Zboření mýtů ohledně meditace

Většina lidí si při slovu meditace vybaví tiše sedícího mnicha v nějakém klášteře nebo kdesi u potoka uprostřed himalájského lesa, kde nad něčím asi dumá. V modernějším pojetí si můžeme taky představit i nějakou komunitu lidí, kteří chodí na nějaké seance, kde nad něčím dumají tak nějak spolu nebo poslouchají a nechávají se vést nějakým guru. Případně to dělají pohodlněji i doma – přes YouTube. Když jsem se snažila najít nějakou definici, co je to meditace, musela jsem po nějaké chvíli internet a knížky zavřít a přestat hledat. A to z toho důvodu, že podobně, jako v předešlém článku u víry, těch definic byla spousta! Navíc, já sama jsem s meditacemi seznámena už nějaký ten pátek, tak to chci propojit i s vlastní zkušeností. Netvrdím, že ty definice jsou nějak "špatné", ale ve většině případů z nich nevyplývá ten pravý význam. Jednoduše, v těch definicích často chybí, co to ta meditace vlastně je.

Jelikož můj vědecký duch mi to nedá, předtím, než se dostaneme k nějakému hlubšímu pochopení, pojďme se podívat, co na to říká dnešní moderní pojetí světa.

Pohled moderní vědy

To, že pravidelné meditace významně snižují úroveň stresu, zlepšují spánek, podporují správnou funkci kardiovaskulárního systému nebo zmírňují různé typy bolesti, jsou již dlouho známá fakta, která lze bez problémů dohledat na internetu i s relevantními zdroji. Takže tuhle část přeskočíme a zaměříme se spíš na to, proč a jak se to děje.

Již v roce 2005 se objevily první důkazy, že při praktikování meditace se mění plasticita mozkové kůry. A to hlavně v oblastech spojovaných s pozorností, vnímáním svého těla a zpracováváním různých podnětů. Tenhle výzkum taky naznačil, že prostřednictvím meditace lze zpomalit ubývání mozkové kůry s rostoucím věkem (1).
Něco podobného odhalila i jiná studie, která taky naznačila zvýšenou mozkovou aktivitu pro vnímání a pozornost, ale navíc zjistila i nárůst pozitivních emocí nebo synchronizaci mozkové aktivity (2).

Další studie z roku 2025 ukázala, že dlouhodobá a intenzivní meditace trvající déle než tři měsíce vedla ke snížení stresového hormonu (kortizol) a zpomalení biologického stárnutí (3). Když to shrneme, praktikování meditace tedy rozhodně něco dělá s mozkem ve smyslu zlepšení vnímání. Navíc, produkce kortizolu je taky kontrolována mozkem (z adenohypofýzy), takže jistě tím lze vysvětlit i sníženou úroveň stresu a s tím spojený dopad na kardiovaskulární systém.

Podařilo se ale odhalit i jiné zajímavosti. Meditace třeba taky ovlivňuje aktivitu a objemovou velikost amygdaly, což je taková oblast v mozku, která je zodpovědná za to, aby držela pod pokličkou negativní emoce, jakými jsou například strach nebo úzkost (4). Takže možná by si lidé svou porouchanou amygdalu měli zkusit dát dohromady prostřednictvím meditací než se zbytečně přecpávat antidepresivy…
Jinou zajímavostí je třeba i zjištění, že meditace snižují zánětlivou reakci organismu (5, 6). To si myslím, že by mohlo docela pomoct zlepšit průběh různých alergií nebo třeba i autoimunitních onemocnění. A navíc, přirozenou cestou…

Pokud by vás to zajímalo podrobněji, dá se na internetu dohledat skutečně spousta informací, co všechno s naším tělem může meditace dělat. Třeba dokáže ovlivnit i produkci různých hormonů, funkci autonomního nervového systému či dělat všelijaké čachry machry s neurotransmitery a chemickými substráty (7).
Mě třeba ale hodně zaujalo ještě jedno zjištění. A to takové, že meditace ovlivňuje i genetickou expresi a komunikaci mezi buňkami (8). Meditace totiž dokáže vyvolat změny v metylaci DNA molekul. Metylace DNA je takový proces, který rozhoduje o tom, jaký gen se do proteinu přepíše a stane se aktivní, nebo naopak se jeho aktivace utlumí. Jednoduše, meditace umí "vypínat" a "zapínat" různé geny. Takže když budete dělat meditaci fakt poctivě, třeba se jednou stanete i nějakým X-manem. 🙂

Moderní věda nám dokáže docela dobře popsat, co meditace "dělá" s naším tělem. A rozhodně s ním toho dělá docela dost! Jenomže moderní věda nám nevysvětlí, co je to vlastně meditace nebo proč ji vůbec lidé vymysleli již v dávné minulosti. Moderní věda taky neumí vysvětlit, co konkrétního ten praktikující vnímá nebo prožívá. Taky jste již určitě slyšeli o různých mysteriózních pojmech jako osvícení nebo nirvána a tak podobně. O čem tedy ta meditace doopravdy je? Abychom to zjistili, pojďme se nejdříve podívat na samotný význam tohoto slova.


Co vlastně slovo meditace znamená?

Jelikož podle mého názoru je nutné pravdu hledat v některém z dostupných jazyků, tak mě napadlo se podívat, odkud vlastně slovo meditace přišlo a co v jednotlivých kulturách vůbec znamená. Každé slovo má totiž přesný původ a význam. Zbytek jsou jen takové "květnaté ozdoby", které nám mají pomoci si to nějak lépe představit. Jenomže ty květnaté ozdoby často udělají přesný opak – odvedou pozornost od skutečného významu daného pojmu. Udělat jednotnou definici meditace asi jen tak snadno nelze, ale její účel by se dal ve skutečnosti popsat i jedním jediným slovem a tím slovem je sebepoznávání. Ale předtím, než se k tomu vůbec dostaneme, podívejme se na původ tohoto slova v některých jazycích ve smyslu řeči.

Aby nedocházelo k zbytečným zmatkům, budu se držet co nejpřesnějšího vymezení pojmů, proto se zaměříme na samotné jazykové kořeny daných slov. Následující tabulka znázorňuje stručný rozbor několika takových slov pocházejících z nejstarších lidských jazyků.

Již první pohled na význam těchto kořenů nám zboří ten největší mýtus ohledně meditace – ticho v hlavě. To "ticho" je jedno z nejmylnějších přesvědčení ohledně praktikování meditace. Je to přesný opak a nejlépe to vystihuje význam v sanskrtu nebo arabštině – jedná se o přemýšlení nebo rozjímání, ale hodně intenzivní a hluboké. Pokud by někdo měl pocit, že mu v tabulce chybí východoasijské kultury, nezoufejte. Praktikování meditace se například do Číny dostalo z Indie, která vychází z toho sanskrtu. Ale abychom svět neosekali jenom na Evropu a Asii, napadlo mě ještě prozkoumat, jestli se něco podobného nacházelo třeba i v dalších kulturách. To už ale bylo těžší, protože v starověku tyto země moc propojeny nebyly, takže jsem se nemohla jen tak odpíchnout od nějakého ekvivalentu slova "meditace".

Určitě jste již ale všichni slyšeli o různých indiánských, aztéckých či mayských rituálech nebo šamanských praktikách v Africe. Ty měly za účel propojit člověka s přírodou nebo vesmírem a nalézt jakousi harmonii či naučit se vnímat podstatu reality. No a podařilo se mi i v jejich jazycích najít zajímavá slova, která souvisela s myslí. Podívejme se na další tabulku.

No. Je vidět, že svou myslí se lidé hodně zabývali prakticky po celém světě a již v dávné minulosti věděli, že zahloubání se do vlastních myšlenek je asi k něčemu dobré. Jak v Americe, tak v Africe existovala slova, která velmi přesně tento proces pojmenovala. A všechna jsou spojena právě s těmi různými rituály či praktikami, takže význam těchto slov je nejspíš záměrný. Dokonce jsem našla i jednu zajímavou zmínku, že již v prehistorických časech se lovci a sběrači snažili "změnit" své vědomí hleděním do ohně (9). Jenomže jak pokračoval čas a nastal novověk a středověk, stále více se do těchto různých praktik začaly vkládat někým vymyšlená odříkání (10). Tím se v podstatě vytvořily zárodky pro různá náboženství a pravý význam zahloubání se do mysli se začal vytrácet. Proto dnes existují všelijaké ty modlitby, mantry, mumlání, zpívání a bůhví co ještě.

Jenomže. V minulém článku jsme si řekli, že tohle nemusí být pro každého. I moje vlastní zkušenost je taková – když se chci ponořit do své mysli, nepotřebuji si nic "říkat" nebo mumlat. Paradoxně mi v tom pomáhá jenom poslouchat hudbu a něco si osahávat. Mám jeden takový oblý kámen, kterého velikost sedí přesně do mých dlaní a z nějakého důvodu jsem zjistila, že "Jo, to je ono!". Z mého úhlu pohledu zařazení takových různých "povinných řečiček" výrazně odradilo lidi od duchovna. A to z toho důvodu, že samotné mluvení různých (a někdy i dlouhých) frází častokrát brání se do své mysli vůbec dostat. Nechci tím ale tvrdit, že někomu to skutečně pomoct nemůže. Určitě taky může. Narážím spíš na to, že pokud se někdo chtěl duchovnu věnovat, tahle odříkávání byla z velké části "vnucována" – pokud to takhle neuděláš, žádné osvícení nebo na nebe vzetí nebude! Což může být jistě i kontraproduktivní.

Když se znovu vrátíme k těm slovům v tabulkách, možná jste si v nich všimli i dva zajímavé významy. Jeden byl u mayského slova d'zib – zaznamenávání a druhý u kořene indiánského slova inážiŋa – duchovní spojení. Meditace totiž může být praktikována dvojím způsobem – se záměrem nebo bez záměru. Žádná další meditace neexistuje. To je ten nejdůležitější poznatek pro každého, kdo se chce do meditací pustit! Co to ale vlastně znamená? Znamená to to, že buď intenzívně a hluboce přemýšlíte, nebo jste pouhý "přijímač". Ten první typ je poněkud lehčí a pro většinu lidí "dostupnější". Ten druhý typ sahá mnohem hlouběji, protože prostřednictvím něho se učíte poznávat, kdo nebo co jste. Nejdříve si ale rozebereme ten první typ, tedy meditaci se záměrem.

(Tady jedna malá zmínka – v minulém článku jsem cíleně hodně mluvila o záměrech. Záměry totiž pravděpodobně hrají tu největší roli v našich životech. A pokud se člověk naučí záměry regulovat a občas se od nich i odpoutat, má vyhráno...)


Meditace jako intenzivní přemýšlení (meditace se záměrem)

Každý začátečník při meditaci očekává to mylné "ticho v hlavě". Jenomže velmi brzy zjistí, že dosáhnout toho jaksi nelze. A má naprostou pravdu! To ticho tam nebude nikdy! Takže to obvykle rychle vzdá a začne si myslet, že meditovat může pouze někdo vyvolený. Pokud je ale jeho vůle silná a v praktikování setrvá, začne si postupně stále víc uvědomovat jednu věc – že ty myšlenky, které se snažil "odstranit", vnímá naopak mnohem víc. Tak si řekne: "Hmm… nějak lépe pozoruji, co se mi honí hlavou. A to je celkem zajímavé… S tím by se možná něco dalo i dělat!". Tenhle poznatek je klíčový, protože člověk si vlastně uvědomí, že dokáže svou mysl nejenom kontrolovat, ale také řídit tok svých myšlenek. Navíc, soustředěné přemýšlení nás taky motivuje a vede k činům. Pojďme to ale rozebrat krok za krokem.

Cílem meditace se záměrem je tedy nějaké intenzivní upnutí mysli na nějakou myšlenku či představu. Účelem je pak nalézt nějakou odpověď, pochopení nebo porozumění toho, čeho se ta myšlenka či představa týká. To znamená, že tahle meditace je záměrná a cílená, přičemž je úplně jedno, o čem budete přemýšlet – o nějakém vašem osobním problému nebo o počasí nebo třeba i tom, proč musíte chodit do práce. Pokud se někdo do své myšlenky/představy zahloubá velmi intenzivně a dlouho, většinou i na něco kloudného přijde. Nebo lidově řečeno, něco mu "docvakne" a stane se v jeho životě mnohem jasnějším.

Lidé, u kterých je meditace jejich životní cestou a meditují denně, jsou velmi moudří. To jsou vlastně všichni ti guruové, lámové, duchovní vůdci a světci, kterých poslouchat je doslova pohlazením duše! Oni všichni vlastně přišli na ta moudra pouhým vlastním přemýšlením, aniž by potřebovali nějaké "vysokoškolské" vzdělání. Pak ta svá moudra často zapisují i do knih a můžeme v nich najít řadu cenných informací. Nabízejí totiž naprosto jiný úhel pohledu na všelijaká témata – řeší třeba podstatu štěstí, smutku, lásky, lidského chování, přírodních jevů a tak podobně. Jejich úhel pohledu je častokrát mnohem přínosnější, než přinášejí tisíce současných vědeckých studií. Neříkám, že vědecké studie jsou k ničemu. Mám spíš na mysli to, že jedno moudro nějakého guru často vysvětlí něco, na co dnešní věda potřebuje udělat těch tisíc studií. Takže pokud se každý člověk naučí hluboce a samostatně přemýšlet, náš svět se může posunout hodně daleko dopředu! A to proto, že každý přispěje svou vlastní a originální myšlenkou. Jenomže lidé dnes nemají na přemýšlení čas. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Teď si zboříme další mýtus ohledně meditace. Jelikož já lidem často kladu divné otázky, mnohokrát se jich ptám i na to, jestli meditují. Konverzace většinou probíhá takhle:

Já: "Hele, medituješ?"
On: "Ne. Ani jsem to nikdy nezkoušel."
Já: "Jsi si tím jistý?"
On: "Jo. Naprosto."
Já: "Co když ti řeknu, že medituješ docela často?"
On: "Cože? Nechápu!"

Když se pořádně zamyslíte nad tím, co jsme si před chvílí řekli, zjistíte, že často vlastně meditujete také i vy sami! Já jsem si to uvědomila teprve nedávno, když jsem pozorovala jednoho matematika, jak intenzívně dumal nad řešením složitého příkladu. Téměř dvě hodiny měl svůj zrak extrémně upnutý na papír, okousával konec své tužky a sem tam s ní něco načmáral i na ten papír. A já jsem si tehdy uvědomila, že ten člověk intenzívně přemýšlí nad nějakou myšlenkou s cílem porozumět problému. On vlastně meditoval! A já myslím, že i vy sami ve svém životě máte chvilky, kdy nad něčím intenzívně přemýšlíte. A to je meditace! Snažíte se přijít na nějaké vysvětlení nebo něčemu porozumět nebo něco pochopit.

Pomalu se již dostáváme k jádru problému. Meditace, která je zaměřena na nějaké myšlenky či představy, nám vlastně pomáhá pochopit svět a uvidět nějaké nové souvislosti, které jsme dosud nepostřehli. Všimněte si, že lidé, kteří toho moc nenamluví, ale hodně přemýšlejí, jsou taky velmi moudří. Nejedná se ale o klasické vědomosti získané ve škole. Ta moudrost vyplývá z toho vlastního uvažování, kdy člověk klade větší důraz na vlastní myšlenky než na to, co se kde řeklo nebo bylo napsáno. Proto jsou i takové myšlenky často originální a vidí porozumění nějakého problému v naprosto jiném úhlu pohledu. Někdo může být třeba i chodící encyklopedie, ale pokud se nesnaží sledovat své vlastní myšlenkové toky, nikdy nepřijde s něčím novým. Takže meditace se záměrem neboli intenzivní přemýšlení nám vlastně pomáhají pochopit svět v jeho pravdivější podobě, protože nabízí nový úhel pohledu.

Já jsem třeba nedávno hodně uvažovala nad tím, proč lidé lžou. A přemýšlela jsem nad tím opravdu několik dní! Lidé lžou, protože k tomu obvykle mají nějaký důvod nebo motivaci. Každý psycholog vám řekne, že za tím důvodem se obvykle skrývá nějaký strach nebo ztráta kontroly nad situací nebo nějaká předešlá zklamání. Za lhaním ale může taky stát potřeba manipulace, strategická taktika nebo snaha zapůsobit a vykreslit samého sebe v "lepším světle". Motivací a důvodů je spousta. Jenomže mě tyhle odpovědi neuspokojily, protože mi neposkytovaly odpověď na jednu otázku: "Ok, lidé mají motivace. Ale oni vědí, že lžou. A ještě se u toho sami často cítí i nepříjemně! Tak proč to tedy dělají a jdou proti sobě?"

A najednou mi to došlo… Když člověk lže, tak si vlastně nastavuje zamlžené zrcadlo, přes které se pak nevidí. Nevidí úplně jasně, kým opravdu je a sám se ponořuje do jakési iluze! A tím se následně i vzdaluje od svého opravdového bytí! Takže nemějte za zlé, když vám někdo lže… on tu pravdu zatím jenom nevidí nebo neví… Je to něco podobného, jako kdybyste po pětiletém dítěti chtěli správnou odpověď na otázku, jak funguje atomová elektrárna. Ono to zatím jenom neví. Pravda nemá žádný "protipól", lhaní je pouze jakési "vzdálení se" od ní. A pokud se k ní člověk přiblíží a zrcadlo si "vyčistí", vymizí sama i potřeba lhaní. Jednoduše, abyste nelhali, nejdříve musíte zjistit, kdo jste. Můžete si to vyzkoušet i v praxi – zkuste se někdy jen tak zadívat do čistého zrcadla… Co vlastně vidíte?

To ale není vše. Meditace nekončí jenom u intenzivního přemýšlení. Když se vrátíme k těm slovům v tabulkách, najdeme tam i významy jako introspekce, plánování, cesta, směr nebo reflexe. Čím více se člověk vrtá ve svých myšlenkách, tím více začíná uvažovat i nad tím, proč a jak vůbec přemýšlí. A tenhle okamžik je zásadní, protože to už není pouze o snaze něčemu porozumět nebo něco pochopit. Člověk začíná postupně vnímat i vlastní myšlenkové kroky, kdy si uvědomí, že je může řídit. A tím získává jakousi "kontrolu" nad svou myslí. Stává se aktivním pozorovatelem.

Člověk již neanalyzuje pouze záměry, na které jsou jeho myšlenky upnuty, ale také reflektuje samého sebe a jeho já se stává mnohem "živějším". A to mu následně poskytuje i další odpovědi – jaké jsou jeho silné a slabé stránky, co dělá dobře a kde dělá chyby, jestli je k sobě upřímný, jaké jsou jeho vlastní motivace nebo co cítí. Vnější svět se tak začíná promítat do vlastního nitra – dochází k sebepoznávání a růstu vlastního vědomí. A to má pak formou zpětné vazby vliv znovu na uvažování nad vnějším světem a všechno začne dávat mnohem větší smysl. Nebo jinými slovy, čím více poznáte sebe, tím více se mění i způsob, jakým vnímáte okolní svět. Svět se vlastně učíte poznávat skrze sebe.

Když se vrátíme k minulému článku, kde jsme rozebírali modlitbu, teď už vám možná všechno začíná dávat trochu větší smysl. Modlitbu jsem definovala jako zahloubání se do naší mysli, kdy se snažíme rozebírat hlavně témata, při kterých o něco "žádáme" nebo "prosíme" – tedy o něco, co vychází z našeho ducha. Modlitba je vlastně meditace, při které intenzívně přemýšlíme o nějakých našich touhách a přáních. Jak ale bylo řečeno, rozpoznat správně touhu nebo nějaké přání znamená detailně je rozebrat a zjistit, jestli to, co tak moc chceme, i skutečně potřebujeme. Je to o promyšleném a procítěném vědění. Pokud i hluboké přemýšlení vám furt říká, že "ano, skutečně to potřebuji", váš duch vás přiměje i podle toho konat. A každý následný čin vás k tomu přání posune blíž.

Já třeba velmi často rozjímám nad tím, aby moje děti byly zdravé. Je to mé přání. Každá moje myšlenka mě v tom utvrzuje víc a víc – ano tohle je věc, u které vím, že ji ve svém životě potřebuji. Jak podle toho následně konám a snažím se tohle přání proměnit i v realitu? Učím své děti rozeznávat, kde hrozí nebezpečí nebo které jídlo je zdravější a co jim naopak škodí. Vedu je k tomu, aby hodně času trávily venku a hýbaly se. Ale zároveň jim nechávám vlastní prostor pro jejich touhy a přání, abych i já sama lépe pochopila, co můžu ještě víc vylepšit. Zpětnou vazbou skrze ně se i já sama víc učím, jak mé přání co nejvíc zoptimalizovat.

Můžeme uvést i jiný příklad. Někdo třeba touží mít jachtu a plavit se s ní po moři. Pokud jenom zavře oči a řekne si: "Bože, prosím, chci jachtu a plavit se po moři!", tohle sdělení bůh asi nevyslyší. Takový člověk se musí nejdříve pořádně zahloubat do svého přání a vzhledem k jeho životní situaci i pečlivě přehodnotit, jestli ta jachta není jenom nějaký chvilkový úlet. Pokud ho ale bude jeho duševní nutkání víc a víc utvrzovat v tom, že "Jo, ta jachta bude pro tebe skvělá životní cesta!", ten člověk podle toho začne i konat. Třeba si uvědomí, že na to v první řadě potřebuje docela hodně peněz. Pokud ta touha bude opravdu silná, najde i různé cestičky, které mu ty peníze pomohou získat. Začne se víc snažit a třeba i změní práci, při které vydělá více peněz. Taky se v jiných oblastech třeba uskromní a nebude si tolik kupovat nepotřebné blbosti. Jinými slovy, přehodnotí své priority. Nemusí to nutně znamenat, že si za dva roky koupí jachtu za miliony. Ale třeba mu to na začátek pomůže si jenom nějakou jachtu pronajmout a nejdříve si vyzkoušet, co to všechno vlastně obnáší. Ale pokud jeho vytrvalost a touha podložena věděním budou nadále duchem silné, je velmi velká pravděpodobnost, že nakonec se dopracuje i k vlastní jachtě…

Zahloubat se do vlastní mysli tedy není nijak záhadné nebo nedostupné. Dokonce to děláte poměrně často. Stačí, že o něčem sami přemýšlíte. Ale jak bylo řečeno – není to jenom o přemýšlení nad zevním světem. Hluboké přemýšlení vám postupně začne nastavovat i zrcadlo. A pokud se do něho pořádně zakoukáte, začnete více vnímat a chápat i sami sebe.

Existuje ale ještě i jedna zajímavá věc ohledně meditace pocházející z mé vlastní zkušenosti. A to taková, že pravidelné meditace dělají něco s pamětí. Jako by se obnovovaly "skryté" vzpomínky a "odemykala" se paměť a podvědomí. Jako by si rozpomenete na nějakou událost, o které jste ale dosud netušili, že jste ji skutečně i prožili. Něco jako obnovení potlačených vzpomínek při regresní hypnóze. Proč? Protože mně se nedávno z ničeho nic vynořila jedna velmi konkrétní vzpomínka z dětství, kterou jsem ale dosud neznala. A byla hodně detailní.

Seděla jsem vedle své mámy jakoby v nějakém divadle. Ona seděla po mé pravici a musela být zima, protože na pódiu byl Mikuláš a zrovna ukazoval velký pytel, ve kterém měl plno balíčků pro děti. Dokonce se v té vzpomínce objevily i různé detaily. Třeba ta křesla, na kterých jsme seděli, byla červená, já jsem na sobě měla jakousi bílou kožešinovou bundičku a čižmy, které byly taky červené. Též jsem v té vzpomínce viděla velmi jasně prostor toho divadla – jaké byly stěny, kde byly schody a východ, že děti už stály v řadě a čekaly na ty balíčky a tak dále. Napadlo mě tedy zeptat se mámy, jestli se to skutečně stalo. Tak jsem ji vylíčila celou tu vzpomínku se všemi těmi detaily a ona na to: "Jo, jasně! To si přesně vybavuji, protože to a to…". Vysvětlila mi své detaily ona, na základě čehož si byla jistá, že jsme tuto situaci skutečně prožily. Jenomže máma mi řekla i jednou velmi zvláštní věc – jak si to sakra můžeš pamatovat, když ti tehdy bylo pouhý rok a půl?! No… to nevím. Ale "nějak" jsem si vzpomněla…


Meditace jako relaxace (meditace bez záměru)

Vraťme se teď znovu k významu mayského slova d'zib – zaznamenávání a indiánského slova inážiŋa – duchovní spojení. Meditace bez záměru vlastně znamená, že pouze něco přijímáte, zaznamenáváte nebo se s něčím spojujete. V tradičním smyslu to znamená, že "relaxujete" neboli "odpoutáváte" svou mysl. Laicky řečeno, jste pouze "přijímač". Jak ale uvidíme dál, význam meditace bez záměru je mnohem… mnohem hlubší. A to proto, že tento typ meditace vám taky ukáže, kdo nebo co vlastně jste vzhledem k "architektuře" okolního světa. Jako by víc začnete vnímat "strukturu" svého bytí. Ale znovu to pojďme rozebrat krok za krokem.

Tak, jako si potřebují od namáhavé činnosti odpočinout naše svaly, stejně si potřebuje od námahy odpočinout i náš mozek. To znamená, že intenzivní přemýšlení musí být vyváženo nějakým odpočinkem. Musíme udělat přesný opak toho, co bylo zmíněno výše – odpoutat naši mysl od všech záměrů. Ale jak toho docílit? Dosáhnout skutečného odpočinku může být ze začátku velmi těžké. Téměř veškerá jogínská nebo meditační cvičení nás nabádají k praktikám typu soustředit se na dýchání, zírat na plamen svíčky, upírat svůj zrak na nějaký bod nebo vědomě procházet celým svým tělem a uvolňovat ho. Můj názor je ten, že tohle je dobré pouze pro toho, kdo už s tím zkušenost má. Pokud jste nováček, tohle bude pro vás nejspíš kontraproduktivní, kdy dojde k přesnému opaku – zaměříte se na to. Ve výsledku tak dospějete k tomu, že všechny tyto věci začnete hodnotit a přemýšlet nad nimi a objeví se reakce typu:

"Hmm… dýchám. No a co jako dál? To mám jenom tak sedět a pozorovat, jak se mi zvedá břicho a hrudník? Nějak mě to neuvolňuje… spíš se začínám cítit nepohodlně. Můžu otevřít oči?"

"Ten plamen svíčky docela plápolá… hele, už se začíná tavit i vosk! Nevím, jestli to vydržím déle než pět minut. Začínají mě i pálit oči!"

"Dobře, jdeme se uvolnit. Konečky prstů na nohou… nárty… chodila… lýtka… Sakra, svědí mě nos! Můžu se poškrabat?"

Já sama jsem si tímhle vším prošla a musím říct, že ani jedna z doporučovaných technik mi neseděla a po chvíli jsem to vzdala. Jednoduše, nic zvláštního jsem nepociťovala a spíš naopak, přehnaně jsem vše, co mělo být pozorováno, hodnotila. Touha po nějakém "transcendentním" zážitku nebo "osvícení" byla stále víc a víc vzdálenější. Byla i období, kdy jsem to naprosto vzdala a pouze prováděla cvičení jogínských ásan bez cíle "odpoutat" svou mysl. Myslela jsem si, že já na to rozhodně nemám a smířila se s tím, že nic alespoň malinko podobného nikdy nedosáhnu.

Jednou jsem během teplého letního podvečera seděla na balkóně svého bytu a přišla silná bouřka. Ten silný proud dešťových kapek naprosto přehlušil celé mé bytí. Zavřela jsem i oči a jenom poslouchala. Měla jsem pocit, že já jsem ten déšť. Jako by nic jiného v té chvíli neexistovalo. Byl to pro mě velice zvláštní okamžik, ale tehdy jsem vůbec nechápala, čehož jsem vlastně dosáhla. Trvalo léta, než mi došlo, že právě tehdy jsem zažila to, čemu se říká "odpoutání se od mysli". Nebylo to o tom, že člověk nic nevnímá, ale že přestane vnímat sebe!

Poslední dobou takových okamžiků mívám celkem dost. Ale nikdy to není cílené, spíš to přichází samo vzhledem k nějakému jevu. Teď již mám vypozorováno, které konkrétní jevy mě dokážou se do takového stavu dostat. Jedním z nich je hudba a tanec. Pokud nějaký bůh existuje, myslím si, že hudbu stvořil za tímto účelem – abychom se dokázali odpoutat od svého bytí. Pamatujete si na období svého mládí? Jistě jste chodili někam tancovat téměř každý víkend. A předpokládám, že jste si to vždycky i užili. Určitě si vzpomínáte, jak ten tanec vás téměř dostal do transu a byla to pro vás příjemná chvíle, kdy neexistovaly žádné starosti. Prostě jste jenom byli. Proto taky různé šamanské praktiky a rituály zahrnují ten tanec. Protože ti lidi, kteří to dělají, vědí, že díky němu se dokážou odpoutat od svých myslí!

Zkuste si někdy v poklidný večer doma zatančit bez ohledu na to, kolik vám je – dvacet, čtyřicet nebo i sedmdesát. Pusťte si tu hudbu tak, aby vás přehlušila. Ideální jsou sluchátka nebo reproduktor se stereo zvukem. Nechte se unášet a jenom tancovat a uvidíte, jak je to příjemné a naprosto se uvolníte! No a kdybyste přece jen nic moc "osvěcujícího" nezažili, při tanci minimálně zhubnete. 🙂

A víte, co tohle všechno vlastně znamená? Že svou mysl přesměrováváte na smysly. A svět vám poskytuje spoustu jevů, při kterých můžete dosáhnout velkého klidu! Vůbec není třeba sedět v klášteře nebo meditovat v jeskyni! Rozhlédněte se, co všechno je kolem vás! V případě zvuku můžete využít naprosto cokoliv, co alespoň trochu přehluší tok vašich myšlenek. Třeba teď v létě si sedněte večer venku a poslouchejte aspoň chvilku cvrčky nebo kvákání žab. Nebo třeba i ten déšť. Je to velmi příjemné a uvolní vás to! Můžete to spojit i se zrakem – udělejte si někde venku otevřený oheň a sledujte tiše jeho plameny a poslouchejte praskání dřeva. Taky to je příjemné! Nebo když se chystáte na dovolenou k moři, zkuste si sednout na pláž tak, aby vám voda omývala vaše nohy a poslouchejte jeho šum. A zavřete při tom oči a současně vnímejte i zář slunce. Nebo si doma jenom tak lehněte se svou polovičkou, mazlete se a vnímejte ty dotyky. Nebo se projděte nějakou alejí a jenom nasávejte vůně všech těch rostlin. To všechno je příjemné a uvolňující, protože vnímáte přítomný okamžik, během kterého je vaše mysl kdesi daleko… daleko v pozadí vašeho já. Jednoduše, ve všech takových chvílích nic nehodnotíte, nic neočekáváte, jenom jste. A to je to kouzlo přítomného okamžiku, o kterém všichni ti guruové mluví! A ani si neuvědomujete, že ho můžete zažívat kdekoliv a kdykoliv!

Čím víc se oddávání přítomnému okamžiku budete věnovat, tím intenzívněji budete vnímat vše, co přichází z vašich smyslů. Začnete vnímat svět v jiných rozměrech – stromy budou zelenější, slunce jasnější, voda mokřejší nebo láska silnější… Jinými slovy, budete víc propojeni se světem a uvědomíte si, že vy jste ten život. Jenomže život není vždy krásný nebo příjemný. Zvýšení citlivosti smyslů nebo jakýchkoliv vjemů znamená, že intenzívněji budete prožívat všechny okamžiky! Budete více prociťovat třeba i něco nepříjemného a nemusí vám to dělat dobře. Tohle se mimochodem stává u pokročilých meditací velmi často! Člověk najednou zjistí, že mnohem silněji prožívá i ty nepříjemné stránky života. A může ho to docela vyděsit! Pak je ale dobré použít meditaci se záměrem a hluboce přemýšlet nad danou situací, proč je některý okamžik vjemově nepříjemný. A tím se dostáváme k dalšímu aspektu lidské bytosti – k emocím.

Když je někdo již aspoň trochu vtažený do světa meditace, ze začátku prožívá spíš pocity štěstí, otevřenosti, euforie, většího propojení se světem a tak podobně. Jenomže stále žije život, kdy musí chodit do práce, řešit věci všedních dní nebo se mu do života vplíží nějaká nečekaná či nepříjemná událost. Pak ale takový člověk bude tyto různé situace prožívat taky mnohem intenzívněji, což mu může způsobit třeba větší nepohodlí, nervozitu nebo i strach. A tady se nám začne krásně propojovat celý účel obou typů meditace – sebepoznávání. Vy již víte, že vnímáte svět mnohem hlouběji, takže se i mnohem víc zamýšlíte nad věcmi, které jsou pro vás nepříjemné. Dokážete tak rychleji vyhodnotit, co za pocity vlastně prožíváte a jak se vztahují k dané situaci.

Představte si, že se do vašeho života vplíží smutek. Jenomže smutek je taky součástí života. Tvrdí snad někdo, že je na něm něco špatného? Naopak, smutek vás vtahuje mnohem hlouběji do vašeho opravdového bytí. Zavrtává se téměř do vašich kostí, až to někdy doslova bolí! Věřte, že máloco jde tak hluboko do vašeho nitra jako smutek. Ale neodmítejte ho! Prociťte ho. Plačte nebo řvete, jestli chcete. Ale zůstaňte s tím pocitem, protože i to vás učí poznávat sebe. Uvědomíte si, že tohle je taky život, a tudíž se učíte neočekávat, ale prožívat i takové události. Jednoduše, začnete brát život takový, jaký je v jakémkoliv jeho okamžiku. A pak všechny nepříjemné emoce začnete brát jako něco, co vám poskytuje odpovědi i v jiných aspektech života, než je jenom štěstí. Pamatujte, i smutek, strach nebo hněv jsou signály, kterým pokud nasloucháte, zjistíte, co potřebujete, co vám chybí nebo co je pro vás důležité.


Kde je ale to "osvícení"?!

Jistě jste již slyšeli o pojmech jako osvícení, nirvána, spojení s vesmírem a tak podobně. Je ale možné něco takového dosáhnout? Co tím vlastně všichni ti, co o tom mluví, myslí? Moje silná citlivost pro jazykové nuance (zvlášť když jsou některá slova navíc i "teplejší") mě donutila znovu se podívat na významy a kořeny těchto slov, protože například pojem "nirvána" je pro nás zcela abstraktní. No a potřebovala jsem se zbavit i všech těch květnatých ozdob. Tentokrát se již ale nebudeme zahlcovat další tabulkou, jenom si stručně a jasně vysvětlíme, co znamenají pojmy osvícení, nirvána a osvobození. Všechny pocházejí ze sanskrtu.

Osvícení. V sanskrtu bodhi s kořenem budh. Co to znamená doslovně? Znamená to probudit se, všimnout si, uvědomit si. Našla jsem i zmínku, že se to někdy překládá jako "světlo". Ale to není správný význam, to je jenom ta "květnatá ozdoba". Do jisté míry se toto slovo hodně pojí s intelektem. Cílem osvícení je vlastně vědět. To znamená, že víte všechno, co pro váš život potřebujete a nic už dále nemusíte analyzovat, řešit, dokazovat nebo s něčím bojovat. Jednoduše, osvícení je něco takového, kdy chápete vše, proč se tak děje. Jde tedy o jakousi "hyper-moudrost". A pravděpodobně toho lze docílit praktikováním meditace.

Nirvána. V sanskrtu nirvāṇa s kořenem vā a předponou nir doslovně znamená sfouknutí plamene nebo vyhasnutí ohně. A víte, za jakých situací se tento termín v starověku používal? Používal se tehdy, pokud lidé chtěli někomu dát najevo něco ve smyslu: "Hele, máš nějak moc velké ego, tak se trochu zklidni!". To znamená, že nirvána je stav, kdy vaše ego je již hodně potlačené – o nic nežádáte, neděláte žádná dramata, neřešíte "co by mělo být", ale berete život takový, jaký je. Tím byste se zároveň měli odpoutat i od karmického zacyklení. A to nás opět může naučit meditace.

Osvobození. V sanskrtu mokṣa s kořenem muc doslovně znamená uvolnit, pustit. Toto slovo se ve východoasijských kulturách prakticky považuje za ekvivalent slova nirvána, ale je tam jedna jemná nuance, která tato dvě slova přece jen od sebe odlišuje. Mokṣa neboli osvobození je více zaměřeno na prožívání toho přítomného okamžiku, zatímco nirvána je spíš o odbourávání ega. Dalo by se říct, že dosáhnout osvobození lze spíš pomocí meditace bez záměru, kdy prostě člověk nevnímá to své já, ale spíš ten okolní svět. V tomto případě jde tedy o to propojení našeho já se zevním světem vzhledem k přítomnému okamžiku. Jednoduše, ego sice představuje překážku, ale není nutně "nepřítelem".

Vidíme tedy, že ani tyto pojmy nepředstavují nic mystického, ale jde o slova, která se hlavně v minulosti používala k vyjádření nějakého toho osobního růstu ve spojení s praktikováním meditace.
Dobře. Možná vám ale stále vrtá hlavou, že něco zvláštního na tom osvícení přece jen musí být! Vždyť se i mluví o jakémsi božském vědomí, stavu nicoty nebo klidu a míru a nevím co ještě. Já osobně dokážu při meditacích zažít "zvláštní", někdy i těžko popsatelné pocity, takže můžu s jistotou říct, že nějakého extrémního stavu nebo transu určitě lze dosáhnout. Jak na základě mých zkušeností a toho, co vím, tak na základě toho, co jsme všechno již spolu probrali, můžu říct následovné: pokud někdo skutečně dosáhne hlubokého stavu nebo transu během meditace (zvlášť u té bez záměru), pravděpodobně zažívá tohle:

• Totální zpomalení myšlenek. Nebo jinými slovy, mozek přestává mít potřebu furt něco řešit nebo komentovat. A pokud se nějaká myšlenka objeví, prostě jenom hlavou projde, ale bez potřeby se na ní zaměřit. Pravděpodobně dochází i k výraznému subjektivnímu zpomalení času.

• Vysoká citlivost smyslů a vnímání. Tohle je mé zkušenosti nejblíže. Všechno vnímáte hodně silně – vzduch, světlo, vůně, dotyky, zvuky… ale třeba i emoce. Všechno je extrémně zřetelné a jste si vědomi každého aspektu svého vnímání. Jednoduše, je to jako byste vnímali každý atom nejenom všeho, co je kolem vás, ale taky i uvnitř vás.

• Větší propojení se světem. Tohle taky vnímám docela silně. Mizí hranice mezi vaším egem a okolním světem. Nejde o to, že vy přestanete existovat, ale více se identifikujete s okolím než se sebou samým. Například, kdybyste v takovém transu třeba slyšeli ptáka, nebylo by to "já slyším ptáka", ale byl by to jenom "zvuk ptáka". Nebo kdyby vás něco bolelo, nebylo by to "já trpím", ale bylo by to jen "je tady bolest". Nebo by se mohlo jednat o něco podobného, jak jsem mluvila o té mé zkušenosti s bouřkou – jako bych já byla tím deštěm. Jednoduše, více spojujete svou identitu s vnímaným okolím.

• Intenzivní přítomnost. Jedná se o pocit, jako by čas neexistoval a vůbec nepřemýšlíte nad žádnou minulostí nebo budoucností. Jedná se o čisté bytí. Prostě jenom jste.

• Pocit jasnosti. Jako by věci dávaly najednou smysl. Ale ne v tom významu, že "objevíte" něco víc nebo na něco "přijdete". Jde spíš o to, že vy vlastně ani nepotřebujete něco chápat a po odpovědích netoužíte. Jako by vám stačila realita taková, jaká je a žádné "proč" nebo "jak" neexistuje. Je to něco podobného, jako když se díváte na západ slunce – prostě to je a není třeba to nijak dál řešit. Nebo něco jako když ležíte v trávě a díváte se na modrou oblohu – nečekáte žádný hluboký význam toho, "co" je obloha. Jenom vnímáte, že ona je, a tak to má být.


Závěr

Víte, v čem vidím největší problém meditací? Že lidé se svému já a okolnímu světu téměř nevěnují! Dnešní lidé žijí jako roboti – ztratili schopnost vnímat sebe i svět zaujatě. Koukněte se třeba na malé děti, jak prožívají nadšení téměř ze všeho! Když můj starší syn měl pár měsíců, jednou seděl uprostřed obýváku a lžičkou si cinkal o misku téměř půl hodiny. Vše pečlivě sledoval zrakem a jistě si užíval i ty cinkavé zvuky. Bylo fascinující ho pozorovat, protože ta zaujatost tak obyčejnou věcí, jako je miska nebo lžička, byla neuvěřitelná! On se vlastně zaujatě učil poznávat. A pravděpodobně taky velmi citlivě vnímal i to, co to dělá s ním. A právě tohle je klíčové pro meditace, či už pro ty se záměrem nebo bez záměru – vnímat hluboce, zaujatě a intenzívně.

Lidé říkají, že na meditace nemají čas… Já si myslím, že tohle je chabá výmluva. Meditace je dobrovolná. Můžete to dělat kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. Někdy je daleko účinnější zahloubat se do sebe jenom na pár minut jednou za měsíc. Ale pokud to uděláte hluboce a intenzivně, jistě dosáhnete nějakých povznášejících pocitů. Zkuste alespoň občas odložit ten telefon, nekoukat na televizi, neřešit nic na počítači nebo si nic nečíst... Jenom si podle vašich přání vyberte jakýkoliv klidný nástroj, který vám pomůže hluboce setrvat ve svém já. Hudbu, déšť, oheň, les… svět takových nástrojů ponouká spoustu! Uklidníte jak svou mysl, tak své tělo i svého ducha. Jistě, další ráno pojedete znovu do práce, ale vaše tělo, mysl i duch si tohle všechno zapamatují. A čím víc se takovým okamžikům budete oddávat, tím bude pro vás stále víc přirozenější nic neřešit, být klidnější a brát život takový, jaký je…


Námět na jednoduché meditační cvičení

Zmínila jsem, že meditace bez záměru nám pomáhá zjišťovat, co nebo kdo vlastně jsme. Tedy odhaluje jakousi "strukturu" našeho bytí, respektive vědomí. Já vám to zkusím ukázat prostřednictvím jakéhosi "čteného cvičení".

Chcete zjistit, kdo doopravdy jste?
Tak pojďme na to!

Ale jedno upozornění: možná odejdete s trochu zmatenými pocity. A to je v pořádku. Právě to je na meditacích to nejkrásnější – nejde vám o rychlé a povrchné odpovědi, ale o hloubku, která vás donutí opravdu vnímat a zastavit se uprostřed otázek.

Jelikož tenhle text čtete, musíme si vzhledem k tomu cvičení trochu přizpůsobit. Doporučuji si proto pustit nějakou nenápadnou nebo ambientní hudbu.

Usaďte se pohodlně. Ale nechte všechno probíhat co nejvíc samovolně. Tělo si svou klidnou pozici najde samo.

Nikdo po vás teď nic nechce a vy sami teď nic jiného dělat nemusíte.
V klidu se nadechněte a vydechněte. Můžete i na chvilku zavřít oči a jenom vnímat, co všechno k vám přichází se smyslů…

Co všechno vnímáte? Hudba hraje… tělo dýchá samo… srdce bije samo… oči čtou taky samé… Možná cítíte i nějakou vůni... Všechno se děje bez vašeho cíleného řízení. Zkuste se do těchto vjemů ponořit co nejvíc. Nechte ty vjemy prostě být.

Možná začnete v slyšené hudbě lépe rozeznávat i jednotlivé hudební nástroje. Věnujte jim větší pozornost a prociťte je. Klidně znovu zavřete oči. Pokud vás popadne chuť se do rytmu i nějak pohoupávat, udělejte to. Ale jemně, nenásilně…

Teď, stále v rytmu hudby, obraťte svou pozornost i na prostor kolem sebe. Ohlédněte se po svém okolí. Co vnímáte? Možná vidíte nějaký nábytek… okno a vnější svět za ním… nebo třeba vnímáte i barvu stěn. Rozhlédněte se pořádně. Tohle všechno tady pouze je a vy to jenom vnímáte… Nic z toho netvoříte, ani nekontrolujete – jen to je.

Pak si na chvilku znovu zavřete oči a jenom se pohoupávejte do rytmu. Zapomeňte na to, co jste kolem sebe viděli a zase si uvědomte, že jenom posloucháte hudbu…

Zkuste pak zaměřit svou pozornost i na prostor ve svém těle. Třeba na dech. Ale neměňte ho, jenom ho chvilku pozorujte. Tak jako celý život dýcháte bez jakéhokoliv vědomého úsilí, tak se ho snažte teď i procítit. Jde to samo, že jo?

Co dále vnímáte ve svém nitru? Nějakou energii? Teplo v břiše? Ticho? Něco živého? Nebo možná jen jakýsi "vnitřní" prostor? Je to v pořádku. Není třeba nic měnit, hodnotit nebo opravit. Jenom chvilku pozorujte své nitro. Ale skutečně to jenom pozorujete…

Možná vnímáte i nějakou emoci. Prociťte ji co nejvíc. Kde ji v těle vnímáte? V hrudi? V ramenou? Nebo v břiše? Jak se to projevuje a co to s vámi dělá? Nehodnoťte to, nic si nevysvětlujte, jenom pozorujte. Ta emoce je pouhý vjem a můžete ho nechat kdykoliv být tak, jako jste nechali být ten prostor kolem vás…

Vraťte se znovu k hudbě a teď jenom chvilku tiše poslouchejte a pohoupávejte se.
Co vnímáte teď? Cpou se vám do hlavy i myšlenky? Nevadí. Nesnažte se je odstranit. Pouze si je všimněte. Ale zkuste se na ně dívat jenom jako na nějaké mraky na obloze, které silný vítr rychle přesouvá někam pryč. Vy nejste ty myšlenky. Je to jenom něco, co pozorujete…

Taky nezáleží, co tady bylo včera nebo co bude zítra. To, co tady právě teď je, tady je. A všechno, co tady není, jednoduše tady není… Vše je tak, jak je.

A teď si položte několik otázek:
Kdo si uvědomuje ten dech?
Kdo poslouchá tu hudbu?
Kdo čte tyto řádky?
Kdo tady sedí?

Ale především si položte následující otázku:
Kdo ví, že tady sedí a tohle všechno si uvědomuje?

Možná vás i napadne:
Vím to přece já. Ale kdo jsem já?

Odpověď ale nehledejte v hlavě. Jenom si nadále uvědomujte všechno, co vnímáte. Není žádná osobnost. Žádná role. Žádné já. Jste jenom ty vjemy, které přicházejí a odcházejí… Vy jste ten život.

Je tu jen život, který je jeden velký vjem. Vy jste ten dech, vy jste ta hudba, vy jste ty myšlenky, vy jste ten prostor kolem vás! Je to jako byste byli středem kruhu, kolem kterého je celý ten život a točíte se spolu s ním. Vy nejste nic, co by bylo od života odděleno. Plynete spolu…

Zůstaňte chvíli s touto myšlenkou a ponořte se s ní znovu do té hudby, co máte pořád puštěnou. Možná už cítíte, že nejste jenom někdo, kdo hudbu poslouchá – ale že jste s ní i spojeni.

Užívejte si aspoň chvilku tenhle okamžik, kdy neexistuje žádné jméno, žádná tvář, žádná osobnost... Existuje pouze přítomný okamžik a jakési vědomí, které ví, že pouze je a jenom vnímá. Bez hodnocení, bez kontroly, bez přemýšlení…

Dopřejte si takové prosté okamžiky a vracejte se k nim kdykoliv, kdy budete chtít. A čím častěji se do takových okamžiků ponoříte, tím víc si budete uvědomovat, že klid není někde venku, ale že klid jste vy sami.