantové mechaniky. Stačí si vzpomenout na velký problém mezi pozorovatelem, pozorovaným a aktem měření – kde začíná jeden a končí druhý? A navíc, člověk není nijak "odtržený" nebo "izolovaný" od tohoto světa, tak proč by subjekt a objekt měly být základní strukturou reality?

C.) Vědomí není žádná věc, substance nebo entita, ale vztah. Pokud zvážíme propojenost obsahů vědomí s pocitem já nebo propojenost vědomí s hmotou, je možné, že vědomí hledáme úplně blbě. Ono totiž může být výsledkem vztahů mezi entitami, a ne entity samotné. Pak by vůbec nemělo smysl ptát se "Kdo má vědomí?"… Byla by to stejně nesmyslná otázka, jako ptát se "Kde je vzdálenost?"… V takovém případě by vědomí nebylo něco, co má nějakou "formu" nebo "tvar". Bylo by "nehmatatelným" výsledkem vztahů a interakcí.

D.) Vědomí je svět, který se právě děje. Je to běžící proces hlubší reality. Když se podíváme na snímky funkční MRI, PET nebo SPECT, dále na védské tradice či budhismus, a taky na teorii kategorií, všechny říkají to samé – vědomí se děje, projevuje, není stabilní. Je úplně jedno, jestli se na to díváme jako na kontinuální proud zkušeností, měnící se možnosti přítomných okamžiků nebo propojující se nervové impulsy. Vědomí se prostě mění a díky němu dochází k aktům rozlišování. Není tedy vědomí i příčinou času? Vždyť čas je dokonalou ukázkou aktu rozlišení…

A teď si představte, že existuje asi 200 odlišných teorií vědomí! Dají se vůbec všechny nějak sjednotit? Dost těžko… Takže příště se pokusíme zaměřit zejména na to, co dává intuitivní smysl, a co naopak ne. Dále se podíváme na některé problémy a paradoxy, které z vědomí dělají vítěze neuchopitelnosti lidského poznání…