Pojmy nejsou dojmy

Když s někým začnete diskutovat na téma "vědomí", ve většině případů se dostanete do slepých uliček, které namísto odpovědí končí nejasností a zmatkem. Po chvilce povídání často zjistíte, že vy už vlastně nemluvíte o "vědomí", ale o naprosto jiných pojmech, jakými jsou například uvědomění, pozornost, záměr nebo sebeuvědomění… Problémem je tedy použití jazyka, a to konkrétně terminologie, která se snaží pro jednotlivé pojmy najít co nejpřesnější významy. A není to vůbec jednoduché, protože dva různé pojmy se někdy liší pouze ve velmi jemné nuanci.

Neschopnost správně definovat vědomí a neporozumění textům nebo překladům je velkým problémem i mezi odborníky, kteří se vědomím zabývají na plný úvazek. Jinak ho totiž vnímají neurovědci, jinak psychologové nebo filozofové, a ještě jinak třeba fyzici nebo učenci východních duchovních škol. Proto bude série o Vědomí rozdělena na tři samostatné články, kde se vám pokusím ukázat obrovskou komplexitu tohoto jediného slova.

V první části se zaměříme na jednotlivé pojmy a stavy, které neustále kolem vědomí krouží a objasníme si jejich významy. Ve druhé části si představíme základy nejzajímavějších teorií, přičemž se neomezíme jenom na západní vědecký a empirický přístup, ale taky co na to říká celá Zeměkoule. No a v poslední části se podíváme na otázky a problémy, které činí vědomí tak neuchopitelným.


Definice vědomí jako terminologický hlavolam

Každý den, každou minutu a každou sekundu během bdělého stavu víme, že něco vnímáme nebo něco řešíme nebo na něco myslíme. Je přítomný jakýsi kontinuální proud vědomé existence, který intuitivně nazýváme vědomím. Co to ale přesně vědomí je, jak vzniká, proč vůbec je a co všechno dělá, to vám neřekne nikdo. Jednotná definice vědomí prostě neexistuje. A to z prostého důvodu – už při jeho povrchní analýze se totiž ukáže, že my nemluvíme o tom, co nebo čím vědomí je, ale ve většině případů jenom popisujeme jeho projevy.

Například psychologové definují vědomí jako "obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit nebo jako stav vnímání jakéhokoliv podnětu či stav prožívání". Jenomže už v této jediné větě se nám celistvost tříští a objevují se nuance, které je třeba přísně rozlišovat. Je obsah mysli totéž co vědomí? Pokud je jím tento obsah, který si člověk dokáže "vybavit", co přesně pak znamená to "vybavování"? Začíná se nám tady rýsovat znatelný rozdíl mezi vjemy, myšlenkami/představami, kognitivním procesem, pamětí a vědomím.

Pokud bychom tuhle větu pitvali dál, narazili bychom na další nejednoznačnost. Pokud je vědomí "stav vnímání jakéhokoliv podnětu", má vědomí třeba i termostat? Vždyť pokud jeho kovový pásek dosáhne určité teploty ("zaregistruje ji" nebo "zavnímá"), přeruší se, nebo znovu obnoví přívod elektřiny a zapne se, nebo vypne topení. Termostat funguje proto, že jeho součástky reagují na podněty z okolí. Tenhle příklad nám v podstatě demonstruje, že senzorické funkce ≠ vědomí. V případě živých organismů jsou senzorické funkce pouze hrubě vytrženým kontextem.

Lékaři a neurofyziologové vědomí většinou vztahují k bezvědomí, spánku, různým stupňům bdělosti nebo hypnotickým stavům. Tohle je na druhé straně celkem šikovný trik, protože kdybych přece jen musela nějak uchopit pojem vědomí a netušila, co to přesně je, položila bych si otázku nabízející negaci – "co vědomí není". S medicínským pohledem se pak ještě pojí výše zmíněné kognitivní procesy nebo paměť, což jsou taky jenom vytržené kontexty.

Spirituální psychologie nebo filozofie pak pracují i s dalšími pojmy, jakými jsou například sebeuvědomění, já, osobnost, qualia nebo duše. Tady pak narazíme na problém subjektivity, kdy lze téměř všechno vztáhnout pouze na vlastní pozorování nebo zkušenost a nabízí se otázka, jestli vůbec nějaká objektivní realita existuje. Zvlášť když do toho zakomponujeme emoce, u kterých prakticky nelze dokázat, jestli jsou vůbec prožívány stejně u různých lidí.

Zajímavý je dnes i pohled některých fyziků. Ti dokážou mnoho pojmů docela hezky zobecnit a pospojovat širší souvislosti, ale často dělají jednu chybu, která může být velkou brzdou pro budoucí vývoj poznatků. Do svých teorií zavádějí předpoklad, že vědomí vzniká až jako následek hmoty nebo je jejím produktem. Nebo že hmota je nutnou podmínkou jeho existence. Já osobně před tím dokážu zavřít oči jenom tehdy, pokud se na vědomí a hmotu díváme jako na určité formy energie. Ale ani tím si nejsem úplně jistá… vždyť podstata 95 % pozorovatelného vesmíru nám pořád uniká.

V dnešní době se do popisu vědomí pouštějí i takové obory, jakým je například matematika nebo informatika. Ty jsou sice ve svých úvahách velmi přesné, ale pro většinu lidí až moc abstraktní a těžko představitelné. Je vidět, že lidstvo se snaží vědomí uchopit již hodně dlouho, ale najít správné metodologické nástroje není vůbec snadné. Tuhle problematickou situaci výstižně zachytil Jesse J. Prinz ve své knize The Conscious Brain (2012), ve které uvádí, že vědecká a medicínská databáze PubMed obsahovala mezi lety 1900 – 2010 pouze 2516 článků obsahujících slovo "vědomí" (consciousness). To je žalostně málo!

Východní filozofie vycházející z budhismu nebo hinduismu, které se zabývají vědomím, jsou pro dnešního západního člověka zcela mimo. A to ze dvou hlavních důvodů. Ten první je výrazná poetičnost jazyka a studijních textů, kdy je často hodně těžké nějakou metaforu ze sanskrtu správně přeložit, natož ji pak i správně pochopit. A ten druhý důvod je přesný opak toho, co dělá západní civilizace – zatímco ta zkoumá vědomí téměř čistě empiricky a s vysokou potřebou hmotných důkazů, východní filozofie ho zkoumají jako prožitky, stavy bytí nebo subjektivní vjemy. Můj názor je ten, že oba tyto přístupy jsou si rovnocenné a měly by se vzájemně doplňovat, jinak se vztah subjektivity a objektivity nikdy nevyřeší.

Předtím, než začneme podrobněji větvit strom terminologie kolem vědomí, vysvětlíme si, co znamená pojem neurální korelát, který bude opakovaně v průběhu článků zmiňován. Neurální koreláty zavedli do neurobiologie Francis Crick (ano, ten nositel Nobelovy ceny za spoluobjev struktury DNA) a Christof Koch v roce 1990. Dnes již víme, že vědomí je nějakým způsobem propojeno s mozkem a různé jeho projevy přesně odpovídají konkrétním shlukům neuronů nebo neurálním procesům. A ačkoliv byl Crick zarytým materialistou, sám uznal, že korelace musí být přísně oddělena od kauzality. Je totiž faktem, že my stále nevíme, co vědomí je a jak vzniká, a proto je lepší mluvit o tom, že určitý vědomý stav s anatomií nebo funkcí neuronů koreluje, než mluvit, že tady přímo i "vzniká".

Asi největším problémem pojmu vědomí je jeho "nadužívání" nebo "plýtvání". Například když někdo omdlí, často řekneme "Hele, on ztratil vědomí!". Ale dnešní medicína v takových případech mluví spíše o stupních bdělosti než přímo o vědomí. A taky o jeho kvalitě nebo kvantitě. A má pravdu, protože vědomí skutečně zahrnuje různorodé stavy. Anebo naše samotné "já" vnímáme jako nějaké "individuální vědomí", ale když se do sebeanalýzy ponoříme detailněji, začne se vědomí překrývat s pozorností, senzorickými vjemy, myšlením, pamětí, emocemi a tak dále. Je tohle všechno ale opravdu to naše, tak extrémně specifické já?

Dále je potřeba rozlišovat, co je proces spojený s vědomím, ale ne vědomí samotné. V první řadě sem patří kognitivní procesy ve smyslu učení se, analyzování nebo přemýšlení. A možná vás to překvapí, ale mezi vědomé procesy nebo děje se řadí i pozornost, (sebe)uvědomování a intencionalita (záměr). Když přesměrovávám svou pozornost z letícího ptáka na slova, která začne mluvit nějaký člověk nebo na kapky počínajícího deště na mé kůži nebo na svou mysl, je to něco, co se "děje", co mění stav, co je dynamické.

Pak ale ovšem vyvstává otázka, co tyto změny pozornosti nebo zaměření způsobuje – je to naše já a svobodná vůle? Možná ano, ale ne tak docela. Protože měnit pozornost nás jistým způsobem nutí i samotné prostředí a jeho obsahy, tedy vjemy. Když nějaký kluk potká holku, která mu zasáhne srdce, je to přece ona, která mu nedá spát, a ne jeho svobodná vůle. 🙂

To samé platí i pro dynamiku myšlení nebo učení se. Když řešíte nějaký problém, ve většině případů si to ani neuvědomujete a jednotlivé kroky myšlenek jedou jako automatika. Je jasné, že mysl (mind) s vědomím úzce souvisí, ale není to totéž. Myšlení je procesuální nástroj, který vědomí využívá, pokud něco "dělá". Ale neplatí to jen pro běžné myšlenky nebo analýzy. Platí to i pro introspekci nebo sebereflexi. Například ve stavu hluboké meditace je člověk jednoznačně schopen s myšlenkami manipulovat, případně je výrazně potlačit. Existují i takzvané myšlenky vyššího řádu (higher order thoughts nebo "metamyšlení"), kdy si je člověk vědom vlastních myšlenkových procesů.

Abychom uvedli konkrétní příklad, zaměřme se na výrok Reného Descarta "Myslím, tedy jsem.". Descartova práce byla dlouho považována za symbol vysoce vyvinutého vědomí, které charakterizovalo především lidskou inteligenci. Dá se říct, že i dnes je proces myšlení považován za něco, co stojí na stupnici vědomí velmi vysoko. Jenomže učenci indické duchovní školy advaita védanta zašli ještě dál než Descartes. A to dokonce o několik staletí před ním! Oni se totiž ptali na něco mnohem hlubšího: "Kdo (nebo co) je ten, co si myslí, že myslí?". Tohle je právě ta myšlenka vyššího řádu, která si je vědoma samotného procesu myšlení nebo analýzy.

Jde o to, že vědomí si jako by postupně "uvědomuje", že myšlení je jeho "nástroj", a ne ono samotné. Nebo jinými slovy – dosud nepoznaný stav vědomí se stává vědomým až tehdy, pokud se na něj zaměří myšlenka vyššího řádu, která byla do té doby sama o sobě nevědomá. Nabízí se tak otázka – odkud ale "vyvírají" tyhle dosud nepoznané myšlenky nebo myšlenkové procesy? Rodí se z ničeho jako emergentní jev v důsledku vyvíjejícího se vědomí? Nebo jsou v "prostoru" veškeré existence již přítomné a my je postupně "objevujeme" nebo "formujeme"? Proč někteří lidé mají větší přístup ke složitějším nebo hlubším myšlenkám než jiní? Už jenom ta samotná variabilita v myšlení mezi jednotlivci značí, že myšlenky/představy nejsou totéž co vědomí.


Fyziologické vědomí

Když se lékař nebo psychiatr snaží popsat stav vědomí, označuje tím schopnost vnímat a adekvátně reagovat na podněty z vnějšího a vnitřního prostředí (tedy i z těla a mysle). Dnes je již velmi podrobně zmapováno, které konkrétní vjemy nebo funkce jakým neurálním korelátům (částem v mozku nebo v nervové soustavě) odpovídají. Dá se to i všelijak kvantifikovat nebo zobrazit – například pomocí EEG, funkční MRI nebo SPECT/PET techniky. Asi nejdůležitějším lékařským parametrem vědomí jsou vigilita (bdělost), lucidita (jasnost) a idiognoze (schopnost rozlišování mezi "já" a okolním světem), přičemž u všech lze mluvit jak o jejich kvalitě, tak kvantitě.

Bdělost v podstatě znamená "jak moc" toho vnímáme z vnějšího okolí a vnitřního prostředí. Zajímavé je, že čím je člověk "bdělejší", tím více jeho mozek vykazuje desynchronizační aktivitu. Nebo jinými slovy – čím větší bdělost, tím větší neurální "šum". Ale pozor, "šum" neznamená "neřád"! Pokud se jakékoliv vjemy začnou "vytrácet" nebo "klesat", jedná se o ztrátu určitého stupně vědomí v tom nejobecnějším smyslu. Asi nejtypičtějším příkladem "vytracení" vědomí je spánek (pokud nepočítáme snění). Víte, že když jste unavení, tak vás doslova "vypne" a nevnímáte vůbec nic z časoprostoru jako takového. Nevnímáte ani sami sebe. Podobně je tomu ve stavu celkové anestezie a v obou případech si člověk většinou po "probuzení" nepamatuje uběhlý čas nebo neví, co se mezitím stalo.

Jasnost vědomí pak charakterizuje to, jestli jsme schopní okolní podněty přiměřeně vyhodnocovat a pracovat s nimi. Tady jedna důležitá poznámka – jasnost je podmíněna bdělostí. Jakmile se mění stupeň bdělosti, automaticky se začne měnit i jasnost. Mohli bychom sem zařadit všechny mentální stavy – jak ty běžné (myšlení a automatika během dne), tak ty méně obvyklé (například změny kognitivních funkcí, situační dezorientace, únava, emoční zátěž, různé intoxikace, nemoci a podobně). Ale pozor, změna jasnosti (a v podstatě i bdělosti) nemusí nutně znamenat jenom něco ve smyslu "poruchy" nebo "méněcennosti"! Patří sem i meditační nebo hypnotické stavy, které lze cíleně navodit a ta jasnost se může naopak zvýšit.

Idiognoze je trošičku náročnější pojem, ale v principu se jedná o schopnost oddělit své já od okolí a jiných lidí. Znamená to schopnost uvědomovat si samého sebe, orientovat se v časoprostoru, ale i ve vlastním těle a vlastní mysli. Takže idiognoze není jenom o "fyzické oddělenosti" od okolí, ale taky o vnitřním světě (psychickém nebo duševním). Dalo by se to říct i tak, že idiognoze nejvíce vystihuje pojem "já", kdy záleží jak moc ztotožňujeme obsahy vědomí s vlastní perspektivou. Ale pozor – není to ego, spíš jeho opak. Je to něco podobného, jako když během introspekce vyhodnocujete, jak moc si toho z okolního světa "pouštíte k tělu" a jak se s tím ztotožňujete a vyrovnáváte.

Velmi zvláštním stavem vědomí je rozhodně spánek, protože se v něm cyklicky střídají dvě fáze – výše zmíněné totální "vypnutí" vědomí a snění. Jediný rozdíl mezi bdělostí a sněním je v tom, že svalový tonus je snížený a jsou deaktivovány senzorické funkce (nevidíme, neslyšíme, necítíme dotek, chuť, vůni apod.). Ale jinak dokážeme během snění prožívat plnohodnotnou realitu (někdy i totálně absurdní), uvědomovat si samého sebe, cítit, smát se, plakat… nebo dokonce přemýšlet a vykonávat sebereflexi. Mozková aktivita je v této fázi velmi podobná té během bdělosti (tedy s vysokým stupněm desynchronizace), zatímco ve fázi "vypnutí" (hlubokého spánku) je vysoce synchronní, pomalá a klidná.

Ještě zvláštnější je pak lucidní snění, kdy si je člověk vědom toho, že sní. Takový pocit zažije zhruba 50 – 60 % lidí alespoň jednou za život, 20 – 30 % několikrát ročně a 1 – 2 % pravidelně a velmi často. A pak existuje mizivé procento lidí, kteří si umí lucidní snění i cíleně navodit a záměrně měnit jeho obsahy. Zajímavé je, že pokud máte dostatek vůle a času, tyhle stavy se dají natrénovat, takže se pak můžete zcela záměrně a kdykoliv vydat do jakékoliv reality. 🙂 A taky vás asi nepřekvapí, když řeknu, že mozková aktivita během lucidního snění dosahuje desynchronizaci téměř shodnou s bdělým stavem. Ovšem predispozice asi nebude u každého člověka stejná, ale se sněním se dá pracovat stejně jako s meditací nebo hypnózou. Otázkou pak ale je – co je to za realitu během takového snění?

Zvláštních stavů vědomí je spousta! Třeba určitě znáte takový ten pocit, kdy jenom koukáte do blba, nijak moc nemyslíte a jste tak trochu "odtržení" od světa. Nic neřešíte, kritické myšlení je výrazně utlumeno, nikam nemíříte pozornost, jenom "bloudíte"… Takový stav vědomí se nazývá klidová síť mozku (default mode network, DMN), kdy je mnoho mozkových center sice aktivních, ale spousta propojení mezi nimi je deaktivována. A čím dál, tím víc se ukazuje, že právě v tomto stavu vznikají ty nové myšlenky, které přicházejí bůhví odkud a jsou nezávislé jak na vnějším, tak vnitřním prostředí. Člověk se stává pouze jakýmsi "přijímačem zbloudilých myšlenek".

U DMN se trochu zastavíme a povíme si o tom něco víc, protože ačkoliv se "pohled do blba" zdá jako neefektivní, neproduktivní nebo nelogický, je tomu přesně naopak. Výzkumy ukazují, že přesně takhle je náš mozek nastaven i ve chvíli, kdy přemýšlíme o budoucnosti a něco plánujeme. Dává to i smysl, protože budoucnost jako taková ještě nenastala, takže se objevují myšlenky s různou mírou pravděpodobnosti její realizace. V podstatě proces, během kterého se nám v hlavě vynořují všelijaké možné varianty budoucnosti, je spíš o "bloudění" než pečlivém rozvažování. Nebo jinými slovy – plánování budoucnosti není cílená kognitivní činnost jako třeba soustředění při řešení nějakého problému v práci. Ale velký pozor na jednu nuanci – to, že myšlenkové bloudění není cílené, neznamená, že je nelogické nebo nějak méně detailní! Je pouze více "otevřené" možnostem.

DMN aktivitu mozek vykazuje i tehdy, pokud rekapituluje minulost, ponoří se do vzpomínek, různých představ, dále pokud provádí sebereflexi, po požití některých psychedelik nebo u kreativní činnosti. A nejenom to! S defaultním módem se setkáme i u lucidního snění, meditací nebo během hypnózy. A až tady to začíná být více zajímavé! Třeba u lucidního snění se kromě DMN aktivuje i metakognice, tj. zcela řízené myšlení jako třeba při řešení složitých úkolů. Pointa ale je, že u normálního stavu bdělosti je metakognice přítomná bez DMN. Je buď jedno (bloudění, rozjímání), nebo druhé (cílené a řízené aktivní přemýšlení). Lucidní snění je jediný stav vědomí, kdy je zároveň přítomno jak bohaté cílené přemýšlení, tak bohaté myšlenkové bloudění. (Co sakra vlastně vnímají tito lidé??)

U meditace nebo hypnózy je DMN přítomná, ale u každé z nich trochu jinak ve výsledku. Když člověk začne meditovat, obvykle se nejdříve na něco soustředí. A právě v tom aktivním soustředění spočívá pointa meditace – když se na něco silně zaměříte (třeba na dech, zvuk nebo jakýkoliv jiný vjem), po chvilce se do toho ponoříte tak hluboce, až doslova zapomenete, že jste se vůbec na něco soustředili. Vnímání začne být bloudivé, ale ne chaotické. DMN je u meditace taková, že vědomí bloudí spíše v přítomném okamžiku, je zcela otevřené jakýmkoliv vjemům, s čímž se zároveň oslabuje neustálý pocit "já, já, já".

Hypnóza je pak typ meditace, kdy se člověk soustředěním ponoří do svého já nebo svých myšlenek/představ tak hluboce, že naprosto zeslábne kritika a posuzování (nebo odsuzování). Pouze bloudí ve svém já a přijímá samého sebe takového, jakým opravdu je. Proto se díky hypnóze léčí i různá prožitá traumata, protože to defaultní nastavení během hypnózy pomůže změnit pohled na svou osobnost přímo z vlastního nitra pouhým přijetím a nekritikou toho "nejsurovějšího" já. Například když nějaká dívka trpí, protože ji někdo v minulosti znásilnil, tak v hypnotickém stavu přijetí to nevnímá jako "ublížení". Jednoduše příjme, že se to prostě stalo, necítí se nijak "pošpiněná" či "méněcenná a uvědomí si, že už s tím stejně nic nenadělá…

Důležité je, že jak opakované hypnózy, tak opakované meditace či lucidní snění dokážou fyzicky měnit i samotný mozek tím, že se vytvářejí nové neurální spoje nebo přestavují konfigurace těch starých (proto se říká, že mozek je "neuroplastická", a ne rigidní struktura). Rozdíl je pouze v tom, že u meditací a lucidního snění je "přestavba" mozku pomalejší, cílená, v menší míře, ale zato stabilní a trvalá. U hypnózy se naopak dokážou vytvořit velmi intenzivní nové spoje, ale většinou pouze dočasně. Proto se hypnóza musí při léčbě traumat opakovat, aby se nové spoje stabilizovaly i v čase. Ale každopádně se ve všech třech případech zlepšuje některý z vědomých procesů – vnímavost, kontrola, představivost, sebereflexe, pozornost, paměť, metakognice, vyrovnanost a tak podobně.


Poruchy a změny vědomí

Medicínských poruch vědomí je spousta a mohou vznikat na základě nejrůznějších příčin – od traumatického poranění, metabolických nemocí, intoxikací až po kancerózní stavy či vrozené poruchy. U všech je ale společný základ – buď dojde k viditelnému poškození nervové tkáně, nebo je něco špatně s metabolismem nervových (případně percepčních) buněk. Dají se tedy najít přesné neurální koreláty nebo metabolické dráhy odpovídající danému typu poškození. Právě na základě všech těchto poruch či nemocí víme, že vědomí je "nějak" spojeno s mozkovou hmotou.

Pokud se zaměříme čistě na nervovou soustavu, tak takovou rozhodující oblastí zejména pro bdělost je mozkový kmen. Je to více méně místo, kde mícha přechází v mozek a vyskytuje se tady několik shluků neuronů (tzv. jádra retikulární formace), které jsou zodpovědné za excitaci těch částí mozku, jejichž projevem je normální bdělost. Ale nejenom to. Při postižení mozkového kmene může vypadnout i velká část senzorických a motorických funkcí důležitých pro mechaniku těla.

Závažnost poruchy při poškození mozkového kmene je tedy silně variabilní. Člověk může zůstat kvadruplegik, nehýbat se, nemluvit, nic "mechanicky" na těle necítit, ale jeho vědomí, vegetativní a kognitivní funkce zůstanou zcela zachované. Takovému stavu se říká i dost nešťastně syndrom uzamčení, protože člověk je skutečně vězněm ve svém těle. Při větším postižení může pak člověk upadnout do takzvaného vegetativního stavu, kdy vypadne i vědomí jako takové (včetně kognitivních funkcí), ale dochází u něj ke střídání spánku a bdělosti. Jednoduše, ten člověk vypadá, jako by opakovaně normálně spal a byl vzhůru, ale nereaguje a neotevírá ani oči. U vegetativního stavu člověk taky zvládá samostatné dýchání bez zevní podpory.

Za nejtěžší poruchu vědomí se považuje koma, které se od vegetativního stavu liší tím, že už se nestřídá ani mozková aktivita spánku a bdělosti a je obvykle nutná podpora dýchání. Je to jakýsi "přechodový stav" mezí životem a smrtí. Pro medicínu je velmi důležité tyto dva stavy správně rozeznat, protože dnes je již dokázáno, že ve vegetativním stavu člověk reaguje na slovní podněty a může prožívat všelijaké vnitřní pocity nebo třeba i vyronit slzy. Problémem tedy je, že ačkoliv ten člověk "na oko" vůbec nereaguje, jeho vnitřní život může být velice aktivní a bohatý. Lze to i dokázat přítomností elektrických nebo metabolických signálů v mozku. Má tedy velký smysl na tyto lidi mluvit nebo je i pohladit, protože možná cítí naději, že nejsou sami a je tady někdo, kdo je vnímá nebo je má rád, ačkoliv oni vůbec nereagují.

Výše zmíněné poruchy vědomí jsou kvantitativní, protože zde vidíme naprosto zjevný "úbytek" bdělosti, smyslových vjemů a vykonávání nejrůznějších funkcí. Můžeme sem ještě zařadit i takzvaný stav minimálního vědomí, který je velice podobný vegetativnímu stavu s tím rozdílem, že člověk si uvědomuje samého sebe a dokáže na selektivní podněty i reagovat (třeba odpovídá na určité otázky nebo něco udělá na konkrétní příkazy, ale jinak nereaguje). Ke kvantitativním postižením vědomí dochází zejména při mechanickém poranění mozku, závažných otravách či finálních stádiích některých nemocí.

Pak máme poruchy kvalitativní, kdy je narušená hlavně jasnost a idiognoze. Kromě různých mrákotných stavů a mdlob sem můžeme zařadit i mnoho psychiatrických nemocí, různé intoxikace, stavy po požití drog nebo i některé organické léze či metabolické poruchy. Vyznačují se zejména časoprostorovou dezorientací, neadekvátním vyhodnocováním reality, ztrátou paměti, halucinacemi nebo bludy, dále poruchami pozornosti, výrazným neklidem, ztrátou identity, mdlobami, netypickými motorickými reakcemi, poruchami řeči a tak podobně. Ačkoliv je mnoho takových stavů právem označováno za "poruchy", někdy je přece jen těžké určit, jestli se skutečně jedná o "nemoc" v pravém smyslu slova.

Nebudeme teď rozebírat žádné schizofrenie, bludy nebo poruchy osobnosti a tak podobně, protože pro všechny tyto stavy platí jedna společná věc – člověk stav svého vědomí nemá pod kontrolou. Nemůže ho nijak ovlivnit ani změnit. Nebo když na vás jednou přijde mdloba, prostě omdlíte, ať děláte, co děláte. Nebo když požijete lysohlávky, holt, tripem si budete muset projít. A pokud se jedná o dobře zdokumentované změny nebo poruchy, lze k nim přiřadit i konkrétní neurální koreláty.

Poruchy vědomí jsou ale docela zvláštní skupinou. Někdy totiž změna bdělosti nebo jasnosti nemusí nutně znamenat něco "méně", ale může naopak znamenat něco "více". Tohle si vysvětlíme trochu podrobněji, protože u některých poruch (nebo změn) se děje něco velmi podobného jako ve stavu meditace, hypnózy nebo lucidního snění a výsledkem je zvýšená jasnost vědomí. To znamená, že člověk si je vědom určitých věcí mnohem jasněji než zdravý člověk. Pointu si vysvětlíme na dvou poruchách – na epilepsii a panické poruše.

Epilepsii zná asi každý. Jedná se o náhle vzniklé excesivní výboje neuronů, které jsou jistým způsobem dysfunkční (na jejich buněčné membráně nedochází ke správné inhibici elektrické aktivity). Takové poškození může být různého původu, takže epilepsie nemá jenom jedinou příčinu (může vzniknout na základě traumatu, metabolické poruchy, cévních poruch, být vrozená a tak dále). S nadměrným výbojem ale vždycky dojde ke změně vědomí – od mírné dezorientace až po naprostou ztrátu vědomí bez nebo s motorickými záchvaty. Prostě záleží, jak velký a ve které části mozku ten výboj vznikl.

Většina lidí má epileptiky za chudáky. Z velké části je to ovšem pravda a zlehčovat jejich situaci nijak nesmíme. Co ale lidé možná až tak netuší, jsou jejich subjektivní prožitky během nebo těsně po záchvatu. Ne vždycky totiž dochází ke ztrátě vědomí (nebo paměti) a zmatenosti. Mnozí epileptici popisují stavy depersonalizace (oddělení nebo vystoupení já z těla) a stírání hranice mezí já a okolním světem. Doslova popisují, že vidí své já zvenčí a nejsou ve svém těle. Pouze kontrolovaně pozorují sebe a okolí. Dále zmiňují změnu vnímání času (buď se věci dějí hodně rychle, nebo naopak hodně pomalu) a výskyt extrémních emocí (od hlubokého klidu až po "divné" vzrušení typu adrenalinového zážitku).

Co je ale nejdůležitější, většina takto prožitých záchvatů se vyznačuje pocity velké jasnosti a pravdy. Samotní pacienti ani nejsou schopní na své prožitky najít ta pravá slova, protože se jedná o něco téměř spirituálního nebo velmi komplexního. Často mají pocit extrémní pravdy či dokonce vidění budoucnosti a celé se to nese ve shodě s mystickými a psychedelickými výpověďmi. Třeba pocity jasnosti, komplexity a hlubokých pravd jsou velmi podobné i stavům po požití derivátů rostlinné drogy DMT.

Panická porucha se pak vyznačuje záchvatem silného pocitu strachu a hrozícího nebezpečí. Může se objevit z ničeho nic bez zjevného spouštěče nebo po konkrétním vjemu. Síla prožitého strachu se různí – od mírného bušení srdce až po tak velký strach, kdy člověk prostě omdlí (mozek sám zareaguje obranným "vypnutím" na přílišnou aktivaci neuronů). Jako příčina panické poruchy se udává vrozená predispozice příliš citlivé nervové soustavy na určité vjemy. Tito lidé obecně vnímají i "jemnější změny" vnitřních vegetativních procesů (například tlukot srdce, dech, termoregulaci apod.). Proto když se trochu vyděsí, cítí své tělo "víc" než běžný člověk a jejich reakce může být až moc nepřiměřená s nutností odborné pomoci.

Samotný záchvat silného strachu většinou dlouhý není (trvá cca pár minut až půl hodiny). Pak se člověk buď normálně zklidní, nebo několik hodin nadále přetrvávají pocity neklidu a úzkostí. Pokud je aktivace neuronů extrémně silná, na utlumení záchvatů se užívají i různé léky (možná vás nepřekvapí, když řeknu, že se často jedná o léky určené právě na epilepsii; pointa je totiž stejná – inhibovat nadměrnou aktivitu neuronů). Tohle jsou tedy takové ty "obecné a objektivní" projevy panické poruchy. Ale co subjektivní prožitky samotných lidí? Vnímají pouze strach, negativní pocity a že jsou "divní"? Ani zdaleka!

Pokud je záchvat extrémně silný, post-panický stav může být následně (a možná i překvapivě) velice klidný a jasný. Podobně jako u zmíněné epilepsie dochází k depersonalizaci a vystoupení já z těla a člověk se stává jakýmsi pozorovatelem. Silné emoce jsou najednou úplně vypnuty a čas se výrazně zpomalí. Zatímco u epilepsie lidé prožívají spíš pocity hluboké pravdy, u post-paniky se jedná o hluboké vhledy, které jsou velice podobné meditačním stavům. Člověk vidí realitu jako by "bez filtrů". Stává se pouhým pozorovatelem, kdy emoce a kritika moc nehrají roli, takže registruje i takové vjemy, které by jinak byly těmito procesy "zkresleny".

Dnes se takovým stavům nadměrné jasnosti vědomí vzniklých po předchozí hyperaktivaci neuronů říká post-activation clarity (post-aktivační jasnost). Její neurální koreláty se nacházejí v prefrontálním kortexu, což je přední část čelní mozkové kůry (že by to bájné "třetí oko"?). V tomto místě se zesílí aktivita určitých neuronů a vytvoří se neobvyklé spoje s jinými částmi mozku, které nejsou běžné. V tomhle stavu se pak náhle přeuspořádají neurotransmitery, potlačí se hodně šumu (tedy smyčky běžných myšlenek nebo spojů), DMN slábne a dochází k efektivnější integraci vstupních informací. Někdy se tomu říká i meta-úroveň zpracování signálů. Ale na které vjemy nebo myšlenky se pozornost během stavů vysoké jasnosti stočí, zůstává stále záhadou. (A mimochodem – u některých lidí může stav nadměrné jasnosti nastat i po… no… hodně dobrým sexu.😊)

Existuje ještě jedna zajímavá souvislost s post-aktivační jasností – a to jasnovidectví. Lidé, kteří se prezentují tím, že "vidí" věci, které ostatní lidé nevnímají, svůj proces "jasnovidění" popisují velice podobně – jejich prožitek je silným pocitem jistoty a pravdy, cítí výstup ze svého já (depersonalizace), nemají žádný vnitřní emoční tlak, mění se jim tok času a podobně. A asi nepřekvapí, když řeknu, že v tom má znovu prsty aktivace neuronů prefrontálního kortexu a metakognice. Tahle oblast mozku nás v budoucnu ještě jistě překvapí, protože spojitost s ní se vyskytuje taky u intuice (viz dále).


Konceptuální třídy ("typy") vědomí

Doteď jsme řešili více méně pojmy a projevy fyziologického konceptu vědomí. Tedy takového, který je do velké míry spojený s mozkem a je lehce "hmatatelný" nebo pozorovatelný. Jenomže co je to například podvědomí? Co znamená uvědomování nebo pocit já? Proč vůbec máme nějaký záměr? A mají ho třeba i zvířata? Když si něco uvědomuji, uvědomuji si i to uvědomování? Co jsou sakra myšlenky? A co vjemy nebo pozornost? Proč jahoda tak strašně moc chutná a láska někdy tak bolí?

Těch pojmů kolem vědomí je hromada a bylo by dobré je alespoň nějak "roztřídit" nebo jim přiřadit stejnou váhu nebo je zkusit zobecnit. Uděláme tedy následující věc – nalezneme shody a souvislosti mezi jednotlivými pojmy a koncepty a vytvoříme jakousi "strukturální hierarchii" vědomí. To znamená, že nebudeme detailně pitvat jabka, hrušky a banány, ale podíváme se na to, co je typické pro všechno ovoce. Namísto redukcionismu se zaměříme na syntézu pojmů, ale se zachováním jejich významu.

Při jakékoliv analýze je dobré najít nějaký obecný "parametr", který pokryje co nejvíce věcí nebo fenoménů. A to z jednoho prostého důvodu – pohledy na svět jsou často tak osobní a omezené, že se pak lidé v daném kontextu ztrácí. A pro vědomí to platí víc než pro cokoliv jiného. Jak bylo řečeno v úvodu – vědomí vnímá úplně jinak lékař, fyzik, filozof nebo buddhistický mnich. Jenomže všichni intuitivně cítíme, že je to přece jen něco společného, jednotného a našemu srdci tak blízkého.

Lze tedy pojmy kolem vědomí nějak "kategorizovat" do pár základních skupin na základě nějakých "parametrů"? Ano, lze. Například naše smyslové vjemy, náš pocit "já" nebo naše vlastní myšlenky či představy mají jeden společný parametr – subjektivitu, resp. individualitu. Ačkoliv je vědomí jednotným číslem, je více než zřejmé, že entity (bytosti) ho prožívají odděleně (tady kladu velký důraz na slovo prožitek).

Dále je jasné, že vědomí s prostředím všelijak možně interaguje. Jenomže ono je rozdíl, jestli dochází pouze k percepci vstupu (tedy něco jako "jedním uchem dnu a druhým ven"), nebo se na vstupní signál i nějak reaguje. Nebo jinými slovy – některé interakce vědomí s prostředím jsou vědomé, ale některé ne. Pak tady ale máme i interakci vědomí samého se sebou. Něco jako "samointerakce", "sebereflexe" nebo "autointerakce". Když to tedy shrneme, můžeme zavést čtyři základní typy nebo třídy vědomí, které si následně i trochu ucelíme:

1. třída – vědomí jako subjektivní prožitek
2. třída – nevědomé interakce
3. třída – vědomé a cílené interakce (a velká role potřeby jazyka!)
4. třída – samointerakce vědomí


1. Vědomí jako subjektivní prožitek

Tahle kategorie vědomí je zcela jedinečná, protože subjektivní prožitek je zároveň jediný důkaz, že "něco" vůbec existuje. Když tvrdě spíte a nic nevnímáte, vesmír pro vás vlastně vůbec neexistuje bez ohledu na to, že existuje pro někoho, kdo je vzhůru a nespí. Tedy nejenom prožitek, ale i existence samotná je velmi úzce spjatá s fenoménem subjektivity. Je to něco, co je přístupné pouze první osobě a kdyby teď někdo moje vědomí zcela "vypnul", ztratilo by minimálně pro mě všechno smysl. Jako příklad můžeme uvést rozeného slepce – ten nikdy nebude vědět, co je to modrá barva, protože ji nikdy zrakem nevnímal. Pojem "barva" pro něj ztrácí veškerý význam. Takže pokud já přestanu vnímat naprosto všechno, přestane mít smysl i existence čehokoliv.

Abychom to ale zobecnili na všechny vědomé entity, můžeme to říct i trochu jinak – bez vnímajícího (pozorovatele) jakýkoliv vjem, myšlenka nebo představa postrádá veškerý smysl. Můžeme si to představit tak, že postupně vymírají všechny vědomé bytosti, až zbyde ta poslední. Co se ale stane s vesmírem, až zemře i ta poslední vědomá entita? Jaký smysl by měla jeho následná existence, když by tady nebyl nikdo, kdo by ji vnímal?

Tohle je zároveň ekvivalentem palčivé otázky fyziků – pokud je realita výsledkem kolapsu kvantové interakce mezi pozorovatelem a objektem, kdo nebo co kolabovalo vesmír, když vědomý pozorovatel ještě neexistoval? Tahle otázka je položena naprosto právem, protože většina Zeměkoule je tak nějak přesvědčena, že vědomí vzniklo až po hmotě.

Ale kdo nebo co vnímalo (kolabovalo) realitu před vědomím? Kdo nám dá důkaz, že hmota skutečně existovala dříve, když každý důkaz je AŽ zkušeností vědomí?! 🤔 Pokud nikdo nic nevnímal, proč ta námaha, aby nějaká realita vůbec byla? Kvůli komu nebo kvůli čemu by to mělo smysl? Kvůli náhodě? Pro žádný důvod? Pro nic a pro nikoho? To sotva. Vesmír se sice chová chaoticky, ale zároveň deterministicky. Je všechno, jenom ne absurdní! Můj názor je ten, že vědomí je nutnou podmínkou pro jakoukoliv realitu, aby se vůbec mohla objevit (bez ohledu na hmotu jako takovou). A docela bych se vsadila, že i pojem "inteligence" je tu s námi od počátků věků...

(Pokud by zarytí zastánci kodaňské kvantové mechaniky chtěli oponovat pravděpodobností a čistou náhodou, raději hned nabídnu protiargument - zvažte její neúplnost a problémy. Nebo alespoň neznalost veškerých vstupních podmínek a že kvantová interakce mění původní (vstupní) informaci. Kvantová mechanika je fajn pro aktuální popis světa, ale za tisíc let jistě vznikne pro vesmír nová teorie. Zatímco vědomí stále zůstane… no, vědomím.)

Celé to prostředí kolem nás musí být nějak propojeno s pozorovatelem už od samého počátku. Protože jakýkoliv vjem, myšlenka nebo význam se zreální až po uvědomění. Je to něco podobného jako nalezení kostry dinosaura nebo nového vesmírného tělesa. Dokud se to neobjevilo (tedy nestalo "uvědomeným"), do té doby to pro pozorovatele neexistovalo. A to, že o dinosaurech vědí i ostatní lidé? To subjektivní vnímání nijak nevyvrací. Právě naopak – ty dinosaury přece těm lidem zreálnil jejich objevitel tím, že jim to řekl nebo ukázal. Pak je ovšem zajímavější otázka, jestli vědomí měl i ten dinosaurus… Protože do jeho objevu jsem na otázku o jeho vědomí neměla ani žádný důvod… Otázka vznikla až teď s tímto objevem, a to nás zároveň nutí přemýšlet i o samotné povaze času a co vlastně znamená minulost.

O subjektivitě si více povíme i ve třetí části o Vědomí, protože odpovědi na otázky o ní nejsou vůbec jednoduché a ani zdaleka vyřešené. Ono je totiž docela i možné, že veškerou objektivitu si vytváříme postupně my sami tím, že vědomí figuruje v existenci jako architekt, a ne objevitel už něčeho "hotového". Jako by vědomí mělo k dispozici "těsto", do kterého je ono samo "vloženo" a tvarovalo si z něho prostředí (a tedy i sebe samého, protože je "uvnitř"). Zhruba na této myšlence jsou založeny i východní filozofie zaobírající se vědomím.

Velkou roli v subjektivitě rozhodně hraje proces uvědomování. Uvědomování je přítomno neustále a je základem jakéhokoliv prožitku nebo vjemu. Ať už se dívám na film, vnímám teplo slunce, cítím smutek nebo na něco myslím, musím si tyto prožitky nejdříve uvědomit. Uvědomování je zároveň proces, který je kontinuální, nikdy nemizející (pokud jsem ve stavu bdělosti). Důležité taky je, že uvědomování si nevyžaduje žádný mentální (resp. kognitivní) akt. Je to pouhá surová percepce prostředí (vnějšího i vnitřního) neboli "příjem", který až po proběhlém uvědomění můžeme začít mentálně analyzovat. Proste prožitek.

S uvědomováním pak velmi úzce souvisí i pojem pozornost, která je jakýmsi rozhodovacím procesem, co bude vůbec uvědomováno. A na změnu pozornosti je zapotřebí nějaký stimul. Bez něho by bylo uvědomování upnuto pouze na jednu věc, nic by se neměnilo. Můžeme si ho představit jako nějakou "rekurentní smyčku" – koukám na letícího ptáka… ještě stále koukám… a pořád koukám. A najednou se na obloze objeví letadlo a já změním svou pozornost a začne nová rekurentní smyčka uvědomování – budu pozorovat letadlo.

Nebo si můžeme uvést i jiný příklad – moje pozornost je upnuta třeba na nějaký text na monitoru počítače. Periferně ale zároveň vnímám hrnek od kafe, květinu v květináči nebo organizér s papíry, které mám na stole. Je to jakási "podprahová" součást uvědomování, ale bez významné pozornosti. Když ale najednou upadne suchý květ z květiny a ještě při tom vydá i šustivý zvuk, moje pozornost se automaticky stočí na ten květ. Stimulem pro změnu uvědomování tedy nemusí být jenom svobodná vůle, protože "chci", ale v podstatě jakýkoliv dostatečně silný signál prostředí (vnějšího i vnitřního – třeba emoce nebo myšlenka). (Trochu víc si to rozebereme dále.)

Se subjektivitou je pak spojený i další pojem – naše bytostní já (duše), na které taky dokážeme svévolně stočit pozornost a začít si ho uvědomovat. Nejvíce zajímavé ale je, že pocit já je vjemem prožitkovým, ne mentálním! Protože když o sebe přemýšlíme, jedná se již o analýzu a abstraktní myšlenky, ale to nejsme "my". Právě kvůli tomuhle lze napadnout výše uvedený Descartův výrok "Myslím, tedy jsem.". My jsme, i když nemyslíme. Pocit já je stav bytí, prožitek, a ne mentální konstrukt nebo myšlenka. Otázkou pak ale je, co nebo kdo je to já? Proč je vždycky stejné? A proč na světě existuje tolik já? A ty druhé já cítí to své já stejně jako já? K já se ještě vrátíme podrobněji ve třetí části o Vědomí. (Pardon za tenhle egoisticky znějící odstavec plný já... 🤷‍♀️)


2. Nevědomé interakce

Tento typ vědomí v sobě zahrnuje něco, co můžeme intuitivně chápat jako percepci nebo stavy bytí, kterých se neúčastní žádné kognitivní procesy nebo běží mimo vědomou zkušenost. To znamená žádné složité myšlenky ani analýzy, žádná práce s pamětí, žádná kategorizace, žádná sebereflexe. Mohli bychom sem zařadit automatiku a reakce na podprahové či předvědomé stimuly. Kdybychom to měli říct co nejjednodušeji, tak se v podstatě jedná o procesy, které si za normálních okolností neuvědomujeme – tělesně i mentálně. Ale pozor – to, že si něco neuvědomujeme, vůbec neznamená, že to je nedůležité nebo že to "neběží" kdesi na pozadí a nehraje určitou roli ve vědomých rozhodovacích procesech!

Dále jsou nevědomé interakce charakterizovány jedním velmi důležitým a společným parametrem – napovídají o existenci informace, která není přítomna ve vědomí, ale může mít potenciál se vědomou stát. Někdy se setkáváme i s pojmem "podvědomí", ale tohle slovo je spíš populární a zahrnuje v sebe leccos – od automatiky přes potlačené vzpomínky až po intuici. Jednoduše podvědomí není exaktní termín, protože se dá rozložit na spoustu dalších pojmů, a ne všechno z toho je skutečně tím nevědomým procesem (zvlášť ty potlačené vzpomínky, které již prací s pamětí jsou).

Uveďme si tedy několik jasných příkladů, abychom pochopili, co znamenají nevědomé interakce, které vznikají podprahově nebo předvědomě. Pod pojmem podprahový stimul se rozumí takový vjem, který je buď příliš krátký, nebo slabý na to, aby byl zachycen. Náš nervový systém ho dokonce může částečně i zpracovat, ale nedokáže ho vyhodnotit. Typickým příkladem je třeba to, když vám někdo rychle mihne nějakým obrazem před očima, ale vy vůbec nestihnete zaregistrovat, co na něm bylo. Zrak totiž na registraci světelného bliknutí potřebuje alespoň deset milisekund a na registraci stabilního obrazu sto až dvě stě milisekund. Tahle situace má i svůj typický projev na mozku – neurony se na kartičkou chvilku jenom malinko "zachvějí", ale aktivita se do žádných center nerozšíří.

A teď důležitý point – problémem není vědomí samo o sobě, ale architektura tělesných senzorických funkcí a mozku! Jednoduše, současné nastavění člověka je takové, že holt vjemy, které v tom prostředí skutečně existují a jsou potenciální, se kvůli jeho hmotné architektuře nezachytí a nezpracují. Ale vědomí samotné by je zpracovat mohlo zcela úplně! Kdyby naše oči registrovaly třeba fotony rentgenového záření nebo uši vnímaly vlny ultrazvuku, na straně vědomí by se nic nezměnilo. Změnila by se jenom vstupní informace a její zpracování!

Jedná se tedy o vjemy nevědomé tělesnému vědomí, ale nikdo netvrdí, že je nejde vnímat vůbec. Pokud nalezneme vhodný prostředek (třeba přístroj), můžeme vlastně obejít senzorické funkce. Jenom zaměníme jazyk tělesného senzoru (oči a uši) za jazyk senzoru přístroje. To je v podstatě i snahou dnešní biomedicíny – zkonstruovat umělé senzory pro zrakově nebo sluchově postižené, aby se informace, která je pro ně nevědomá, stala vědomou. Zhruba tohle v teorii vědomí znamená podprahový stimul – potenciálně existující vjem, ale našimi smysly nezachytitelný. Takže sem můžeme zařadit v podstatě i cokoliv, co my neregistrujeme, ale různé přístroje ano.

A co stimul předvědomý? Tohle je něco naprosto jiného, protože se nejedná o to, jestli nějaký stimul vnímá tělo, ale o to, co vnímá mysl. Takže se přesouváme z říše smyslů do říše pohybu, abstrakce a alokace pozornosti. Za vývojově nejstarší se považují automatické pohybové procesy – ale NE ty naučené jako je třeba jízda na kole. Jsou to pohyby reflexivní a vrozené – například když zakopnete o obrubník a začnete padat, vždycky před sebe vystrčíte ruce, abyste ztlumili pád. Jedná se o vrozené obranné mechanismy pro přežití, které organismy naučily, jak se vyhnout nebezpečí. Je to něco, co děláme v souvislosti s pohybem, aniž bychom si toho byli vědomi.

Co se týče pozornosti, můžou nastat dva případy. První možnost je například situace, když čteme nějakou poutavou knihu. Naše pozornost je tak silně zaměřena na daný příběh, že často neslyšíme zvuky kolem sebe. Je to čistá fokusace a záměrné vytlačení ostatních vjemů. Tohle se v podstatě děje i při meditaci. Druhá možnost je pak samotná kapacita vědomí. Například když řidič kamionu s někým mluví za jízdy, jeho pozornost je rozložena mezi několik různých procesů – převodovka, volant, brzda, plyn, spojka, pohled na silnici, mluva s druhým člověkem a tak dále. A když je takových procesů moc, něco může jeho pozornosti zcela nevědomě uniknout a nabourá.

Předvědomý stimul pro pozornost může být klidně i velice silný, ale v daný okamžik se do vědomí nedostane, protože mu buď není přidělena pozornost (jako při čtení knihy), nebo je zaměstnáváno mnoha jinými procesy (mluvení řidiče za jízdy). Ale ten potenciál stimulu stát se vědomým tu existuje. Ve srovnání s podprahovým stimulem ten předvědomý "čeká" na svůj vstup do mozku (podle kapacity a pozornosti), který může svoje centra následně rozsvítit zcela úplně.

V předvědomí se ale ukrývá i mnoho abstraktních a mentálních procesů, které jsou běžně nepovšimnuty a nesouvisí ani s automatikou, ani se silou signálu, ani s pozorností. Patří sem zejména intuice a stav podivného tušení. Jedná se o dva různé pojmy, které znamenají něco naprosto jiného. Stav podivného tušení se překládá z anglického slova uncanny a není to totéž co intuice. Je to stav vědomí, kdy člověk tuší, že něco "nehraje". Že je něco téměř znepokojivě podivné nebo nepřirozené. Je to jako když se někomu zadíváte do očí a vidíte tam něco známého, ale zároveň cizího a vyvolává to ve vás zvláštní, někdy až nepříjemné pocity. Jedná se o mentální detekci anomálie, která narušuje očekávanou predikci ze známých vzorců.

Naproti tomu intuice je rychlý a bezmyšlenkovitý "skok" k pravdě nebo k téměř úplné přesnosti. Jednoduše člověk umí díky intuici rychle dojít ke správnému závěru, aniž by si uměl vysvětlit proč. Neumí vysvětlit ty logické kroky, které ho k tomuto závěru dovedly (teoreticky může, pokud je chytrý… ale až zpětnou analýzou). Díky intuici často vznikají i velmi silné argumenty, které nelze jen tak snadno obejít. Takže zatímco stav podivného tušení je spíš o pocitech a psychologii, intuice je více o kognici a rozhodování. Oba stavy se zároveň týkají i schopnosti predikce – intuice vyhodnotí, že "tohle je téměř správně", podivné tušení vyhodnotí, že "něco tady správně není". Někteří psychologové nebo filozofové tyto stavy nazývají okrajovým vědomím (fringe consciousness).

Dále bychom mezi nevědomé interakce mohli zařadit i myšlenky, které svévolně "vyskakují na povrch", když je naše mysl zaměstnávána něčím jiným. Je to vnitřní mentální stimul, který náhle ovlivní naší pozornost a vytrhne nás z běžného myšlení. Typickým příkladem je, když třeba s někým mluvíte o počasí a najednou si na něco vzpomenete (třeba, že jste před odjezdem do práce nezamkli dům), aniž byste se sami vědomě snažili s pamětí nějak pracovat. Nebo mluvíte o tom počasí, ale vaše mysl svévolně odběhne na hokejový zápas, který si chcete shlédnout někdy až za dva dny. Prostě ta vzpomínka nebo myšlenka se objevuje bez vaší vůle. Otázkou je – co to způsobuje? Nevědomá důležitost nebo preference? Nebo ty myšlenky vyskakují "jenom tak"?


3. Vědomé a cílené interakce

Tahle konceptuální třída neboli "typ" vědomí je poměrně snadná – jedná se o vnímání, na které vědomí cíleně reaguje (vyjma svého bytostného já – to už je samointerakce). Je to klasické centrum pozornosti. Nic podprahového, nic předvědomého, nic okrajového. Jakýsi základní stav během bdělosti, kdy vnímáme a reagujeme na vše kolem sebe (tělesně, mentálně i psychicky). Co je asi nejvíce specifické pro vědomé interakce, je jejich různá míra složitosti. Někdy se to popisuje jako "mikro- a makrovědomí". Jde o to, že mnoho vjemů vnímáme jako celistvý jev, který ale lze rozložit na menší části se specifickými neurálními koreláty v mozkových centrech. Například letící barevný míč vnímám celistvě jako jeden jev. Ale současně umím popsat jeho dráhu pohybu, jeho tvar, velikost nebo konkrétní barvu.

Další společnou vlastností vědomých interakcí je jejich spojení s pamětí. Když jednou ochutnám marakuji, vím, že i příští prožitek z jejího ochutnání bude ten samý. Možná méně nebo více sladký, ale marakuja bude vždy už jenom marakuja a nic jiného. Nebo když jsem se jednou naučila symboly pro písmena, i nadále budu vědět, že A je A. Nebo když poprvé prožiji úzkost, už tuhle emoci příště rozeznám. Paměť je tedy něco, co nám umožňuje opakovanou identifikaci vjemů. Nebo jinými slovy, díky paměti vlastně můžeme pracovat s informacemi – analyzovat, kontrolovat, jednat, přiřazovat významy apod. Obvykle si člověk většinu vjemů zapamatuje již po prvním setkání s nimi, a dle četnosti opakování se pak jejich informační hodnota utvrzuje. Ne nadarmo se říká, že opakování je matka moudrosti.

Pod pojmem reagování se myslí jakákoliv odezva vědomí na uvědomený obsah – ať už je to vjem ze smyslů, myšlenka nebo emoce. Všechno z toho zaznamenáváme, zpracováváme, analyzujeme, soudíme, vyhodnocujeme a případně i předáváme dalším vědomým bytostem. Všechny tyhle reaktivní procesy si ale vyžadují něco, bez čeho by vědomé interakce nemohly být nijak uchopeny – jazykový aparát. Nejedná se ale pouze o řeč, ale o jakýkoliv mechanismus, který z chaosu vjemů (informací) udělá smysl.

Ať už se jedná o kognitivní proces, popisování tělesných a smyslových vjemů, rozpoznávání emocí, myšlenkové operace, na cokoliv z toho potřebujeme jazyk, který vnímané informace nějak pojmenuje, utřídí a předá dál. Například pro uchopení barev jsme si vymysleli červenou, modrou, žlutou, bílou… Pro uchopení zvuku jsme si vymysleli tóny a jejich souhry. Pro uchopení abstrakcí jsme si vymysleli logické postupy, schémata, kontexty, geometrii. Pro vyjádření krásy jsme si vymysleli umění. Na popis emocí nám slouží cítění. A všechno předáváme dál hlavně pomocí slov a obrazů.

Pro vědomé interakce je dalším společným faktorem cíl neboli lépe řečeno záměr (intencionalita). Záměr sám o sobě je velmi komplikovaný pojem, protože jeho největším problémem je antropomorfizace – věčné připisování "lidskosti" téměř čemukoliv (vždyť i televize "běží", že ano). V takovém případě má určitý cíl i bakterie, která dělá vše proto, aby se rozmnožila. Nebo třeba i vlákno DNA, aby se replikovalo. A taky budík, aby ráno zazvonil… Základní otázka tedy zní: Je záměr skutečná kauzální síla, nebo jen pocit (subjektivní prožitek) nad nevědomými procesy? Záměr si podrobněji vysvětlíme až ve třetí části, protože se zdá, že rozhodovací procesy leží kdesi "mezi" vědomými a nevědomými interakcemi vědomí, takže se tomu budeme věnovat jako "problému".


4. Samointerakce vědomí

Poslední "typ" vědomí je schopnost nahlížet na samého sebe – reflektovat a posuzovat své vlastní stavy nebo svou osobu. Principiálně se nijak neliší od výše uvedených vědomých interakcí – vědomí zde taky interaguje s prostředím (vnitřním), pracuje s pamětí a informacemi, používá jazykové mechanismy nebo má záměr… Takže se může zdát, že se jedná o "stejné" uvědomování, ale není tomu tak zcela úplně. Pokud člověk přemýšlí o sobě, v mozku se mu aktivují charakteristické neurální koreláty, které jinak aktivní nejsou. A znovu se jedná o neurony v tom podivném prefrontálním kortexu. Případně se aktivují i centra pro paměť, ale jenom ty, které jsou určeny pro autobiografii (tedy jakési "životopisní" neurony).

Dalším rozdílem mezi interakcí a samointerakcí vědomí je to, že dokážeme třeba zcela perfektně analyzovat zevní svět nebo ostatní lidi, aniž bychom nahlédli do vlastního prožívání a chování. I mnoho inteligentních lidí si málokdy pokládá otázky jako například "Co vlastně cítím? … Proč jsem teď naštvaný? … Je to, co prožívám, strach? … Co když jsem se zachoval špatně? … Možná moje úvaha přece jen nebyla až tak moc logická? … Neměla bych se náhodou teď omluvit?". Všechny tyhle sebereflexní otázky mají jednu společnou věc – vědomí samo sebe považuje za toho, kdo něco prožívá nebo je původcem činu. Možná to zní jednoduše, ale není tomu tak. Lidé v průběhu všedního dne málokdy uvažují, co prožívají nebo co způsobili...

Se samointerakcí vědomí pak hodně souvisí i koncept času, který se vyvíjí s rostoucí schopností nahlížet na samého sebe. Nejenom malé děti, ale často i teenageři nejsou schopni zasadit své já do vztahu k minulosti a budoucnosti a jejich život je orientován zejména na přítomnost (což je na druhé straně i pozitivum). Čím je člověk starší a sebereflexnější, tím více vnímá kontexty mezi minulostí a budoucností. Uvažuje nad změnami a je si vědom toho, jak moc se mění on sám, což vytváří jakousi "kroniku" vlastního života. A až pak si všímá ten samý vztah i v okolním světě. Nejdříve musí ten tok času poznat sám na sobě, aby i zevní okolnosti považoval za dynamický vývoj, a ne pouhá statická fakta. Takže čas je paradoxně spíše subjektivním prožitkem než objektivním faktem.

Jiným typickým znakem sebeuvědomování je, když člověk explicitně analyzuje obsahy vědomí, o kterých ví, že jsou "jeho". Patří sem zejména emočně vypjaté situace, nalezení chyby, když něco "pokazím" nebo náhle uvědomění ve smyslu "co to vlastně teď dělám a proč?". Jedná se v podstatě o introspekci, když potřebuji najít jasnou definici nebo nuanci ve významech ve vztahu k vlastní osobě. Někteří psychologové nebo filozofové považují introspekci za takzvaný "vnitřní smysl" nebo "vnitřní percepci" – tedy něco podobného jako naše fyzické smysly akorát s tím rozdílem, že vjemem je vlastní mentální stav nebo obsah.

A právě tady se nám objevuje i jedna velmi důležitá nuance – rozdíl mezi subjektivním prožitkem a introspekcí. Zatímco subjektivita je prožívána kontinuálně a nepřetržitě (víte, že vaše já furt něco vnímá), introspekce je náhlá, přerušovaná a není přítomná v průběhu celého dne. Určitě mi dáte za pravdu, když řeknu, že většinou analyzujete zevní svět, a ne samého sebe. Z toho i vyplývá, že existují minimálně dva typy já. Jedno je orientováno na přítomnost a říká mi "ty jsi" nebo "ty existuješ a vnímáš", zatímco to druhé slouží k tomu, aby zachytilo a analyzovalo to první (Kdo jsem? Proč jsem? Co vnímám? Proč to vnímám?). Nebo jinými slovy – to první já je vnímáno jako vjemy z okolí (tedy formuje mě to, co pozoruji) a to druhé se zamýšlí, co z toho jsem opravdu já. Dalo by se říct, že se jedná o "sebeuvědomování si sebeuvědomování".


Závěr

Tenhle článek byl takovým souhrnem pojmů, se kterými se můžeme setkat při snaze o popis toho, co vědomí "dělá" nebo "jak se projevuje". Ale ani jeden z nich nám neposkytuje odpověď na to, co vědomí je a už vůbec ne na to, proč něco vůbec dělá... Proto se příště podíváme na jednotlivé teorie a trendy, kam se vůbec tyto snahy ubírají a jestli i odpovídají realitě. Bude to stejně komplexní (a zřejmě i stejně dlouhé), protože se chci zaměřit na několik různých přístupů – empirických, psychologických i filozofických – a nalézt v nich spojitosti.

Teď už zatím víme, že slovo "vědomí" je moc obecné a zahrnuje leccos – od smyslů, různých procesů uvědomování (jakým je například záměr nebo pozornost) až po myšlení… Stejně důležité je pochopení rozdílu zejména mezi myšlením a vědomím, protože to není to samé. Myšlení je pouze nástroj, kterým vědomí třídí a analyzuje jeho mentální obsahy stejně, jako když oči a uši jsou nástrojem pro příjem a zpracování fyzikálních vjemů z prostředí. Myšlení je zároveň i nástrojem pro tvoření, bez kterého bychom sotva mohli zasahovat do reality.

Ještě záludnější je jemnost v rozlišování mezi vědomím a já. Protože to právě já si je vědomo vědomí, což z něj tak trochu činí komplikovaný hlavolam – když si já uvědomuji uvědomování, může existovat další, vyšší já, které si bude vědomo mého uvědomujícího si já? Krkolomná věta, co? No, ale pokud existuje nějaký Bůh, není to zrovna on, kdo by ty já měl vnímat všechny? Jednoduše vědomí v sobě ukrývá něco jako fraktální strukturu, jenom v mnoha dimenzích – je stejné, ale furt roste a furt do sebe "absorbuje víc okolí".